2024

27. neděle v mezidobí, 6. 10. 2024:

Na začátku prvního čtení (z První knihy Mojžíšové) jsme slyšeli zajímavou poznámku: „Není dobré, že člověk je sám“. Muž měl v rajské zahradě všechno, ale přesto mu chyběl druh – družka, partnerka, spřízněná duše. Proto Bůh, aby doplnil dílo stvoření, aby muž nebyl sám, mu dává ženu. Nedává ženu jako jakýsi doplněk, ale jako plnohodnotnou součást díla stvoření. V křesťanství, na rozdíl od ostatních světových náboženstvích, obě pohlaví mají stejnou hodnotu, stejnou důležitost, mají rozdílné životní role, které se společně doplňují.  A proto nám Ježíš říká: „Ti dva budou jeden člověk“. I když to všechno víme, proč tak často člověk zůstává sám? A to nemyslím pouze rozpad manželství, i když je to velké neštěstí, těžká zkouška především pro děti a pro osamocenou, opuštěnou partnerku / partnera. Co vede k tomu, že jeden z partnerů, přátel, spolupracovníků, opouští (doslova ničí) vztah (partnerský, přátelský nebo pracovní) a tak způsobí, že ten druhý / druhá zůstávají osamoceni? Můžeme pokračovat v této otázce a ptát se: proč v době tak dokonale vyvinutých sociálních sítích, rychlého předávání informací, v době technologické a informatické revoluce, je člověk opuštěn, je sám? Ježíš dává velmi jednoduchou a pravdivou odpověď: zatvrzelost srdce. Jinými slovy – vše působí lidská pýcha, nespoutané ego, necitlivost, chybějící soucit, nepřijetí a nevnímání potřeb ostatních, zvlášť těch nejbližších. Jak tyto negativní vlastnosti mají vliv na život (nebo „neživot“) manželů, rodin, mezigeneračních vztahů, vztahů mezi známými, vztahů na pracovištích, v lokálních společnostech, ve farnostech a v církvi. S pokorou a s lítostí musíme konstatovat, že každý z nás nosí v sobě kus pýchy, která ostatní obírá o štěstí. Ano, vlastní pýchou se stáváme osamělými. Pýcha nejenom ničí vztahy, ale vnitřně ničí člověka, činí ho nešťastným. Nejsme náhodou jako ti nešťastníci z básní Jana Skácela: „Vždycky jsme malinko smutní / na malých nádražích, / kde nikdo nečeká“. Ostatně, běžně používáme slovní hříčku, že někomu ujel vlak: ujelo mu štěstí, příležitost, ale také láska, bezpečí, přijeti. Lékem na pýchu je pokora. Není to příliš oblíbené slovo a už vůbec málo oblíbený životní postoj. Ježíš nám dnes ukazuje dítě. Před několika týdny jsme si říkali, že dítě dokáže být vypočítavé, neochotné, ale také, že dítě – i přes všechna své negativa – je důvěřivé a přátelské. My dospělí jsme příliš často vypočítaví (také ve vztazích), a příliš málo důvěřiví. Ano, možná někdy někdo zklamal naši důvěru, možná jsme si připadali, že jsme naivky. Ale lepší mít srdce naplněné důvěrou a otevřeností než srdce naplněné pýchou a nevraživostí. Bez důvěry a otevřenosti nikdy nezachráníme naše vztahy, jak ty mezilidské, tak i náš vztah k Bohu, který je Láska. V Bohu není nic zlého. Pokud hledáme pramen zklamání a neštěstí, musíme jej hledat v našich srdcích. V úvodní modlitbě jsme prosili, aby Bůh nás zbavil všeho, „co tíží naše svědomí“. Ať On – Bůh lásky a dobroty – očistí nás od pýchy, vypočítavosti a necitlivosti, ať nám dá ducha obracení a pokání, abychom napravili a narovnali naše křivé a poničené vztahy. Zakončíme slovy písně Věry Martinové: „Svou vlídnou lásku – dej nám, ó Pane náš. Ať jsme tvůj zástup – přej nám, ó Pane náš. Ať líp se dýchá – dej nám, ó Pane náš. Ať mocná pýcha – nedusí život náš“.

22. neděle v mezidobí 2024

Apoštol Pavel nám v druhém čtení připomněl, že pravá služba Bohu se projevuje skutky milosrdné lásky a každodenního obrácení. V evangeliu jsme slyšeli, jak důležité je to, abychom ovládali své nitro, protože „ze srdce lidí (…) všechno zlé vychází“. Každodenní obrácení je vnitřním zápasem o to, abychom byli dobří sami vůči sobě a vůči světu. Pokud se lidské srdce nezmění k lepšímu, nebude nám na tomto světě dobře. Pamatujme, že pýcha vedla k prvním pádům: z andělů se stali zlí duchové a z věčně šťastných lidí – smrtelnicí. Ale díky pokoře a obrácení se z lidí stávají andělé. To je úkol pro každého z nás a pro celou církev. Pamatujme, že církev je živým domovem prostřednictvím svých gest. Příklady mají větší vliv a odezvu než samotná nauka. Výklad církevní nauky nebude mít žádnou ozvěnu; pokud chceme být přitažliví, tak myslíme na to, jak se chováme. První musíme ukazovat milosrdnou tvář Ježíše. Ano, pravá služba Bohu se projevuje skutky milosrdné lásky. Jsme pro ostatní, pro nevěřící, pro všechny, kteří se na cestě k Bohu zatoulali ohleduplní, taktní, vlídní, tolerantní, laskaví? Nejsme jako farizeové z dnešního evangelia, kteří slepě lpěli na nepodstatných předpisech zákona (mytí rukou, džbánů a mís) a nedokázali si všimnout konkrétního člověka, jeho životní příběh, jeho bolesti a nejistoty? Takové farizejské pokušení zotročit lidi existuje také dnes, nejenom mezi mocnými tohoto světa, ale také (bohužel) v některých církevních kruzích.  Nechovejme se jako oni – jako farizeové, ale pamatujme, že milosrdenství a soucit jsou základnými prvky poslání církve. Papež František nám velmi často připomíná, že církev má být domovem. Domovem je nazýván prostor, kde lidé nalézají klid, lásku a přijetí. Pokud my nebudeme takto vnímat ostatní a svět, neudělá nikdo z církve domov pro všechny. Ani papež, ani synoda, ani biskupové, nikdo. V úvodní modlitbě jsme prosili, aby v nás trvalo všechno dobré. Ano, musíme se tako modlit a snažit se měnit svá srdce, své smyšlení, chování, abychom byli těmi, kteří budou tvořit domov pro všechny. Tak jako se modlil náš významný kněz, teolog, spisovatel a vychovatel Josef Zvěřina: „Dávám ti srdce i mysl, paměť i budoucnost, pokoru i troufalost. Jsi pro mne stále jiný, stále nový. Mluvíš do srdce, strhuješ a uchvacuješ. Nebudu mluvit, protože jsme Tvůj obraz. Ty ve mně a já v Tobě. Vidím Tě ve svých bratřích. Neponesu jim nějakou ideologii, která jim připravuje otroctví, nenabízím jim zotročující násilí. Poznal jsem Tebe a Ty jediný jsi Cesta, Pravda a Život“. 

