25. neděle v mezidobí 2025
V druhém čtení jsme slyšeli výzvu apoštola Pavla: „Ať se konají modlitby prosebné, přímluvné i děkovné (…) za krále a všechny, kdo mají moc, abychom mohli vést život pokojný a klidný, v opravdové zbožnosti a počestnosti“. Apoštol Pavel píše tato slova v době, kdy křesťané procházeli tvrdým pronásledováním, kdy nemohli „vést pokojný a klidný“ život. My současně žijeme v náboženské svobodě, i když po celém světe jsou nadále místa, kde jsou křesťané krutě stíhaní.
Ale je náš život „pokojný a klidný“? Když sledujeme předvolební napětí, rozdělení společnosti, politickou nesnášenlivost, nenávistné jednání a extrémní názory nebo slovní výroky některých politických seskupení, tak se můžeme ptát jak z toho ven? Existuje nějaký recept na zklidnění této situace? Určitě je to modlitba. Tak jak nás k tomu vede apoštol Pavel. Určitě máme myslet na dnešní slovo Ježíše, který nás upozorňuje, že nemůžeme „sloužit dvěma pánům“. Lidé ve svých politických rozhodnutích jsou často naplněni emocemi, nezřídka negativními. A jak nás učí Katechismus katolické církve: „Je povinností občana přispívat spolu s veřejnými orgány k dobru společnosti v duchu pravdy, spravedlnosti, solidarity a svobody“ (KKC 2239). Je to asi nejlepší vodítko před blížícími se volbami:
vědomí toho, že Pánem času a lidských dějin je Bůh a my bychom se měli modlit za všechny, kteří nesou zodpovědnost za veřejné blaho a za dodržování zákonů,
že pokud On bude hlavním smyslem našeho života, nemusíme se bát, že budeme „sloužit dvěma pánům“;
že máme právo a povinnost se voleb zúčastnit a volit všechny, kteří – v souladu s učením církve – pracují pro společnost „v duchu pravdy, spravedlnosti, solidarity a svobody“.
K tomu ještě krátké prohlášení České biskupské konference k volbám …
19. neděle v mezidobí 2025
Asi všichni sledujeme celosvětové dění. Sledujeme zprávy o válkách, militárních konfliktech, o politických změnách, sociálních nepokojích, humanitárních krizích. Můžeme vnímat nejenom násilí a nepokoje, ale také pozorujeme klimatické změny. Určitě jsou mezi námi osoby, které se strachují o budoucnost a bojí se toho, co bude zítra. Někteří to umí velmi dobře zneužít. Šíří mezi námi dezinformace nebo zasévají nepokoj skrze šíření lži o různých spiknutích. Tito falešní spasitelé se tváří, že chtějí naše štěstí, ale pouze zneužívají lidský strach, oni nemají žádná řešení, ale pouze těží z obav a vydělávají na tom, že svět se zmítá v různých konfliktech a nepokojích. Musíme si to připomínat nejenom v perspektivě blížících se voleb, ale především abychom získali pravý pohled na věci. Křesťanský pohled. To nám připomnělo první čtení, kdy jsme slyšeli, jak se Židé ocitli v nebezpečí během útěku z egyptského otroctví. Židé v té době také prožívali nejistotu, strach, vyčerpanost, beznaději. A přesto všechno – jak jsme slyšeli – „byli dobré mysli, když bezpečně poznali, jakým přísahám uvěřili“. Byly to Boží přísahy. A On jim slíbil, že bude o ně pečovat, že dosáhnou cíle – zaslíbenou zem. Ano, cesta byla náročná a dlouhá, ale perspektiva zaslíbené země jim dávala naději. To je přístup věřícího člověka: s nadějí a s vírou se dívat na to co teď a tady, protože jsme v Božích rukou. Různé trable v nás nemohou uhasit plamínek naděje a víry. Pamatujme: obchodníci se strachem nikdy nebudou silnější než lidský duch, protože my v sobě máme Božího Ducha. Nemá cenu podléhat různým politickým vyděračům, kteří jsou pouhými služebníky svých peněženek. Jim nikdy nejde o štěstí ostatních, myslí pouze na svůj zisk, za každou cenu. Jsou lidmi bez žádných hodnot. Ježíš nám dnes řekl: „Kde je váš poklad, tam bude i vaše srdce“. Našim pokladem může být víra, která nám říká, že vše a všichni jsme v Božích rukou. Bohem stvořený svět nikdy nebude místem, kde zvítězí zlo, podvody, lži a nenávist. Ano, jsou hlasité, ale nikdy nebudou mít poslední slovo. Místo toho, abychom věnovali pozornost těm obchodníkům se strachem, mysleme a vnímejme krásu stvoření a přírody, bohatství lidského ducha a kultury, podporujme mezilidské vztahy, pomáhejme prosazovat křesťanské milosrdenství, buďme citliví a tolerantní, pečujme o sebe, buďme si nablízku. V úvodní modlitbě jsme vyznali: „Bože, ty jsi nás přijal za vlastní“. Můžeme být za jedno, nejenom mezi sebou, ale také s Bohem. Tak jak to vyjádřil Tomáš Halík: „Přijmout svůj lidský úděl, pečovat o lidskost a rozvíjet ji, to je cesta, kterou člověk kráčí k Bohu. Každý člověk, který bere vážně a věrně své lidství a stejně chápe i lidství druhých, je už tím na cestě k Bohu“. Chci být na cestě k Bohu a k ostatním lidem, nebo chci být zajedno se strachem a nenávistí?
