Křest Páně 2025
V úvodní modlitbě dnešní bohoslužby jsme prosili: „Dej, ať všichni, které jsi přijal za děti, zůstávají v tvé lásce“. Skrze křest jsme Božími dětmi. Tuto pravdu si musíme často připomínat. Zvlášť během jubilejního, svatého roku. Tak často zapomínáme na náš křest, který se pro každého pokřtěného stal branou do společenství církve. Během křtu každý pokřtěný uslyšel, to co zaznělo nad vodami Jordánu: „Ty jsi můj milovaný Syn / Dcera, mé milované dítě“.
Jestli žijeme s vědomím toho, že jsme neustálé milováni, že Bůh neodvolává své rozhodnutí?
Jestli je vědomí našeho křtu naší posilou a útěchou?
Jestli si připomínáme náš křest a děkujeme za něj?
Pamatujeme si datum našeho křtu? Jestli jsme už někdy, na výročí našeho křtu, poprosili o odsloužení mše sv. „na poděkování za dar křtu a za obnovu křestních darů“?
Jestli si uvědomuji, že darem křtu je zahrnuto nespočetné množství osob všech jazyků, kultur a generací.
Jestli si uvědomuji, že křest přesahuje, to co teď a tady a že je svorníkem spojujícím minulost s budoucností?
Že naše křty mají sjednocující prvek? Ano, sjednocující prvek.
Díky křtu nikdo z nás nemůže říci: jsem lepší, jsem víc milovaný, jsem zvláštním způsobem vyvolený. Pokud si něco takového myslíme, tak zrazujeme naše křestní sliby. Pokud v našich srdcích vítězí pýcha a egocentrismus, nejsme hodni daru křtu. Bohužel, tak často se věnujeme zajištění našich hmotných majetků, bohatství, našemu postavení, sociálním kontaktům, povyšování, elitářství, že si ani neuvědomujeme, jak se vzdalujeme daru křtu a tak se stáváme křesťany „dle matriky“. Ano, máme křestní list, ale to je všechno. Přitom si myslíme, že ti, kteří už nechodí do kostela, to jsou nominativní křesťané, křesťané z názvu. Mnohem horší jsou ti, kteří jsou v kostele, ale jakoby tady nebyli. Jejich srdce je Bohu vzdálené, vzdálené ostatním pokřtěným. Jejich myšlenky směřují ne k Bohu, ale k vlastnímu prospěchu, hlavně materiálnímu a hmotnému. Jejich myšlenky nejsou soustředěné na modlitbu, na naslouchání Božímu slovu, na stůl Těla Páně, ale na požitkářství a na sebechválu.
Křest je nejsilnějším projevem Boží lásky. Skrze křest jsme v důvěrném vztahu s Bohem, ale také i s ostatními Božími dětmi. Skrze křest nám Bůh říká: „Jsi můj, miluji tě a nikdy tě neopustím“. Stejně tak, jak v důvěrném vztahu s milovanou osobou se cítíme v bezpečí, tak křest nám dává jistotu, že nikdy nebudeme sami, navždy jsme Bohem přijati za vlastní.
Ať láska, kterou můžeme objevovat skrze křest, nám pomáhá vnášet do našich životů a do životů ostatních pokřtěných Boží světlo, které prosvětlí veškeré temnosti, zklamání, pády a těžkosti.
2. vánoční neděle, 5. ledna 2025
Apoštol Pavel v druhém čtení se dnes přimlouvá: „On ať osvítí vaše srdce“. Děla to proto, abychom pochopili velikost a množství Božích darů, kterými jsme štědře obdarováváni. Pavel jmenoval dary stvoření a života, víry a lásky, moudrosti a naděje. Opravdu, potřebujeme Boží světlo, abychom to všechno neustále objevovali a stále děkovali. Tak často zapomínáme na Boží štědrost. Jak často všechno bereme jako samozřejmost a nepřemýšlíme nad původem (a nad Původcem) darů a milosti.
Není náhoda, že jubilejní, svatý rok jsme zahájili o Vánocích, o svátcích Boží štědrosti? Rok, kdy si opět máme uvědomit, že jsme „poutníci naděje“. O Vánocích oslavujeme Boží lidství a štědrost, blízkost a dobrotu. Chtějme, jako poutníci, kteří jsou odkázaní na pomoc ostatních, kterých potkávají na cestě, objevovat bohatství a množství Božích darů, kterých se nám každodenně dostává. Nebuďme tvrdohlaví, jako ti, o kterých jsme slyšeli v evangeliu: „Do vlastního přišel, ale vlastní ho nepřijali“.
Buďme svědky naděje, protože díky víře jsme přesvědčení, že není všechno ztraceno, že život není prohrou, že naše špatností a selhání nemusí determinovat život a pohled na sebe sama i na ostatní.
Mně v tom osobně pomáhá, když se modlím (a to nejenom při mši, ale také soukromě) modlitbu Pozdravení pokoje: „Nehleď na naše hříchy“. Jsem přesvědčený, že důvěrné opakování těchto slov nás povede k tomu, že se budeme na ostatní dívat pohledem plným naděje a odpuštění, a možná to někoho (konečně) přivede k tomu, abychom ostatní neodsuzovali či nepomlouvali. Nelaskavost nemusí determinovat naše vztahy, naše vnímání Boha a bližních. Pokud uvěřím, že Bůh ke všem je stejně laskavý a hojný, už nebudu muset ani závidět, ani kritizovat. Přiznat, že nejsem lepší než ostatní a přestat ukazovat na chyby ostatních je důkazem nejenom toho, že jsem zralým člověkem, ale také toho, že jsem člověkem zralé víry.
Buďme solidární a štědří ve víře, v naději, v touze po přátelství s Bohem i s ostatními lidmi. Buďme jako poutníci, kteří společně kráčejí, ruku v ruce. Vždyť máme stejného Boha a Přítele lidského rodu; našeho Bratra, Bohočlověka Ježíše. Tak jak to vyjádřil v básni Tolerance Svatopluk Karásek: „Tajemný Bůh tu žije inkognito s námi, / není zřejmý ani známý, skryl ho čas, / on nekřičí, neplení, neničí, / naší vinu nese za nás“.