19. neděle v mezidobí, 11. 8. 2024

Ježíš velmi razantně napomíná své posluchače: „Přestaňte mezi sebou reptat!“. Minulou neděli jsme si říkali, jak nebezpečným je pro nás neustále reptání a nevděčnost, že je to prostě hřích. Jak často si neuvědomujeme, že žijeme v dobrých podmínkách, kolik tisíců lidí po světě jsou na tom mnohem hůř než my. A Ježíš dnes upozorňuje, že lidé dokážou reptat proti samotnému Bohu, nechtějí přijmout Jeho slovo a učení. Podívejme se na dvě výzvy z dnešních biblických čtení. Ježíš říká: „Já jsem chléb živý; kdo bude jíst tento chléb, bude žít navěky“. Řídíme se těmito slovy, bereme je vážně? Je v nás touha po častém přijímání eucharistie? Dělám vše proto, abych mohl přistupovat ke stolu Páně? A teď druhá výzva. Apoštol Pavel nám připomněl: „Daleko ať je od vás zahořklost, prchlivost, hněv, hádání, nactiutrhání; jeden druhému odpouštějte“. Opět se můžeme ptát: řídíme se těmito slovy, bereme je vážně? Snažíme se omezit tyto lidské neřesti? Jsme „k sobě navzájem dobří a milosrdní“? V modlitbě po přijímání budeme prosit, aby Bůh nás otevřel světlu Jeho pravdy. Pouze Jeho pravda nás může osvobodit od neochoty a lenosti. Pouze pokorné uznání naprosté závislosti na něm: cokoli mám dobrého – mám pouze od něho. V dnešním žalmu jsme slyšeli: „Zkuste a poznáte, jak Pán je dobrý; a šťasten, kdo se uchyluje k němu“ (překlad Václava Renče). Básník Ivan Jirous během svého pobytu v komunistické věznici psal o tajně sloužené mši tato slova: „Služební psi na dvoře vyjí / a Radim slaví eucharistii / Kalich je lžíce a hostie jsou z veky. / Pán Bůh je s námi po všechny věky“. Chceme a dokážeme vyjádřit našimi slovy a postoji, že Jeho slovo a učení jsou pro nás důležitá a že pevně věříme, že On je s „námi po všechny věky“?     

18. neděle v mezidobí 2024

Dnešní promluvu začneme stručnou prezentací ekonomických údajů. 
Podle dat Českého statistického úřadu a Úřadu práce míra nezaměstnanosti v Česku dosáhla v červnu cca 3,5% a je nejnižší v celé Evropské unii. Pak na stránkách Českého statistického úřadu se dozvíme, že meziroční růst domácího produktu je na úrovni 0,4%; hlavně k tomu pozitivně přispěly obchod, doprava, ubytování a pohostinství. Inflace činí pouhé 2 %. Takových pozitivních dat bychom našli ještě víc. Netvrdím, že žijeme uprostřed finančního ráje, různé ekonomické problémy jsou, tak jako všude. Ale obecně můžeme konstatovat, že po ekonomické stránce nejsme na tom tak špatně. Teď pro srovnání: litr benzínu v Srbsku stojí cca. 50 Kč, a průměrný vesnický důchod činí cca. 5.000 Kč. 
Proč tato data? Nejsme náhodou jak Židé z dnešního prvního čtení? Bůh jim dal svobodu, jsou na cestě do zaslíbené země, mají jídlo a přesto všechno „celé společenství reptalo na poušti“. Už si nepamatují, že byli otroky Egypťanů, že neměli svobodu a pracovali v nelidských podmínkách, že každý nově narozený židovský kluk musel být zabit, ale oni vzpomínají pouze na to, že „jsme seděli u hrnců masa a jedli jsme chléb dosyta“. Hlavně, že bylo co jíst, ostatní ponižující věci si už nepamatují. My máme všechno, jakékoliv zboží na dosah ruky (bohužel, kolik lidí se ocitne v dluhové pasti, protože chce mít, ale neumí šetřit a počkat), můžeme svobodně cestovat, poznáváme svět. Máme se velmi dobře, a přesto reptáme. Nepřipomíná to takové „oblíbené“ klišé, které bohužel ještě slyšíme, že „za komunistů jsme se měli lépe“. Vřele vám doporučuji přečíst si komentář Miroslava Procházky na webu Médium.cz, komentář „Proč si lidé myslí, že za komunistů bylo líp?“ Jestli si uvědomujeme, že takové neoprávněné nevděčnosti a permanentní reptání jsou materiálem pro zpověď, jsou hříchem? 
Ale vraťme se k dnešním biblickým čtením. Apoštol Pavel nás v druhém čtení zve, abychom obnovili mysl a oblekli nového člověka, který bude skutečně spravedlivý a svatý. Minulou neděli jsme si řekli, že den co den jsme zváni k obrácení a k obnově srdce. Lidé z dnešního evangelia hledali Ježíše především proto, že udělal zázrak a nakrmil nespočetné množství osob. Nehledají Ježíše kvůli víře. Samotný Ježíš jim to vyčítá slovy: „Hledáte mě ne proto, že jste viděli znamení, ale že jste se dosyta najedli“. 
Jak my, lidé, jsme nenapravitelní. Od slov, která pronesl Ježíš uplynulo už hodně času a my pořád myslíme na zajištění naších hmotných statků a málokdy myslíme na víru a duchovní život. Minulou neděli jsme si řekli, jak je důležité, abychom toužili po častém sv. přijímání. Byl jsem tento týden na mši sv.? Přijal jsem eucharistii? Pokud cítím, že bych měl jít ke zpovědi, tak jak dlouho budu čekat? Zas to bude nějaká zpověď „na poslední chvíli“? Musíme si takové věci občas připomínat, abychom pamatovali na to, co opravdu je důležité. Po materiální, ekonomické a hmotné stránce se opravdu nemáme špatně. Jestli dokážeme vynaložit tolik sil a úsilí o naše duchovní blaho? 
V úvodní modlitbě jsme vyznali, že Bůh „je štědrý dárce milosti“, který nás stvořil a udržuje náš život. Tak jak nás učil Jan Amos Komenský: „Všechno dobré, co máš, pochází od Boha. Proto měj zalíbení v jednání s Ním; tvá radost bude o to větší.“ Dokážeme to projevit v každodenním životě?  

