2. adventní neděle 2024
Před okamžikem jsme slyšeli, jak evangelista Lukáš nám velmi podrobně popisuje, kdy Jan Křtitel zahájil své působení v Judské poušti a u řeky Jordán. Slyšeli jsme jména císaře, králů, knížat a velekněží; podle těchto dat víme, že Jan zahájil své působení v letech 27/28 našeho letopočtu (po Kristu).
Evangelista Lukáš, vzdělaním lékař, člověk velmi pozorný a precizní, chce svým čtenářům předat spolehlivé informace o narození Ježíše a o všech událostech, které jeho narození předcházely. Když čteme první kapitoly evangelia Lukáše, jako by to byla reportáž, nejenom o samotném narození Ježíše, ale i o osobách a místech spojených s tímto faktem. Boží narození není žádnou legendou nebo mýtem. Je důležité, abychom si tento fakt připomínali. Naše víra a naše vánoční slavení nejsou opakováním jakési bájné pověsti, ale oslavou konkrétní události. Bůh se stal člověkem. Ale proč?
Na tuto otázku máme hodně odpovědí; jednu z nich nám nabízí dnešní žalm: „Kdo sejí v slzách, žnout budou s jásotem“ (Žl 126). Bůh nám svým narozením přináší naději a světlo. Kolikrát jsme znavení, neochotní, podráždění, je nám k pláči („sejí v slzách“) a přijde (často nečekaný) okamžik, kdy díky víře a přesvědčení, že Bůh je s námi, přijde řešení, radost, štěstí z Boží lásky nebo z blízkosti druhého člověka. Boží narození nám říká: jsme milováni bez podmínek; i s chybami, nedostatky a hříchy.
V první čtení z Knihy proroka Barucha jsme byli zváni, abychom po vzoru města Jeruzaléma „svlekli roucho žalosti a soužení a oblékli se v ozdobu slávy, kterou dává Bůh“. Bůh je nám nablízku v každém okamžiku. My jej můžeme odstranit z našich srdcí, ale On nás ze svého srdce nikdy neodstraní. Bůh se nám projevuje tak lidským způsobem – narozením. Nádherně to vyjádřil Bohumil Hrabal: „Vstupujeme prostě do čerstvého děťátka, do kterého se promítáme“. Díky narození v Betlémě On nám se stává bližším, než my sami sobě.
Dokážu se najít v Ježíšově narození? Dokážu v tomto narození najít Boží blízkost a světlo uprostřed mých temnot?
1. adventní neděle 2024 (rok C)
Dnešní neděli začínáme nejenom nový církevní rok a zahajujeme advent, ale díky druhému čtení (z Listu Soluňanům) se vracíme k prvopočátkům křesťanství.
Četli jsme totiž nejstarší text Nového zákona, nejstarší křesťanský biblický text. Odborníci jej datují na 50/51 rok po Kristu. Apoštol Pavel píše křesťanům do Soluně, aby mysleli na vzájemnou lásku, ale také na opětovný příchod Ježíše. Zároveň v modlitbě prosí, aby Bůh posilňoval jejich srdce.
Už tehdy, u samotných počátků víry, křesťané potřebovali povzbuzení a posilu.
Proč? Určitě na to mělo vliv pronásledování jak od Židů, tak od řeckých spoluobčanů města. Potřebovali povzbudit, protože byli prvními z řad pohanů, kteří přijali křesťanství. Vůbec nebyli v jednoduché situaci. Přijali víru, o které sami pramálo věděli a to ještě víru, ke které okolní svět nebyl moc nakloněný.
Nepřipomíná nám to tak trošku naši situaci? Neustálé potřebujeme povzbuzení, protože naše víra pořád není jistá a pořád je obklopená nepochopením okolního světa.
Kdybychom sílu křesťanství měli posuzovat podle množství vánočních reklam, vánočního nazdobení ulic a náměstí měst, podle množství vánočních večírků, koncertů a besed, kdybychom sílu křesťanství měli posuzovat podle množství „mikulášů, andělů a čertů“, tak bychom mohli nabýt dojmu, že žijeme v nejvíce křesťanské zemi světa ;-) Ale dobře víme, že tomu tak není.
Proto potřebujeme povzbuzení ve víře, abychom neupadli do takových plytkých praktik, které mají svůj původ v křesťanství, ale dnes s opravdovou vírou mají pramálo společného. Pamatujme, že můžeme být věřícími i když doma nebudeme mít adventní věnec, i když nebudeme „jásat“ nad vánoční „atmosférou“ měst, i když nebudeme podléhat vánoční módě nákupů a utrácení peněz.
Nemám problém s celou „adventní a vánoční“ scénografií pokud vím, proč se to všechno děje a že Bůh přichází do lidského srdce a rodí se během každé mše sv., rodí se zde na oltáři.
Ano, naše víra potřebuje povzbuzení, protože celý rok zanedbáváme zpověď, ale pokud se nevyzpovídáme k Vánocům, tak si myslíme, že Vánoce budou neplatné. Celý rok nepřistupuji ke sv. přijímání, ale pokud nebudu u přijímání během Vánoc, tak svátky nebudou platné. Jak plytké a dětinské je náboženské přesvědčení, které si myslí, že jednou zpovědi a jedním přijímáním o Vánocích posilním svou lásku, naději a víru. Bohužel, nic takového mi nepomůže, a ještě hůř: posilní mou naivní představu, že jsem splnil jakousi povinnost a můžu mít klid.
Proto tady máme nový začátek – církevního roku a adventu – abych povzbuzený Božím slovem vstoupil do tohoto času s pevným přesvědčením, že víra je dar, o který musím pečovat, který musím rozvíjet a pro který musím usilovně pracovat.
Zároveň se připravujeme na zahájení Jubilejního roku 2025, který budeme prožívat jako „Poutníci naděje“. Ano naděje, že s Boží pomocí dokážu oživit svou víru, že dokážu být povzbuzením jak pro sebe, tak pro ostatní, aby se víra nestála sbírkou folklorních tradic, ale jasným a zřetelným životním postojem.
Takové adventní dny přeji každému z nás. Budu rád, když si v dnešním čísle Studánky pozorně přečtete duchovní (úvodní) slovo, abychom si uvědomili jak je to doopravdy s tím adventním očekáváním.
Na začátku mše sv. jsme se modlili, aby Bůh posilnil naši vůli. Pevná vůle vede k pevné víře a k pevným duchovním postojům, abychom se nestali pouhými vyznavači „vánoční nálady a atmosféry“.
Ježíš Kristus Král 2024
Víme, že lži a podvody vedou k nedůvěře. Nedůvěra podkopává vztahy, vede ke konfliktům, dokonce až k nepřátelství.
Před okamžikem nám Ježíš řekl, že „kdo je z pravdy, slyší můj hlas“. Usilovné hledání pravdy uzdravuje, co bylo zraněno nedůvěrou. Hledání Boží pravdy vede k obnově vztahu s Bohem.
Během slavnostních bohoslužeb zpíváme chvalozpěv Sláva na výsostech Bohu a tam opakujeme modlitbu: „Chválíme tě, velebíme tě, klaníme se ti, oslavujeme tě“. To všechno plníme, když hledáme Boží pravdu, když uprostřed světa, který tak často Bohem pohrdá, se snažíme, aby Boží pravda zvítězila. Nemusí to být nějaké spektakulární vítězství; stačí, když zvítězím nad osobní leností, neochotou, průměrností. Ano, překonat náš osobní hřích, je to nejlepší důkaz, že chci Boha chválit, velebit, oslavovat a klanět se mu, jako Králi pravdy.
Jakým Králem je Ježíš? V druhém čtení jsme slyšeli, že je to ten, který „nás miluje, který nás svou krví zbavil hříchů a udělal z nás královský národ“. Ježíš je Králem, který kromě pravdy nám dává lásku, osvobození a důstojnost. Pokud je to královský dar, tak je naše povinnost se o tento dar rozdělit z ostatními. Dokážeme to? Chceme v každém člověku vidět osobu Bohem milovanou, svobodnou a obdařenou důstojností? Příliš často se setkáváme s nelaskavostí, s omezováním svobody jednotlivců nebo s pošlapáním důstojnosti osoby. Nic z těchto věcí by nemělo mít místo u nás, u křesťanů. Máme vnášet do tohoto světa a do mezilidských vztahů laskavost, svobodu a důstojnost. Jak v tomto velmi často podléháme pokušení – jednoduchý příklad: o nějaké osobě uslyšíme „drb“, polopravdu nebo lež, pomluvu a hned obíráme dotyčnou osobu o lásku, svobodu a důstojnost. O lásku protože pomluvy jsou projevem zla, závisti a nenávisti. O svobodu protože dotyčná osoba se nemůže hájit, když za jejími zády šeptáme lži a polopravdy. O důstojnost protože pomluvy zesměšňují a očerňují. Pokud jsme Kristovi a on říká: „Kdo je z pravdy, slyší můj hlas“, tak bychom měli nejenom hledat, ale také hájit pravdu, jak o sobě, tak o ostatních a vůbec se nezapojovat do nějakých pomlouvačných procesů. Nejedná se pouze o pomluvy, ale podívejme se na sociální sítě. Kromě určitě pěkných a povzbudivých věcí, tam najdeme hodně polopravd, dezinformací, bulváru apod. Na tomto musíme být opatrní, abychom se nestali obětí manipulace, anebo abychom se sami nestali manipulátory.
Dnešní slavnost a text evangelia nám připomíná, že Ježíš je Králem pravdy. Jak krásný je život, když nemusím lhát, když se nemusím utíkat k slovním útokům na ostatní, když nechci pomlouvat, když nechci šířit dezinformace, když moje řeč a psané slovo je plné zodpovědnosti a péče o ostatní, když nejsem manipulován a nejsem manipulátorem.
Pamatujme na slova Mistra Jana Husa z jeho Výkladu Desatera: „Nic nepomůže zlobě a zlo před Bohem nepřemůže pravdu; protože pravda navěky přemáhá, ač na čas poražena bývá“.
Pokud On je našim Králem, tak buďme věrní pravdě a buďme dobré mysli.
33. neděle v mezidobí, 17. 11. 2024
Lidé se vždy zajímali o budoucnost. Občas s nadějí, občas se strachem. Dnes si připomínáme události roku 1989. Je to 35 let, kdy se většina společnosti dívala do budoucna s nadějí, že po temné době komunistického režimu přijde něco lepšího. Dnes děkujeme za dar svobody a za dar občanské společnosti. Bohužel, kolik našich spoluobčanů opakuje nesmyslnou větu, že „za komunistů bylo líp“ a někteří političtí aktéři jim pořád slibují: „ano, bude líp“. Ne všechno po roce 1989 bylo ideální. Ale důležité je, abychom pracovali pro dobro společnosti a nešířili různé falešné představy, že někdo zachrání společnost. Pokud někdo všem slibuje, že všechno vyřeší a všem bude líp, tak stoprocentně něčeho takového se nedočkáme; určitě se bude mít líp jeho kapsa a peněženka.
Boží slovo dnešní neděle nám ukazuje budoucnost, kdy se opravdu budeme mít líp, ale ne díky politikům, ale díky Božímu zásahu. On přijde jako Zachránce a jako ten, který přinese s sebou „novou zemi a nové nebe“. V těchto čteních je důležitá odměna věčného života pro ty, kdo se nechali Bohem poučit, a pro ty, kdo ostatní přivádějí k životu podle Božího slova. Nikdo z nás není spasitelem světa; nespasíme tento svět pomocí politických vlivů nebo finančních transakcí a už vůbec ne prostřednictvím válek a násilí. Můžeme měnit tvář tohoto světa skrze každodenní osobní obrácení, skrze přijetí daru Božího slova, díky životu podle víry, díky šíření milosrdné lásky. Pamatujme na modlitbu a na časté přijímání eucharistie, pamatujme na dobrou zpověď a na četbu Písma sv. Pamatovat a snažit se, to není jednoduchý úkol, ale nesmíme být jako snílci, kteří si myslí, že to za nás někdo udělá. Potřebujeme pokornou vytrvalost, že s Boží pomocí dokážeme změnit naše osobní zlo v dobro, naše neúspěchy v něco pozitivního, že se dokážeme ponaučit z našich pádů. Tak jak jsme si řekli minuly týden, během hodové promluvy: Pokud chceme, aby náš život a svět se proměňoval a zrál k lásce, musíme začít u sebe. Nejhorší je sedět se založenýma rukama, čekat a dívat se, zda někdo jiný něco udělá. Pamatujme, nejsme spasiteli, ale učedníky a spolupracovníky jediného Spasitele. A ještě jedna poznámka: řekli jsme si, že lidi vždy lákala pohled do budoucna a několikrát se snažili předpovědět, kdy se to stane; kolik takových falešných proroků už zažilo lidstvo. Ježíš nám dnes velmi jasně a zřetelně říká, že „o tom dni a o té hodině však neví nikdo, jednom Otec“. Takže příště když zas někdo něco bude vyprávět, že konec už je tady, prostě mu ukažte, jak si klepete na čelo.