17. neděle v mezidobí, 28. 7. 2024

V druhém čtení jsme slyšeli, že v Bohu pramení veškerá jednota: „Jeden Bůh a Otec, který je nade všemi, proniká všecko a je ve všech“. Ale musíme přiznat a se smutkem konstatovat, že velmi často neumíme (nebo nechceme) spolupracovat s darem jednoty. Stačí, když si připomeneme bolestné rozdělení křesťanů. Nebo nedorozumění a dlouhodobé spory v rodinách nebo v lokálních společnostech. Takových příkladů „nejednoty“ je mezi lidmi hodně. Bohu díky pokud nás tento stav zneklidňuje a snažíme se, podle našich možností, vytvářet (alespoň kolem sebe) prostor k porozumění a spolupráci. 
Pamatujme, že obrácení srdce jednoho člověka může přinést obrácení mnoha srdcí. Nebojme se být v tomto vytrvalí a den co den bojovat za své obrácení. Především modlitbou, tak jak nám to napověděl dnešní žalm: „Blízko je Hospodin všem, kdo ho vzývají, všem, kdo ho vzývají upřímně“. 
Apoštol Pavel nám v druhém čtení dal velmi jasnou nápovědu, co vede k obrácení srdce a k vytváření jednoty: pokora, mírnost, trpělivost. To jsou nejlepší prostředky k tomu, abychom vytvářeli a chránili jednotu v rodinách, ve farnostech, v národě. 
V evangeliu jsme slyšeli, jak velký počet lidí poslouchal Ježíše, ten nespočetný dav toužil po slovech útěchy a víry. Víme, že to bylo na 5.000 mužů, ale když k tomu připočteme ženy s dětmi a starší osoby, opravdu máme před očima nespočetné množství lidí. Oni všichni chtěli být s Ježíšem, byl pro ně Božím zjevením. Viděli jeho zázraky, slyšeli jeho slova, vnímali jeho laskavost. To všechno je přitahovalo. A tam také Ježíš mohl vykonat zázrak nakrmení toho množství osob. My víme, že tento zázrak je předobrazem eucharistie, toho Božího pokrmu, který se nám nabízí každý dne. Jsme naplněni touhou přijímat tento Boží pokrm, lék na naši pýchu, ze které pramení veškerá nejednota? 
V písni biskupa Josefa Hrdličky a Petra Ebena zpíváme a zároveň se modlíme: „Pomáhej, Duchu lásky, odpouštět a jít vstříc“. Pokud chceme, aby církev byla přitažlivá jednotou a tak napomáhala k jednotě ostatních, musíme den co den toužit po přijímání eucharistie, po obrácení srdce, po mírnosti a vstřícnosti. Buďme dobré mysli. V úvodní modlitbě jsme vyznali, že Bůh je ochránce, který se sklání ke svým slabým a často unaveným dětem, aby nás nenechal bez pomoci. Buďme dobré mysli a nezapomínejme, že naše laskavost a mírnost, pokora a trpělivost mohou změnit tento svět!           

14 neděle v mezidobí 2024

Proč Ježíš – všemohoucí Bůh – nemohl v rodném Nazaretě „udělat žádný zázrak“? Odpověď nám jasně dává tentýž text evangelia: „Divil se jejich nevěře“ (Bible 21 to překládá: byl „překvapen jejich nevírou“). Slabá víra a nedůvěra jsou odjakživa hlavním problémem osob, které se považují za věřící. První čtení nám připomnělo povolání proroka Ezechiela. Čím výjimečným bylo toto povolání? V té době Izrael byl doslova na dně: neexistovalo samostatné království, území bylo součásti babylonské říše a většina obyvatel byla v babylonském otroctví. To všechno bylo následkem nejenom politické nebo militární situace tehdejšího Blízkého východu, ale také bylo následkem opuštění víry otců a nedodržování posvátných smluv s Bohem, prostě nevěra. A teď přichází prorok Ezechiel, který má za úkol Izraeli připomenout čím je víra, důvěra v Boží přítomnost, dodržování posvátných smluv. Bůh dobře ví, jaký je stav Izraele a proto Ezechielovi říká: „Jsou to lidé drzé tváře a zatvrzelého srdce (…) je to vskutku vzpurné plemeno“. Přesto všechno, co Izrael neudělal dobrého a udělal zlého, Bůh mu opět dává novou šanci. Chce, aby prorok Ezechiel připravil duchovní obnovu národa. Ezechiel se stává znamením Boží péče o izraelský národ. Stejně tak Ježíš, chtěl přinést víru pro své krajany, ale bohužel nepovedlo se mu to. Divil se jejich nevěře. Tady vidíme, jak Bůh respektuje svobodnou vůli člověka. Víra není o násilném nucení, víra není o náboženském nátlaku. Víra je Božím darem, který přijímá svobodný člověk. Ale pokud chci víru v sobě udržet, musím o ní pečovat. Je to dar, se kterým bych měl spolupracovat, spolupodílet se tvoření na duchovních hodnot. Jinak budeme stejně jako obyvatelé Nazareta nebo jako současníci proroka Ezechiela. Budeme lidem slabé víry, budeme vyznavači jakýchsi náboženských tradic a zvyků, budeme údržbáři sakrálních památek. Tak co máme udělat, abychom v sobě obnovili víru, abychom žili opravdový vztah s Bohem? Co máme dělat, aby víra pro nás byla útěchou a ne utrpením? V úvodní modlitbě jsme prosili, aby Bůh nás naplnil radostí z vykoupení. Takže za prvé radost a vděčnost za to, že máme víru. Každý den v modlitbě prosit a děkovat za víru. Stačí stručná modlitba, kterou známe z Písma sv.: „Dej nám víc víry“. Ano, pamatovat na každodenní modlitbu. To je jeden ze základů. Každý den máme možnost navštívit kostel. Jestli to dělám? Vstoupit do kostela cestou z práce, z nákupů, během procházky. Kromě osobní modlitby naší víře pomáhá účast na mši sv. a sv. přijímání. A to nemyslím pouze na nedělní mši sv. Nevěřím, že během týdne nenajdeme ve svém rozvrhu alespoň jednou půlhodinku, abychom přišel na mši během všedních dnů posilnit svou víru, poslechnou biblická čtení, přijmout Tělo Páně. A co zpověď? To co oslabuje víru, je namlouvání si, že přece zpověď bude, někdy bude, možná o Vánocích, možná prostě příště. Před pár týdny jsme si tady řekli, že nás naše pýcha nás uvádí do stavu těžkého hříchu, když si říkáme „já ke zpovědi nemusím“, „nebudu se vyznávat ze svých prohřešků“ anebo když říkám, že „ půjdu ke zpovědi, ale určitě tam neřeknu všechny hříchy, nebudu se přece takto ponižovat a zesměšňovat“. Pamatujme, že víra nejsou naše nestále pocity a emoce, ale víra by měla být jasný a pevný postoj. Víru nikdy nestavějme na našich emocích, jak se cítíme: „Je mi fajn, tak půjdu do kostela“ nebo „Cítím se smutně, tak půjdu na hřbitov“. Kolik křesťanů takto prožívá svou víru, jako emotivní stav. Emoce pominou a s nimi také pomine víra. Jak smutné. Křesťanská víra musí být založena hlouběji než v emocích. Musí stát na něčem pevném a stálém. Neopakujme chyby, o kterých jsme dnes slyšeli. Ale vroucně prosme slovy dnešního žalmu: „Zvedám své oči k tobě / naše oči hledí na Hospodina, dokud se nad námi nesmiluje“. Karel Čapek upozorňoval, že víra není pouze to co se „rozhalenou hrudí veřejně vyznává“, ale to „s čím se pracuje a žije“. Nikdy na to nezapomínejme.   

13. neděle v mezidobí 2024 (strážnický MFF)

První čtení nás uvádí do tajemství života. Často bereme život jako samozřejmost, ale musíme si připomenout, že to není pravda. Život je dar, nejkrásnější a nejvzácnější dar. Bůh nám dal život, abychom „přinášeli prospěch“. V úvodní modlitbě jsme konstatovali, že Bůh „nás učinil syny (děti) světla“. Jsme na tomto světě, abychom byli prospěšní a vnášeli světlo jak do životů ostatních, ale také do našich životů. Teď si každý z nás musí zodpovědět otázku: jsem světlem, jsem prospěšný? Dokážu udělat pro ostatní něco dobrého, něco povzbudivého, něco utěšujícího? Dokážu být světem pro sebe sama? Tak často se vymlouváme, že nemáme čas, nemáme schopnosti nebo že neumíme. A možná, že se nám prostě nechce? Pozorujeme kolik neštěstí se „toulá“ tímto světem, jenom proto, že se lidé bojí udělat něco ve prospěch ostatních, nechce se nám zastat slabších a utlačovaných, vymlouváme se, že jsme „malí páni“ na to, abychom změnili běh dějin. Však víme, že jakákoliv změna k lepšímu začíná v srdci jednotlivců. Ano, rozhodnutí jednoho člověka může světu přinést prospěch a světlo.  Pokud máme víru, nemusíme se bát a můžeme měnit svět k lepšímu. Začněme sami u sebe, ve svých rodinách, mezi známými, v zaměstnání. Jsme účastníky a svědky strážnického festivalu. Jsme svědky toho, že lidé různých kultur, jazyků a náboženství dokážou být pro sebe obohacením a přínosem. Klidně můžeme konstatovat, že tento festivalový víkend je pro nás velmi dobrou školou života. Jsme tady, abychom se navzájem obohacovali, abychom byli přínosem, světlem. Za několik okamžiků se vrátíme do svých domovů, zůstává otázkou, co si s sebou ze Strážnice odneseme? Pouze krásné vzpomínky, fotky, nějaké suvenýry? A možná, že to bude přesvědčení, že mohu být prospěšný pro ostatní, že dokáži spolupracovat? Apoštol Pavel nás dnes v druhém čtení vyzval, abychom se vyznamenali v díle lásky. Být prospěšným a být světlem je jedním z mnohých projevů lásky. Nebojme se, že to nedokážeme. Nebojme se.     