My bychom měli být každý den připravení, že přijde ten zlomový okamžik, kdy On se vrátí a nastolí Boží království. Každý den můžeme pozorovat věci, o kterých říkal Ježíš, a proto každý den buďme bdělí a připravení.
Nespoléhejme na falešná proroctví, nespoléhejme na falešné politické nebo ekonomické pseudospasitele, nespoléhejme na laciné sliby, ale spoléhejme na věčné Boží slovo a naši spoluprací s Tím, který jediný dokáže změnit lidské srdce, smyšlení a chování.
32. neděle v mezidobí / Svatomartinské hody 10. 11. 24
Biblická čtení dnešní neděle nám ukazují příběhy dvou vdov. Ženy na okraji společnosti, v nouzi, bez žádných jistot. A obě uprostřed své chudoby dokázaly projevit milosrdenství a soucit. A to tak jednoduchým způsobem: připravit jídlo a přispět do sbírky. Jednoduchý projev solidarity a zároveň tak hrdinský. Jedna vdova (z prvního čtení) připravila jídlo z posledních zásob a druhá vdova (z evangelia) přispěla posledním finančním prostředkem, který měla. V tomto okamžiku obě vdovy zůstávají bez ničeho. Dokážeme si vůbec alespoň trošku představit jejich situaci? Pro nás, kteří máme všechno – a přitom, tak často reptáme – je to situace, které nerozumíme. Nebo nechceme pochopit. Máme a přitom si myslíme, že máme nárok na ještě více; máme, ale myslíme si, že je to stejně málo; máme, ale myslíme si, že je to pouze pro naše blaho; máme, ale myslíme si, že kdybychom měli více, tak budeme šťastní a zajištění. Jak velkým neštěstím je, když neumíme být vnímaví pro potřeby ostatních, když nechceme projevovat solidaritu a soucit, když se uzavíráme ve svém sobectví, když si myslíme, že pouze my máme pravdu a ostatními pohrdáme nebo se jim posmíváme, když nemyslíme a zavíráme oči nad utrpením a nespravedlností kolem nás, když podléháme našim náladám a ovlivňujeme ostatní, když nejsme stálí ve víře, protože si myslíme, že Boha k ničemu nepotřebujeme, když kolem sebe šíříme pomluvy, nevraživost, netoleranci, xenofobi a dezinformace. Smutný je život člověka, který neumí a nechce být milosrdný. Ano, být milosrdným něco stojí a není to jednoduchý postoj. Mít soucitné srdce, milosrdné oči a srdce, láskyplné myšlenky a řeči. Pokud chceme, aby náš život a svět se proměňoval a zrál k lásce, musíme začít u sebe. Nejhorší je sedět se založenýma rukama, čekat a dívat se, zda někdo jiný něco udělá. Ubohé vdovy dokázaly udělat něco dobrého a nepřišly o svou odměnu.
Dnes děkujeme za život sv. Martina. Víme, že ve své době Martin budoval církev a občanskou společnost s láskou a s milosrdenstvím.
K hodům patří vděčnost a radost. Vděčnost nejenom za hospodářský rok (víme, že svátek sv. Martina byl pro naše předky dnem, kdy začínala zima, kdy začínal předvánoční půst a kdy se končily zemědělské práce), ale vděčnost za veškeré dobro, které jsme dokázali ve prospěch ostatních udělat. Radost pramení z vděčnosti. Můžeme se dnes opravdu radovat? Jsou naše srdce a ruce plných dobré skutků, dobrých slov, soucitu a povzbuzení? Co přinášíme dnes k oltáři jako náš „hodový“ dar? Slovo víry a vděčnosti nebo slovo nespokojenosti a zatvrzelosti?
Bože, podle vzoru a na přímluvu sv. Martina, Tě chceme prosit, aby stopa, kterou otiskujeme do tváře tohoto světa, byla stopou lásky a milosrdenství, aby se srdce nás všech otevřelo Tvé dobrotě a všudypřítomné laskavosti.
29. neděle v mezidobí 2024
Během minulého týdne jsem četl dotazníky, které vyplňovali naši biřmovanci. Byl jsem mile překvapený hloubkou jejich odpovědí. Četl jsem myšlenky mladých osob, které vážně uvažují o své víře a o životě. Na otázku čeho se bojí velmi často se opakovala odpověď: jestli se dokážu postarat o svou budoucí rodinu, jestli budu dobrým manželem / manželkou, otcem / matkou, jestli dobře zvolím vysokou školu a pak jestli budu mít dobré zaměstnání. Prostě se bojí o svou budoucnost a o to jestli jejich život bude smysluplný. Jsou to obavy staré jako svět. Stejnou obavu měli Jakub a Jan, když žádají Ježíše, aby v budoucím životě mohli sedět po Ježíšově pravici a levici. A Ježíš jim místo slibu šťastné budoucnosti kreslí obraz kalicha, který je symbolem oběti, bolesti, utrpení. Ano, lidstvo ještě nevymyslelo jinou cestu k úspěchu, kromě cesty oběti a sebezáporu. Pokud si chceme alespoň trošku pojistiti budoucnost, tu pozemskou a tu věčnou, musíme počítat s nějakou obětí, že budeme muset zatnout zuby, že budeme muset těžce pracovat, makat, abychom dosáhli vysněného cíle. To je ten náš kalich. Ale život není pouze o sebezáporu, protože když už dosáhneme toho, co jsme chtěli, nebo budeme se k tomu cíli blížit, má člověk právo užívat života, má právo těžit z plodů své práce. Ježíš věděl, že jeho kalichem je obětování svého života za spásu všech lidí, jeho posláním je služba: „Syn člověka nepřišel, aby sloužil a dal svůj život jako výkupné za všechny“. Ale kromě toho vidíme Ježíše žít obyčejný život, tak obyčejný, že někteří mu vyčítali: jí a pije, je přítel opilců a prostitutek. Ježíš měl rád život, byl lidem nablízku, sdílel jejich radosti a bolesti, nebyl k lidem lhostejný. Smál se a plakal, pil víno a postil se, pracoval a odpočíval. Hledejme v Ježíšově přístupu k životu naši cestu životem. On je náš nejlepší učitel a vzor. Proto jsme v úvodní modlitbě konstatovali: „Bože, od tebe máme všechno dobré a v tvých rukou je celý náš život“. Když nás život nebude bavit, když si budeme myslet, že život je pouze o problémech a trampotách, když si budeme myslet, že se pouze musíme obětovat a pracovat za jiné, když si budeme myslet jak je život nespravedlivý, pomodleme se báseň Ivana Jirouse: „Jak dlouho Bože ještě snesu / že žiju v ustavičném stresu? / Tak dlouho jak se Tobě zachce / potrvá moje frustrace / Pokorný jsme přemáhám strach / dnes budu Tě prosit v modlitbách / abys mi aspoň po tom všem / položil do úst k básním šém“. Našim údělem je život, který je Božím darem. Nepromarněme tento skvostný dar, ale žijme jej úspěšným způsobem. S Boží pomocí, protože jsme v Jeho rukou.
28. neděle v mezidobí 2024
Neděsí nás tak trochu poslední věta druhého čtení? „Není tvora, který by se před Bohem mohl ukrýt, před jeho očima je všechno nahé a odkryté a jemu se budeme zodpovídat“. Tato stručná věta nám připomíná, kdo je Pánem života a smrti a v čích rukách jsou naše osudy. Ale nebojte. Bůh není loutkář, který tahá za provazy a nedělá z nás své hračky. Jsme Božím stvořením, dětmi Boha, milovanými a obdarovanými svobodou, ale také zodpovědností. Svoboda a zodpovědnost. To jsou klíče k pochopení těchto slov. Proto jsme v prvním čtení slyšeli modlitbu o ducha moudrosti, protože společně s ní „se mi dostalo všeho dobra“. Ano, v Božích očích dobrý život, je životem naplněným moudrostí, svobodou, zodpovědností a vděčností za Boží dary. Jak se my lidé často ztrácíme na cestě životem. Jsme nevděční vůči Bohu, málokdy s Ním počítáme, nevážíme si Jeho darů, místo svobodného života, otročíme lidem, majetku, neřestem, jsme nezodpovědní. Bohu díky, pokud přijde okamžik zamyšlení a přijdeme k Pánu s otázkou, kterou jsme slyšeli v evangeliu: „Co musím dělat, abych dostal věčný život?“ Ale víte, ptát se je jedna věc. Sami vidíme, že tázající se člověk uslyšel odpověď, ale co? „Zesmutněl a odešel zarmoucen“. Nepřijal nabídku, kterou uslyšel od Pána. Nechtěl změnit svůj dosavadní život. Byl příliš zvyklý na to, co doposud dělal, možná se bál obrácení a změny, možná byl příliš posedlý tím, co si o něm myslí a jak jej vnímají ostatní. A přece pouze Bohu „se budeme zodpovídat“. Když před 15 lety papež Benedikt XVI. navštívil ČR, svou návštěvu zahájil slovy: „Bez Boha člověk neví, kam má jít, ani není schopen pochopit, kdo je“. Proto je pro nás důležité, abychom se velmi často modlili, poznávali Boží vůli, a hlavně abychom se ve svém životě řídili Božím slovem. Pamatujme na slovo, které nám dnes říká Ježíš: „U Boha je možné všechno“. S Bohem dokážeme změnit to co je těžké, co nás vnitřně deptá, co nás ponižuje, co nás deprimuje, co nás spoutává a činí nešťastnými. Neboj se Mu to všechno odevzdat v modlitbě a prosit o sílu, aby ti pomohl měnit život k lepšímu. Dnes bude takovým projevem odevzdanosti do Božích rukou zasvěcení naši olomoucké arcidiecéze Panně Marii. Všichni jsme zváni k tomuto modlitebnímu aktu. Možná pro někoho z nás to bude vůbec první modlitba zasvěcení. Možná někdo najde v této modlitbě radost a pokoj. Tato modlitba nás zve k odpovědnosti za naši lokální církev. A to je to, o čem jsme si říkali na začátku promluvy: žít moudrý a zodpovědný život. Nejenom proto, že se budeme zodpovídat před Bohem, ale také proto, že neseme odpovědnost jeden za druhého. Podívejme se na sebe s úsměvem a vděčností, protože život nám nebyl dán za trest, ale abychom jej smysluplně prožili a byli obohacením jak pro sebe, tak pro ostatní.