12. neděle v mezidobí 2024

Biblická čtení nám opět, po týdnu, ukazují obrazy přírody a tímto způsobem nás uvádějí do Božích tajemství. První čtení z knihy Job a dnešní evangelium nám ukazují moře, které pro Židy znamenalo nespoutatelnou a nepřátelskou sílu. Zároveň vidíme Boží sílu nad mořem. Bůh je Pánem nad tímto, pro Židy, tajemným živlem. Bůh mu vymezuje hranice (u Joba jsou to „brány“) a také On moři nakazuje mlčet a uklidnit se. A můžeme se ptát: co je našim životním živlem, kterého se bojíme? Co (nebo kdo) chce narušit naše „brány“ a nebezpečně rozvířit náš život, jako bouře na moři? Mohou to být osoby, životní příběhy nebo situace, ale nezapomeňme, že jsou to také neřesti a hříchy. Dnešní žalm nám napovídá: „Volali ve své tísni k Hospodinu, a on je z jejich úzkostí vysvobodil.“ Papež František nám připomíná: „Hřích světa je obrovský, ale není nekonečný“. Pokud se chceme osvobodit, odpoutat od různých úzkostí, bouří, neklidů, které ničí náš život, musíme se s velkou důvěrou obrátit k Pánu. Vroucně jej žádat, aby nám přišel na pomoc: „Mistře, je ti jedno, že hyneme?“ Pouze takováto důvěrná a vroucí prosba nás přivede do stavu Božího pokoje. Pouze upřímná a opravdová lítost nám otevírá cestu k Božímu milosrdenství. V úvodní modlitbě dnešní bohoslužby jsme společně konstatovali: „Bože, staráš se o nás jako Otec a nikdy nás nepřestáváš vést.“ Apoštol Pavel nám v druhém čtení připomněl, že kdo se svěřil Boží dobrotě je novým stvořením, „staré pominulo, nové nastoupilo.“ Bůh nás vede k tomu co je nové, Bůh nás chce osvobodit od bouří, které zmítají našim životem. Není nad větší dar, než čisté a klidné svědomí, vědomí toho, že kdykoliv se můžeme svěřit Božímu slitování a milosrdenství. Nebojme se upřímného zpytování svědomí, nebojme se pravdy, protože pouze ona nás přivede ke svobodě. Apoštolové na lodi se netvářili, že všechno je v pořádku, ale naléhavě prosili o záchranu, věděli, že nic není v pořádku. Ale také věděli, že je s nimi ten, který dokáže přinést osvobození a řešení. Odpoutejme se od pýchy, která nám brání odevzdanosti Božímu milosrdenství; odpoutejme se od pýchy, která nás nutí si myslet, že všechno je v pořádku a že všechno zvládneme sami. Básník Ivan Jirous psal, že „pýcha je strašlivá svině.“ Požeňme tuto svini z našich životů a žijme život, který si přeje náš božský Zachránce.  

11. neděle v mezidobí 2024

Biblická čtení dnešní neděle nás vedou do světa přírody. Biblický jazyk velmi často používá obrazy přírody, aby ukázal Boží působení ve světě. Dnes je to obraz stromů a semínek, ze kterých vyrůstají keře a stromy. 
Ale začneme od věty z druhého čtení, kdy apoštol Pavel nám píše: „Jsme ustavičně plní důvěry“. Nejnovější české překlady Bible vyjadřují tuto větu takto: „Jsme tedy stále plni odvahy“ (Jeruzalémská bible) a „Stále chováme smělou důvěru“ (Bible 21). Víra jako projev odvážné (smělé) důvěry, která se Boha nebojí, ale za všech podmínek opakuje: Důvěřuji Ti! Papež František koncem loňského roku zveřejnil dokument (apoštolskou exhortaci) s názvem Nic než důvěra. Píše tam: „Nejvhodnějším postojem je tedy vložit důvěru svého srdce (…) do nekonečného milosrdenství Boha, jehož láska nezná hranic a který v Ježíšově kříži vydal všechno“. A ještě tam píše: „Ježíš nežádá velké činy, ale jen odevzdanost a vděčnost“. Důvěra jako středobod duchovního života. 
Bez důvěry neexistuje víra. Bez důvěry se víra stává prázdným formalizmem, jakýmsi divadlem, sborníkem rituálů a obřadů, které spíše patří do skanzenu, muzea a ne do života člověka 21. století. Pokud z naší víry chceme udělat grotesku, vylučme z víry důvěru. 
Groteskou bude přistupování ke zpovědi bez důvěry, že pokud pravdivě a upřímně se význam z hříchů, Bůh mi je odpustí. 
Groteskou bude moje přítomnost na liturgii, pokud přijdu do kostela bez důvěry, pouze s přesvědčením, že musím splnit povinnost. 
Groteskou bude křest malých dětí, pokud bez důvěry splním jakousi tradici, kterou mi vnutili rodiče nebo prarodiče. 
Groteskou bude, když budeme své rodiny nutit k náboženským úkonům a nebude tam důvěra, že Bůh se dívá do lidského srdce a chce tam najít svobodné rozhodnutí, a ne náboženský nátlak. 
Tak bychom mohli pokračovat a jmenovat věci, které patří k víře a ze kterých, bez důvěry, děláme grotesku a šidíme ne Boha, ale sama sebe.
A teď se vraťme k těm obrazům přírody. Pokud chceme, aby zaseté semínko přineslo plody, potřebujeme čas, trpělivost, důvěru a musíme hnojením, zaléváním, ošetřováním pečovat o vitalitu semínka. Je to obraz víry. Víra potřebuje růst, potřebuje čas, potřebuje trpělivost a především potřebuje důvěru. V prvním čtení jsme slyšeli proroctví, jak Bůh vezme „slabou větévku“ a ona „vyžene větve, vyraší výhonky, ponese plody, stane se nádherným cedrem“. Je to obraz obnovy Izraele, obnovy víry celého národa, obnovy důvěry v Boží vedení. Dnešní žalm to vyjádřil slovy: „Jak palma vzkvete spravedlivý, vzroste jak libanonský cedr. Kdo vsazení jsou v domě Páně, pokvetou na nádvořích Božích“ (překlad Václava Renče). Pokud chceme zažít růst víry, musíme v sobě den co den obnovovat důvěru Boží blízkost a působení. Den co den opakovat: Důvěřuji Ti! Papež František v už zmíněném dokumentu pokračuje slovy: „Naprostá důvěra, která se stává odevzdáním se Lásce, nás osvobozuje od neustálých obav o budoucnost, od strachů, které nám berou klid. (…). Jsme-li v rukou Otce, který nás nekonečně miluje, bude to platit, ať se stane cokoli“. 
Proto jsme v úvodní modlitbě dnešní bohoslužby vyznali: „Bože, sílo všech, kdo v tebe doufají, bez tebe lidská slabost nic nezmůže“. 
Důvěra je projevem čistého a milujícího srdce, a proto dnešní promluvu ukončíme slovy Jana Skácela: „Srdce můj pane to se neprodává / srdce je přece víc než diamant / ta věc se pane jenom darem dává (…) Na tomto světe na prodej je všechno / i čest a sláva (…) / jen čisté srdce krásné čisté srdce / na žádném rynku není ke koupi“.      