27. neděle v mezidobí, 6. 10. 2024:
Na začátku prvního čtení (z První knihy Mojžíšové) jsme slyšeli zajímavou poznámku: „Není dobré, že člověk je sám“. Muž měl v rajské zahradě všechno, ale přesto mu chyběl druh – družka, partnerka, spřízněná duše. Proto Bůh, aby doplnil dílo stvoření, aby muž nebyl sám, mu dává ženu. Nedává ženu jako jakýsi doplněk, ale jako plnohodnotnou součást díla stvoření. V křesťanství, na rozdíl od ostatních světových náboženstvích, obě pohlaví mají stejnou hodnotu, stejnou důležitost, mají rozdílné životní role, které se společně doplňují. A proto nám Ježíš říká: „Ti dva budou jeden člověk“. I když to všechno víme, proč tak často člověk zůstává sám? A to nemyslím pouze rozpad manželství, i když je to velké neštěstí, těžká zkouška především pro děti a pro osamocenou, opuštěnou partnerku / partnera. Co vede k tomu, že jeden z partnerů, přátel, spolupracovníků, opouští (doslova ničí) vztah (partnerský, přátelský nebo pracovní) a tak způsobí, že ten druhý / druhá zůstávají osamoceni? Můžeme pokračovat v této otázce a ptát se: proč v době tak dokonale vyvinutých sociálních sítích, rychlého předávání informací, v době technologické a informatické revoluce, je člověk opuštěn, je sám? Ježíš dává velmi jednoduchou a pravdivou odpověď: zatvrzelost srdce. Jinými slovy – vše působí lidská pýcha, nespoutané ego, necitlivost, chybějící soucit, nepřijetí a nevnímání potřeb ostatních, zvlášť těch nejbližších. Jak tyto negativní vlastnosti mají vliv na život (nebo „neživot“) manželů, rodin, mezigeneračních vztahů, vztahů mezi známými, vztahů na pracovištích, v lokálních společnostech, ve farnostech a v církvi. S pokorou a s lítostí musíme konstatovat, že každý z nás nosí v sobě kus pýchy, která ostatní obírá o štěstí. Ano, vlastní pýchou se stáváme osamělými. Pýcha nejenom ničí vztahy, ale vnitřně ničí člověka, činí ho nešťastným. Nejsme náhodou jako ti nešťastníci z básní Jana Skácela: „Vždycky jsme malinko smutní / na malých nádražích, / kde nikdo nečeká“. Ostatně, běžně používáme slovní hříčku, že někomu ujel vlak: ujelo mu štěstí, příležitost, ale také láska, bezpečí, přijeti. Lékem na pýchu je pokora. Není to příliš oblíbené slovo a už vůbec málo oblíbený životní postoj. Ježíš nám dnes ukazuje dítě. Před několika týdny jsme si říkali, že dítě dokáže být vypočítavé, neochotné, ale také, že dítě – i přes všechna své negativa – je důvěřivé a přátelské. My dospělí jsme příliš často vypočítaví (také ve vztazích), a příliš málo důvěřiví. Ano, možná někdy někdo zklamal naši důvěru, možná jsme si připadali, že jsme naivky. Ale lepší mít srdce naplněné důvěrou a otevřeností než srdce naplněné pýchou a nevraživostí. Bez důvěry a otevřenosti nikdy nezachráníme naše vztahy, jak ty mezilidské, tak i náš vztah k Bohu, který je Láska. V Bohu není nic zlého. Pokud hledáme pramen zklamání a neštěstí, musíme jej hledat v našich srdcích. V úvodní modlitbě jsme prosili, aby Bůh nás zbavil všeho, „co tíží naše svědomí“. Ať On – Bůh lásky a dobroty – očistí nás od pýchy, vypočítavosti a necitlivosti, ať nám dá ducha obracení a pokání, abychom napravili a narovnali naše křivé a poničené vztahy. Zakončíme slovy písně Věry Martinové: „Svou vlídnou lásku – dej nám, ó Pane náš. Ať jsme tvůj zástup – přej nám, ó Pane náš. Ať líp se dýchá – dej nám, ó Pane náš. Ať mocná pýcha – nedusí život náš“.
22. neděle v mezidobí 2024
Apoštol Pavel nám v druhém čtení připomněl, že pravá služba Bohu se projevuje skutky milosrdné lásky a každodenního obrácení. V evangeliu jsme slyšeli, jak důležité je to, abychom ovládali své nitro, protože „ze srdce lidí (…) všechno zlé vychází“. Každodenní obrácení je vnitřním zápasem o to, abychom byli dobří sami vůči sobě a vůči světu. Pokud se lidské srdce nezmění k lepšímu, nebude nám na tomto světě dobře. Pamatujme, že pýcha vedla k prvním pádům: z andělů se stali zlí duchové a z věčně šťastných lidí – smrtelnicí. Ale díky pokoře a obrácení se z lidí stávají andělé. To je úkol pro každého z nás a pro celou církev. Pamatujme, že církev je živým domovem prostřednictvím svých gest. Příklady mají větší vliv a odezvu než samotná nauka. Výklad církevní nauky nebude mít žádnou ozvěnu; pokud chceme být přitažliví, tak myslíme na to, jak se chováme. První musíme ukazovat milosrdnou tvář Ježíše. Ano, pravá služba Bohu se projevuje skutky milosrdné lásky. Jsme pro ostatní, pro nevěřící, pro všechny, kteří se na cestě k Bohu zatoulali ohleduplní, taktní, vlídní, tolerantní, laskaví? Nejsme jako farizeové z dnešního evangelia, kteří slepě lpěli na nepodstatných předpisech zákona (mytí rukou, džbánů a mís) a nedokázali si všimnout konkrétního člověka, jeho životní příběh, jeho bolesti a nejistoty? Takové farizejské pokušení zotročit lidi existuje také dnes, nejenom mezi mocnými tohoto světa, ale také (bohužel) v některých církevních kruzích. Nechovejme se jako oni – jako farizeové, ale pamatujme, že milosrdenství a soucit jsou základnými prvky poslání církve. Papež František nám velmi často připomíná, že církev má být domovem. Domovem je nazýván prostor, kde lidé nalézají klid, lásku a přijetí. Pokud my nebudeme takto vnímat ostatní a svět, neudělá nikdo z církve domov pro všechny. Ani papež, ani synoda, ani biskupové, nikdo. V úvodní modlitbě jsme prosili, aby v nás trvalo všechno dobré. Ano, musíme se tako modlit a snažit se měnit svá srdce, své smyšlení, chování, abychom byli těmi, kteří budou tvořit domov pro všechny. Tak jako se modlil náš významný kněz, teolog, spisovatel a vychovatel Josef Zvěřina: „Dávám ti srdce i mysl, paměť i budoucnost, pokoru i troufalost. Jsi pro mne stále jiný, stále nový. Mluvíš do srdce, strhuješ a uchvacuješ. Nebudu mluvit, protože jsme Tvůj obraz. Ty ve mně a já v Tobě. Vidím Tě ve svých bratřích. Neponesu jim nějakou ideologii, která jim připravuje otroctví, nenabízím jim zotročující násilí. Poznal jsem Tebe a Ty jediný jsi Cesta, Pravda a Život“.
19. neděle v mezidobí, 11. 8. 2024
Ježíš velmi razantně napomíná své posluchače: „Přestaňte mezi sebou reptat!“. Minulou neděli jsme si říkali, jak nebezpečným je pro nás neustále reptání a nevděčnost, že je to prostě hřích. Jak často si neuvědomujeme, že žijeme v dobrých podmínkách, kolik tisíců lidí po světě jsou na tom mnohem hůř než my. A Ježíš dnes upozorňuje, že lidé dokážou reptat proti samotnému Bohu, nechtějí přijmout Jeho slovo a učení. Podívejme se na dvě výzvy z dnešních biblických čtení. Ježíš říká: „Já jsem chléb živý; kdo bude jíst tento chléb, bude žít navěky“. Řídíme se těmito slovy, bereme je vážně? Je v nás touha po častém přijímání eucharistie? Dělám vše proto, abych mohl přistupovat ke stolu Páně? A teď druhá výzva. Apoštol Pavel nám připomněl: „Daleko ať je od vás zahořklost, prchlivost, hněv, hádání, nactiutrhání; jeden druhému odpouštějte“. Opět se můžeme ptát: řídíme se těmito slovy, bereme je vážně? Snažíme se omezit tyto lidské neřesti? Jsme „k sobě navzájem dobří a milosrdní“? V modlitbě po přijímání budeme prosit, aby Bůh nás otevřel světlu Jeho pravdy. Pouze Jeho pravda nás může osvobodit od neochoty a lenosti. Pouze pokorné uznání naprosté závislosti na něm: cokoli mám dobrého – mám pouze od něho. V dnešním žalmu jsme slyšeli: „Zkuste a poznáte, jak Pán je dobrý; a šťasten, kdo se uchyluje k němu“ (překlad Václava Renče). Básník Ivan Jirous během svého pobytu v komunistické věznici psal o tajně sloužené mši tato slova: „Služební psi na dvoře vyjí / a Radim slaví eucharistii / Kalich je lžíce a hostie jsou z veky. / Pán Bůh je s námi po všechny věky“. Chceme a dokážeme vyjádřit našimi slovy a postoji, že Jeho slovo a učení jsou pro nás důležitá a že pevně věříme, že On je s „námi po všechny věky“?
18. neděle v mezidobí 2024
Dnešní promluvu začneme stručnou prezentací ekonomických údajů.
Podle dat Českého statistického úřadu a Úřadu práce míra nezaměstnanosti v Česku dosáhla v červnu cca 3,5% a je nejnižší v celé Evropské unii. Pak na stránkách Českého statistického úřadu se dozvíme, že meziroční růst domácího produktu je na úrovni 0,4%; hlavně k tomu pozitivně přispěly obchod, doprava, ubytování a pohostinství. Inflace činí pouhé 2 %. Takových pozitivních dat bychom našli ještě víc. Netvrdím, že žijeme uprostřed finančního ráje, různé ekonomické problémy jsou, tak jako všude. Ale obecně můžeme konstatovat, že po ekonomické stránce nejsme na tom tak špatně. Teď pro srovnání: litr benzínu v Srbsku stojí cca. 50 Kč, a průměrný vesnický důchod činí cca. 5.000 Kč.
Proč tato data? Nejsme náhodou jak Židé z dnešního prvního čtení? Bůh jim dal svobodu, jsou na cestě do zaslíbené země, mají jídlo a přesto všechno „celé společenství reptalo na poušti“. Už si nepamatují, že byli otroky Egypťanů, že neměli svobodu a pracovali v nelidských podmínkách, že každý nově narozený židovský kluk musel být zabit, ale oni vzpomínají pouze na to, že „jsme seděli u hrnců masa a jedli jsme chléb dosyta“. Hlavně, že bylo co jíst, ostatní ponižující věci si už nepamatují. My máme všechno, jakékoliv zboží na dosah ruky (bohužel, kolik lidí se ocitne v dluhové pasti, protože chce mít, ale neumí šetřit a počkat), můžeme svobodně cestovat, poznáváme svět. Máme se velmi dobře, a přesto reptáme. Nepřipomíná to takové „oblíbené“ klišé, které bohužel ještě slyšíme, že „za komunistů jsme se měli lépe“. Vřele vám doporučuji přečíst si komentář Miroslava Procházky na webu Médium.cz, komentář „Proč si lidé myslí, že za komunistů bylo líp?“ Jestli si uvědomujeme, že takové neoprávněné nevděčnosti a permanentní reptání jsou materiálem pro zpověď, jsou hříchem?
Ale vraťme se k dnešním biblickým čtením. Apoštol Pavel nás v druhém čtení zve, abychom obnovili mysl a oblekli nového člověka, který bude skutečně spravedlivý a svatý. Minulou neděli jsme si řekli, že den co den jsme zváni k obrácení a k obnově srdce. Lidé z dnešního evangelia hledali Ježíše především proto, že udělal zázrak a nakrmil nespočetné množství osob. Nehledají Ježíše kvůli víře. Samotný Ježíš jim to vyčítá slovy: „Hledáte mě ne proto, že jste viděli znamení, ale že jste se dosyta najedli“.
Jak my, lidé, jsme nenapravitelní. Od slov, která pronesl Ježíš uplynulo už hodně času a my pořád myslíme na zajištění naších hmotných statků a málokdy myslíme na víru a duchovní život. Minulou neděli jsme si řekli, jak je důležité, abychom toužili po častém sv. přijímání. Byl jsem tento týden na mši sv.? Přijal jsem eucharistii? Pokud cítím, že bych měl jít ke zpovědi, tak jak dlouho budu čekat? Zas to bude nějaká zpověď „na poslední chvíli“? Musíme si takové věci občas připomínat, abychom pamatovali na to, co opravdu je důležité. Po materiální, ekonomické a hmotné stránce se opravdu nemáme špatně. Jestli dokážeme vynaložit tolik sil a úsilí o naše duchovní blaho?
V úvodní modlitbě jsme vyznali, že Bůh „je štědrý dárce milosti“, který nás stvořil a udržuje náš život. Tak jak nás učil Jan Amos Komenský: „Všechno dobré, co máš, pochází od Boha. Proto měj zalíbení v jednání s Ním; tvá radost bude o to větší.“ Dokážeme to projevit v každodenním životě?