10. neděle v mezidobí, 9. 6. 2024

Bůh hledá člověka. Takový obraz nám ukazuje dnešní první čtení. Bůh se ptá: „Kde jsi?“ Tato otázka byla položena po prvním hříchu a skrze tento hřích člověk přišel o nejvzácnější dar: důvěrné přátelství s Bohem. Povzbudivé je to, že v tomto hříchu člověk není sám, je tam Bůh, který jej hledá. Bůh, který okamžitě reaguje jako milující rodič: je trest, ale zároveň je příslib odpuštění. Trestem je to, že člověk musí opustit edenskou zahradu, příslibem odpuštění je předpověď, že přijde Vykupitel, který člověka osvobodí z otroctví hříchu. Tady jasně vidíme Boží pedagogiku: nenechavá člověka bez pomoci, bez soucitu, bez řešení. Jak často my lidé neumíme (nebo nechceme) jednat podle Božího vzoru: nepomáháme si navzájem, neprojevujeme soucit, neumíme společně hledat řešení různých problémů. Naštěstí Bůh takto nejedná, On vždy nám je nablízku a proto v druhém čtení jsme slyšeli: „Neklesáme na mysli“. Celé dnešní druhé čtení je o naději, která převyšuje všechno stvořené a všechny nádhery pozemského života, protože jak jsme slyšeli „věci viditelné pominou, neviditelné budou trvat věčně“. Není jednoduché přijmout za své myšlenku, že to co tady se snažíme vybudovat, jednou pomine. Ale tak už to chodí, naše dílo předáváme budoucím generacím: naše domovy, kostely, památky, stav přírody, ale také ekonomiku nebo bezpečnost. Ale stejně ti, kteří budou po nás, to nebudou věčně držet ve svém vlastnictví, ale budou to předávat. Takže ať chceme, nebo ne, ale měli bychom přijmout za svou myšlenku z druhého čtení: „bude stržen stan, v kterém tady na zemi bydlíme, Bůh nám dá obydlí jiné“. Máme být kvůli tomu smutní? Vůbec. Podívejme se na krásu minulosti, kterou nám zanechali naši předci. Stejně my jsme tady, abychom se snažili tvoři věci dobré, věci nádherné, věci přesahující naši generaci. Abychom tady na zemi tvořili alespoň nástin té edenské zahrady, o kterou jsme přišli neposlušností prvních rodičů. Bůh nám pomáhá, On se pořad ptá: „Kde jsi?“ Má zájem o člověka, o to co děláme, jací jsme a jací bychom mohli být. Nejsme mu lhostejní, ani v okamžiku kdy děláme chyby, kdy bloudíme, kdy my se o Boha nezajímáme, On na nás myslí. Ježíš nám dnes říká, že pokud hledáme Boží vůli, pokud se zajímáme o Boha, jsme jeho rodina, jeho příbuzní. Bůh chce nám dát to nejlepší. Dokážeme mu stejným způsobem pozitivně odpovědět?      

6. neděle velikonoční 2024

Jan Werich řekl: Někdo má to štěstí, že má schopnost být přítelem. My máme to štěstí, že Bůh je našim nejlepším přítelem a On nás chce mít za své přátele. Ježíš nám dnes řekl: Nenazývám vás služebníky, ale jste moji přátelé. Víme, že přátelství je spojeno s důvěrou. Bez důvěry neexistuje přátelství. A proto sv. Tereza z Lisieux řekla o přátelství s Bohem: Nebojím se soudu, protože Soudce je mým přítelem. Přátelství odstraňuje strach a nedůvěru. A tento proces odstraňování strachu a nedůvěry je jedním z pilířů zdravé víry. Víme, že zdravá víra je osobním vztahem. Zesnulý papež Benedikt XVI. ve své knize Ježíš Nazaretský píše, že tvoříme s Ježíšem novou rodinu a tato nová rodina „je od začátku myšlena univerzálně: nespočívá na původu, ale na společenství s Ježíšem“. On si nás vyvolil za přátele ne kvůli tomu, jací jsme nebo co jsme zaslouženého udělali, ale prostě na základě toho, že jsme. Bohu to stačí! Proto nám dnes říká: Zůstaňte v mé lásce. A v druhém čtení nám apoštol Jan připomněl: Bůh je láska. Láska je nezištná, abychom pravdivě milovali, nepotřebujeme nějaké důvody. On je nám tím nejlepším vzorem: miluje nás, protože jsme. Proto možná občas kolabují naše lidské lásky, protože neumíme milovat nezištně, bez důvodů, milovat protože ten druhý je. Často vyhledáváme důvody, proč bych měl někoho milovat, co z toho budu mít, jaký budu mít profit, a to je naše chyba. Dobře to vyjádřil Mistr Jan Hus: „Lidé jsou ničeni pýchou, když si více váží těch, kdo mají postavení a majetek, místo aby si vážili lidství každého člověka proto, že byl stvořen podle Boží podoby. Protože když si vážíme lidí pro to, co mají, nevážíme si jich pro to, kým jsou“. Proto jsme v prvním čtení slyšeli, že „Bůh nikomu nestraní“. Je to náročný úkol, chovat se k ostatním, tak jak to chce Bůh: „Milujte se navzájem!“ Snažme se, aby v našich životech byly zjevné úcta, vzájemná pomoc a laskavost. To jsou první kroky k tomu, abychom ve světě šířili lásku a přátelství, které má Bůh ke každému člověku a tím také budovali (jak to říkával sv. papež Jan Pavel II.) „civilizaci lásky“, bez které život člověka nemá cenu a nemá smysl.  

5. velikonoční neděle, 28. 4. 2024

Jan Skácel ve své básni Jižní Morava píše: „Když je noc vysoká, když z noční šibenice / viselec visí, / obral u silnice / o lásku člověka a visí pro krádež“. Docela krutý příběh, drsná slova: visí pro krádež lásky. Kolik z nás by si zasloužilo nějaký trest (a tím vůbec nemyslím šibenici), za to, že krademe lidem lásku, pokoj v duši, naději, radost ze života, elán, štěstí a dobrou náladu. Ano, my. Ne ti ostatní, ti horší, ti neznabozi, ale my – zde přítomní. Boží slovo dnešní neděle nám připomíná událost po obracení Šavla, když tento pronásledovatel a vrah křesťanů se díky Boží milosti stal apoštolem a věrným učedníkem Ježíše. Kniha Skutků apoštolů nám dnes doslova píše: „Všichni se ho báli. Nemohli uvěřit, že on je učedníkem“. Ani se jim moc nedivím, ale jak víme, křesťané překonali strach a přijali Pavla mezi sebe. On se snažil ze všech sil vynahradit to zlo, které působil svým dřívějším chováním. Neokrádal je o víru, naději a lásku, on jim ji přinášel, daroval. Jak důležité jsou úmysly, se kterými přijímáme (nebo odmítáme) druhého člověka. Biblická čtení dnešní neděle nám ukazuje, jak krásný může být život, pokud člověk má čisté úmysly a čisté srdce, srdce nezatížené pýchou, srdce připravené odpustit nebo připravené prosit za odpuštění. Slyšeli jsme dnes o pokoji, úspěchu, růstu, pravdě, radosti, důvěře. Toho všeho můžeme dosáhnout, pokud se budeme držet Ježíšových slov: „Kdo zůstává ve mně a já v něm, ten nese mnoho ovoce“. Držet se Ježíše, jeho slov plných lásky, naděje a útěchy. Takto budeme pro sebe a pro ostatní povzbuzením. Nebudeme jako ten nešťastný šibeničník, který visel pro krádež lásky. Dost je v dnešní společnosti osob a seskupení, které obírají lidi o lidskou důstojnost a lidská práva. Příliš moc je netolerance, extremismu, katastrofických scénářů, pohrdání a nelaskavosti. Kolik z nás trpí kvůli těmto nelidským a nekřesťanským postojům. Kolik už bylo nevraživosti vůči emigrantům a přistěhovalcům, národnostním, sexuálním a náboženským menšinám, kolik nenávistných slov slyšíme z extremistické politické scény, a co horší tato slova se často „oblékají“ do křesťanských a národních hodnot. Jak ubohé a falešné jednání. Pokud ještě dnes můžeme mluvit, že někdo roste pro šibenici, tak jsou to přesně ti služebnici netolerance a nenávisti, kteří nás okrádají o lásku. Ale Ježíšův učedník takto nikdy nebude jednat, nikdy nikoho nebude okrádat o lásku a o štěstí. Ježíšův učedník se vždy bude zasazovat o lidská práva a o cnosti o kterých jsme dnes slyšeli: pokoj a odpuštění, smíření a radost, růst a úspěch. Pouze takto dokážeme, že se držíme Ježíše, že jsme napojení na Boží vinný kmen a pouze takto se osvědčíme, že jsme jeho učedníci.         

4. neděle velikonoční 2024, 21. 4. 24

Dnešní Boží slovo nám ukazuje Boha jako ochránce. V první čtení a v žalmu jsme slyšeli, že Bůh je jako „kvádr (kámen) nárožní“. Víme, že takový kvádr (kámen) chránil budovu před poškozením. V evangeliu sám Ježíš o sobě říká, že je dobrým pastýřem, který chrání své stádce před vlky. A v druhém čtení apoštol Jan připomněl, že jsme dětmi Boha a pokud jsme dětmi, tak spoléháme na to, že jako každý dobrý rodič, On nás bude chránit před jakýmkoliv zlem. Bůh nárožní kvádr – Bůh pastýř – Bůh pečlivý rodič – Bůh ochránce. 
Víme, že během života můžeme narazit na různé druhy nebezpečí: politické, militární, zdravotní ale to nejdůležitější je nebezpečí, které ohrožuje lidského ducha a srdce člověka. Strach, který ovládá naše srdce a naše myšlenky. Když nejsme schopní klidně vnímat realitu. Jak často tento strach dokáží zneužít všelijací političtí podvodníci: populisté, nacionalisté, zkorumpovaní politici nebo političtí podnikatelé. A nejenom oni. Kolik je kolem nás šiřitelů strachu, osob, které se snaží nám vnutit myšlenku, že svět je v permanentním ohrožení. Kolikrát od takovýchto lidí slyšíme „chci mír“, ale nebude jim vadit nadvláda totalitárního státu a utrpení nevinných, kteří se ocitli v ohrožení nespravedlivého útoku. Takový „chci mír“ je naprostou kapitulací. Takové jednaní, podléhání takovýmto myšlenkám vede k útratě víry. 
A přece Bůh nás nikdy neopouští! Bůh nás chce chránit a poskytnout nám útočiště – je náš ochránce. Nemusíme žít v úzkosti, nemusíme podléhat zlým, černým myšlenkám.    
Proto jsme v úvodní modlitbě prosili: Bože, posiluj nás – slabé stádce.
Posiluj nás ty sám Bože a posílej nám do našich životních cest lidi, kteří nám budou pomáhat překonat strach a obnovit důvěru v tvou ochranu. A pokud já uvidím člověka, kterého ničí strach, dej mi Bože odvahu, abych mu pomohl, abychom si navzájem byli posilou a oporou.   