17. neděle v mezidobí, 28. 7. 2024
V druhém čtení jsme slyšeli, že v Bohu pramení veškerá jednota: „Jeden Bůh a Otec, který je nade všemi, proniká všecko a je ve všech“. Ale musíme přiznat a se smutkem konstatovat, že velmi často neumíme (nebo nechceme) spolupracovat s darem jednoty. Stačí, když si připomeneme bolestné rozdělení křesťanů. Nebo nedorozumění a dlouhodobé spory v rodinách nebo v lokálních společnostech. Takových příkladů „nejednoty“ je mezi lidmi hodně. Bohu díky pokud nás tento stav zneklidňuje a snažíme se, podle našich možností, vytvářet (alespoň kolem sebe) prostor k porozumění a spolupráci.
Pamatujme, že obrácení srdce jednoho člověka může přinést obrácení mnoha srdcí. Nebojme se být v tomto vytrvalí a den co den bojovat za své obrácení. Především modlitbou, tak jak nám to napověděl dnešní žalm: „Blízko je Hospodin všem, kdo ho vzývají, všem, kdo ho vzývají upřímně“.
Apoštol Pavel nám v druhém čtení dal velmi jasnou nápovědu, co vede k obrácení srdce a k vytváření jednoty: pokora, mírnost, trpělivost. To jsou nejlepší prostředky k tomu, abychom vytvářeli a chránili jednotu v rodinách, ve farnostech, v národě.
V evangeliu jsme slyšeli, jak velký počet lidí poslouchal Ježíše, ten nespočetný dav toužil po slovech útěchy a víry. Víme, že to bylo na 5.000 mužů, ale když k tomu připočteme ženy s dětmi a starší osoby, opravdu máme před očima nespočetné množství lidí. Oni všichni chtěli být s Ježíšem, byl pro ně Božím zjevením. Viděli jeho zázraky, slyšeli jeho slova, vnímali jeho laskavost. To všechno je přitahovalo. A tam také Ježíš mohl vykonat zázrak nakrmení toho množství osob. My víme, že tento zázrak je předobrazem eucharistie, toho Božího pokrmu, který se nám nabízí každý dne. Jsme naplněni touhou přijímat tento Boží pokrm, lék na naši pýchu, ze které pramení veškerá nejednota?
V písni biskupa Josefa Hrdličky a Petra Ebena zpíváme a zároveň se modlíme: „Pomáhej, Duchu lásky, odpouštět a jít vstříc“. Pokud chceme, aby církev byla přitažlivá jednotou a tak napomáhala k jednotě ostatních, musíme den co den toužit po přijímání eucharistie, po obrácení srdce, po mírnosti a vstřícnosti. Buďme dobré mysli. V úvodní modlitbě jsme vyznali, že Bůh je ochránce, který se sklání ke svým slabým a často unaveným dětem, aby nás nenechal bez pomoci. Buďme dobré mysli a nezapomínejme, že naše laskavost a mírnost, pokora a trpělivost mohou změnit tento svět!
14 neděle v mezidobí 2024
Proč Ježíš – všemohoucí Bůh – nemohl v rodném Nazaretě „udělat žádný zázrak“? Odpověď nám jasně dává tentýž text evangelia: „Divil se jejich nevěře“ (Bible 21 to překládá: byl „překvapen jejich nevírou“). Slabá víra a nedůvěra jsou odjakživa hlavním problémem osob, které se považují za věřící. První čtení nám připomnělo povolání proroka Ezechiela. Čím výjimečným bylo toto povolání? V té době Izrael byl doslova na dně: neexistovalo samostatné království, území bylo součásti babylonské říše a většina obyvatel byla v babylonském otroctví. To všechno bylo následkem nejenom politické nebo militární situace tehdejšího Blízkého východu, ale také bylo následkem opuštění víry otců a nedodržování posvátných smluv s Bohem, prostě nevěra. A teď přichází prorok Ezechiel, který má za úkol Izraeli připomenout čím je víra, důvěra v Boží přítomnost, dodržování posvátných smluv. Bůh dobře ví, jaký je stav Izraele a proto Ezechielovi říká: „Jsou to lidé drzé tváře a zatvrzelého srdce (…) je to vskutku vzpurné plemeno“. Přesto všechno, co Izrael neudělal dobrého a udělal zlého, Bůh mu opět dává novou šanci. Chce, aby prorok Ezechiel připravil duchovní obnovu národa. Ezechiel se stává znamením Boží péče o izraelský národ. Stejně tak Ježíš, chtěl přinést víru pro své krajany, ale bohužel nepovedlo se mu to. Divil se jejich nevěře. Tady vidíme, jak Bůh respektuje svobodnou vůli člověka. Víra není o násilném nucení, víra není o náboženském nátlaku. Víra je Božím darem, který přijímá svobodný člověk. Ale pokud chci víru v sobě udržet, musím o ní pečovat. Je to dar, se kterým bych měl spolupracovat, spolupodílet se tvoření na duchovních hodnot. Jinak budeme stejně jako obyvatelé Nazareta nebo jako současníci proroka Ezechiela. Budeme lidem slabé víry, budeme vyznavači jakýchsi náboženských tradic a zvyků, budeme údržbáři sakrálních památek. Tak co máme udělat, abychom v sobě obnovili víru, abychom žili opravdový vztah s Bohem? Co máme dělat, aby víra pro nás byla útěchou a ne utrpením? V úvodní modlitbě jsme prosili, aby Bůh nás naplnil radostí z vykoupení. Takže za prvé radost a vděčnost za to, že máme víru. Každý den v modlitbě prosit a děkovat za víru. Stačí stručná modlitba, kterou známe z Písma sv.: „Dej nám víc víry“. Ano, pamatovat na každodenní modlitbu. To je jeden ze základů. Každý den máme možnost navštívit kostel. Jestli to dělám? Vstoupit do kostela cestou z práce, z nákupů, během procházky. Kromě osobní modlitby naší víře pomáhá účast na mši sv. a sv. přijímání. A to nemyslím pouze na nedělní mši sv. Nevěřím, že během týdne nenajdeme ve svém rozvrhu alespoň jednou půlhodinku, abychom přišel na mši během všedních dnů posilnit svou víru, poslechnou biblická čtení, přijmout Tělo Páně. A co zpověď? To co oslabuje víru, je namlouvání si, že přece zpověď bude, někdy bude, možná o Vánocích, možná prostě příště. Před pár týdny jsme si tady řekli, že nás naše pýcha nás uvádí do stavu těžkého hříchu, když si říkáme „já ke zpovědi nemusím“, „nebudu se vyznávat ze svých prohřešků“ anebo když říkám, že „ půjdu ke zpovědi, ale určitě tam neřeknu všechny hříchy, nebudu se přece takto ponižovat a zesměšňovat“. Pamatujme, že víra nejsou naše nestále pocity a emoce, ale víra by měla být jasný a pevný postoj. Víru nikdy nestavějme na našich emocích, jak se cítíme: „Je mi fajn, tak půjdu do kostela“ nebo „Cítím se smutně, tak půjdu na hřbitov“. Kolik křesťanů takto prožívá svou víru, jako emotivní stav. Emoce pominou a s nimi také pomine víra. Jak smutné. Křesťanská víra musí být založena hlouběji než v emocích. Musí stát na něčem pevném a stálém. Neopakujme chyby, o kterých jsme dnes slyšeli. Ale vroucně prosme slovy dnešního žalmu: „Zvedám své oči k tobě / naše oči hledí na Hospodina, dokud se nad námi nesmiluje“. Karel Čapek upozorňoval, že víra není pouze to co se „rozhalenou hrudí veřejně vyznává“, ale to „s čím se pracuje a žije“. Nikdy na to nezapomínejme.