2. velikonoční neděle – Svátek Božího milosrdenství, 7. 4. 2024

Měli jedno srdce a jednou duši. Nepřipadá nám první věta prvního čtení tak trošku pohádkově? Možná ano, ale také víme, že když se lidé na něčem shodnou, dokážou svorně tahat „za jeden provaz“, dokážou se obětovat, spolupracovat. Dokážou překonat rozpory, jsou schopní naslouchat, vytvářet jednotu, navzájem si pomáhat. Ať už to bude soužití v rodině, v zaměstnání, nebo činnost nějakého spolku atd. A přece to by také mělo platit o životě církve. A to na prvním místě. Však text, že „měli jedno srdce a jednou duši“ (dokonce měli společný majetek), je obrazem církve a ne spolku nebo firmy. 
Dokážeme to také my? Křesťané 21. století? Tady u nás, ve Strážnici, v Petrově? Určitě jsou věci, které nás spojují a Bohu díky za ně. Ale také víme, že jsou v životě farnosti a církve věci, ke kterým přistupujeme lhostejně, bez zájmu, nedokážeme se víc zapojit, obětovat. A je to výzva pro každého z nás. 
Odkud první křesťané čerpali sílu? Bylo to určitě takové začáteční nadšení – jako vždy, když něco začínáme: ať už první láska, první roky v manželství, první podnikatelské projekty, začátek činnosti nějakého nového spolku atd. Uměním je, aby to nadšení vydrželo delší dobu, ideálně celý život. Víme, že to jde. Radujeme se, když manželé v kruhu svých blízkých slaví 40. – 50. – 60. výročí společného života, když majitel firmy jej může úspěšně předat dědicům, když se opravuje památka, aby sloužila dalším generacím, když nějaký spolek pořád přijímá nové členy a vytváří zajímavé projekty atd. A to stejně platí pro církev. 
Už 21. století jsme tady a i přes všechny problémy, neochotu, selhání či nevěrnosti členů církve, ona tady pořád je (a bude) a to nejenom v evropském měřítku, ale celosvětově. To je Ježíšův příslib, jenom, že my – lid církve – se máme snažit o to, abychom to dědictví předali v dobrém stavu. Určitě pomáhá všechno, co upevňuje naši víru. O tom jsme slyšeli ve druhém čtení: „to je vítězství – naše víra“. A Ježíš nám dnes opakuje: „Blahoslavení, kdo neviděli, a (přesto) uvěřili“. Blahoslavení znamená šťastní. Jsme opravdu šťastní, že jsme věřící, a že patříme do společenství církve? Je na nás vidět to štěstí, ten křesťanský elán? Jsme pro dnešní svět, pro naše strážnicko – petrovské okolí přesvědčiví, že víra má smysl? 
Velikonoce jsou svátky víry. Prostředí, kterému říkáme „nevěřící“, je pojmenovalo „svátky jara“. Nezlobme se na toto pojmenovaní; vůbec se nezlobme na nekřesťany – už dost bylo páchaného zla, když křesťané násilím, netoleranci a pohrdáním dávali najevo ostatním svou falešnou a nelidskou povýšenost. Svátky jara znamenají svátky nového života, toho životního elánu, který nám tak často schází, který nám chybí. Ano, potřebujeme život! Život, který není za trest, ale který překypuje vírou, nadějí a láskou. 
Dnes se církev odevzdává Božímu milosrdenství. Bohu nejvýš laskavému a soucitnému. Svátek Božího milosrdenství. To je to nejdůležitější svědectví, které potřebuje dnešní svět – milosrdenství. Naše milosrdné srdce, slova a skutky. Bez toho nikdy nebudeme přitažliví, bez toho nebudeme věrohodní. Pokud je v nás důvěra v Boží milosrdenství, v odpuštění, které nám nabízí Bůh, proč nechceme šířit milosrdenství dál. Proč dar Božího slitování „brzdíme“? Prosme, aby Pán den co den obnovoval nás darem milosrdenství a abychom tento dar předávali všem zraněným, nepochopeným, nemilovaným, nešťastným, chudým na těla a na duši. Ať už nikdy z úst křesťanů nevycházejí slova, která budou ranit, budou zesměšňovat, slova nenávisti, netolerance. Už nikdy! Buďme k druhým vždycky dobří, i kdyby to nás mělo stát hodně sebezáporu a oběti, ale – věřte – bude to stát za to!     

Vigilie a den slavnosti – Zmrtvýchvstání 

„Není tady – vzali Pána z hrobu“. Opět jsou tady svátky plné překvapení. Nic není tak, jak si všichni mysleli, že bude. Není tady nic, o čem bychom mohli říci: vím a chápu. Zmrtvýchvstání se vymyká lidskému chápání a lidským představám o tom jak funguje život a smrt. Svět vnímá život jako pouhý okamžik a smrt jako definitivní konec. A přesto je v lidech touha po věčném mládí, po neustálé obnově života; lidé se ze všech sil snaží zvítězit nad stárnutím a nad samotnou smrtí. Nedokážeme si představit kolik finančních prostředků a kolik lidské vynalézavosti se věnuje těmto účelům. „Být věčně mlád“. To nejsou pouhá slova písně, ale jakési vyznání „víry“ moderního světa. „Být věčně mlád“. A křesťan se tomu vůbec nemusí smát, ba může s těmito slovy naprosto souhlasit a říci: To je moje víra! To je moje naděje! On vstal z mrtvých, abych já mohl žít! Život je nekonečným příběhem a tento příběh je v rukou toho nejlepšího režiséra: v rukách samotného Boha. V tomto božím scénáři je život na prvním místě. Křesťan je člověkem života a ne beznaděje, pesimizmu, skleslosti, nedůvěry, opovrhování. Křesťan se umí radovat ze života a užívat života. Křesťan ví, že život je to nejlepší co nás mohlo potkat a ví, že život trvá. Pokud věřím. Pokud ne, tak budu jak ti nešťastníci, kteří hleděli na prázdný hrob a ničemu nerozuměli. Chci žít plnohodnotný život nebo pouze tupě zírat do vzduchoprázdna a nesmyslně se trápit, tím, že neumím přijmout život jako dar?      

Velký pátek 

„Všichni jsme bloudili jako ovce, každý šel svou vlastní cestou“. Nepřipadá vám, že proroctví Izajáše je pořád aktuální? Počítáme ještě vůbec s Bohem? Není pro nás pouhým strojem na plnění přání? Není pro nás pouze záchrannou vestou, když se potápíme v starostech? Je pro nás rádcem, oporou, hlasem svědomí, majákem? Kříž se tyčí uprostřed světa jako maják a vyhledáváme jej? Směřujeme svůj zrak a pohled na boží světlo zářící z kříže? Bloudíme, jdeme vlastní cestou, jak často nepočítáme s Bohem a ani s druhým člověkem. Uzavíráme se do našich vlastních představ o světě, o životě, o víře. Nehledáme porozumění, a to nejenom s Bohem, ale také s druhým člověkem. Všichni naříkáme jak je svět sobecký a neděláme nic, aby se to změnilo. Všechno kritizujeme, komentujeme, hodnotíme. Sociální sítě překypují nenávistí, nepochopením, netolerancí; každý si myslí, že má právo komentovat všemožné a nemožné. Slovo už nemá svou hodnotu, a proto není divu, že nepočítáme se slovem života, se slovem Boha. Pouze já a moje slovo. Bloudíme, jdeme vlastní cestu. Myslíme na to, že nám