13. neděle v mezidobí 2024 (strážnický MFF)
První čtení nás uvádí do tajemství života. Často bereme život jako samozřejmost, ale musíme si připomenout, že to není pravda. Život je dar, nejkrásnější a nejvzácnější dar. Bůh nám dal život, abychom „přinášeli prospěch“. V úvodní modlitbě jsme konstatovali, že Bůh „nás učinil syny (děti) světla“. Jsme na tomto světě, abychom byli prospěšní a vnášeli světlo jak do životů ostatních, ale také do našich životů. Teď si každý z nás musí zodpovědět otázku: jsem světlem, jsem prospěšný? Dokážu udělat pro ostatní něco dobrého, něco povzbudivého, něco utěšujícího? Dokážu být světem pro sebe sama? Tak často se vymlouváme, že nemáme čas, nemáme schopnosti nebo že neumíme. A možná, že se nám prostě nechce? Pozorujeme kolik neštěstí se „toulá“ tímto světem, jenom proto, že se lidé bojí udělat něco ve prospěch ostatních, nechce se nám zastat slabších a utlačovaných, vymlouváme se, že jsme „malí páni“ na to, abychom změnili běh dějin. Však víme, že jakákoliv změna k lepšímu začíná v srdci jednotlivců. Ano, rozhodnutí jednoho člověka může světu přinést prospěch a světlo. Pokud máme víru, nemusíme se bát a můžeme měnit svět k lepšímu. Začněme sami u sebe, ve svých rodinách, mezi známými, v zaměstnání. Jsme účastníky a svědky strážnického festivalu. Jsme svědky toho, že lidé různých kultur, jazyků a náboženství dokážou být pro sebe obohacením a přínosem. Klidně můžeme konstatovat, že tento festivalový víkend je pro nás velmi dobrou školou života. Jsme tady, abychom se navzájem obohacovali, abychom byli přínosem, světlem. Za několik okamžiků se vrátíme do svých domovů, zůstává otázkou, co si s sebou ze Strážnice odneseme? Pouze krásné vzpomínky, fotky, nějaké suvenýry? A možná, že to bude přesvědčení, že mohu být prospěšný pro ostatní, že dokáži spolupracovat? Apoštol Pavel nás dnes v druhém čtení vyzval, abychom se vyznamenali v díle lásky. Být prospěšným a být světlem je jedním z mnohých projevů lásky. Nebojme se, že to nedokážeme. Nebojme se.
12. neděle v mezidobí 2024
Biblická čtení nám opět, po týdnu, ukazují obrazy přírody a tímto způsobem nás uvádějí do Božích tajemství. První čtení z knihy Job a dnešní evangelium nám ukazují moře, které pro Židy znamenalo nespoutatelnou a nepřátelskou sílu. Zároveň vidíme Boží sílu nad mořem. Bůh je Pánem nad tímto, pro Židy, tajemným živlem. Bůh mu vymezuje hranice (u Joba jsou to „brány“) a také On moři nakazuje mlčet a uklidnit se. A můžeme se ptát: co je našim životním živlem, kterého se bojíme? Co (nebo kdo) chce narušit naše „brány“ a nebezpečně rozvířit náš život, jako bouře na moři? Mohou to být osoby, životní příběhy nebo situace, ale nezapomeňme, že jsou to také neřesti a hříchy. Dnešní žalm nám napovídá: „Volali ve své tísni k Hospodinu, a on je z jejich úzkostí vysvobodil.“ Papež František nám připomíná: „Hřích světa je obrovský, ale není nekonečný“. Pokud se chceme osvobodit, odpoutat od různých úzkostí, bouří, neklidů, které ničí náš život, musíme se s velkou důvěrou obrátit k Pánu. Vroucně jej žádat, aby nám přišel na pomoc: „Mistře, je ti jedno, že hyneme?“ Pouze takováto důvěrná a vroucí prosba nás přivede do stavu Božího pokoje. Pouze upřímná a opravdová lítost nám otevírá cestu k Božímu milosrdenství. V úvodní modlitbě dnešní bohoslužby jsme společně konstatovali: „Bože, staráš se o nás jako Otec a nikdy nás nepřestáváš vést.“ Apoštol Pavel nám v druhém čtení připomněl, že kdo se svěřil Boží dobrotě je novým stvořením, „staré pominulo, nové nastoupilo.“ Bůh nás vede k tomu co je nové, Bůh nás chce osvobodit od bouří, které zmítají našim životem. Není nad větší dar, než čisté a klidné svědomí, vědomí toho, že kdykoliv se můžeme svěřit Božímu slitování a milosrdenství. Nebojme se upřímného zpytování svědomí, nebojme se pravdy, protože pouze ona nás přivede ke svobodě. Apoštolové na lodi se netvářili, že všechno je v pořádku, ale naléhavě prosili o záchranu, věděli, že nic není v pořádku. Ale také věděli, že je s nimi ten, který dokáže přinést osvobození a řešení. Odpoutejme se od pýchy, která nám brání odevzdanosti Božímu milosrdenství; odpoutejme se od p&yacu