14. neděle v mezidobí 2025
Přesně za půl roku, 6. ledna, papež Lev ukončí jubilejní rok. Jak prožíváme tento výjimečný čas? Myslíme na hlavní myšlenku svatého roku: Poutníci naděje?
Naděje je darem, který nám pomáhá se dobrotivě dívat na sebe sama, na ostatní, na všechny události. Naše naděje pramení z kříže Ježíše, a proto apoštol Pavel nám v druhém čtení připomněl: „Ať je daleko ode mě, abych se chlubil něčím jiným než křížem našeho Pána Ježíše“. Kříž může být povzbuzením pro všechny znavené, znechucené, podvedené, zklamané. Kříž a naděje jsou našimi majáky uprostřed různých bouří. Ne nadarmo křesťanská ikonografie prezentuje naději symbolem kotvy. Opravdu jsme ukotveni v Ježíši? On je naším zachráncem, ale jestli my chceme, aby On nám pomáhal a zachraňoval? Utíkáme se k němu, když se ocitáme uprostřed nejistot? Snažíme se čerpat z duchovních darů, které nám poskytuje v církvi? On sám dnes nám řekl: „Radujte se z toho, že vaše jména jsou zapsána v nebi“. Naděje nám připomíná, že „teď a tady“ jsou časově omezena, nebe je věčné. Chceme pevně věřit tomu, co jsme slyšeli v prvním čtení, když Bůh slibuje: „Vaše srdce se zaraduje, jak tráva vypučí vaše kosti“. Často se podívejme na kříž a pamatujme, že jsme „poutníci naděje“. Nedovolme, aby nám různé trable a starosti nezastínily kříž a nevymazaly z našich srdcí dar naděje.
Mistr Jan Hus se ve svých dopisech takto vyjadřoval o naději: „Mne toto dočasné protivenství nezlomí, neporazí a nezarmoutí (…) Důvěřuji svému milostivému, moudrému a mocnému Spasiteli (…) Přelaskavý Bůh mne utěšuje a doufám, že ve všech těžkostech je se mnou“.
V úvodní modlitbě jsme prosili, aby nás Bůh naplňoval radostí z vykoupení. Vykoupeni jsme křížem. Ať kříž není pouhým uměleckým symbolem našeho náboženství, ale živým stromem života a naděje.
12. neděle v mezidobí 2025
Včera jsme mohli být svědky udělování svátosti biřmování. Početná skupina našich mladých farníků přijala dar Ducha svatého. O všech, kteří tuto svátost přijali, Bůh dnes – v prvním čtení – řekl: Vyliji (na vás) ducha milosti a prosby o slitování, budete hledět na mne. Jestli si plně uvědomujeme dar, který jsme obdrželi? Jestli si plně uvědomujeme, že skrze biřmování, v nás působí Boží duch? Že den co den jsme zahrnovaní Boží milostí, která nám pomáhá, abychom se dobře rozhodovali, abychom správně jednali, abychom mohli být čestní, abychom se za sebe nemuseli stydět. V druhém čtení jsme uslyšeli, že všichni, pokřtění v Krista, oblékli jste se v Krista. Bohatství darů křtu a biřmování nás mohou připodobňovat Kristu, našemu bratru. Mohou, pokud chceme. Promluvu na Boží Tělo jsem ukončil větou: On je Bohem s námi, ale jestli my chceme být s Ním? Je to otázka, kterou si musíme často klást, abychom ve víře zráli a dospívali. Také dnes se nás Ježíš ptá: Za koho mě pokládáte vy? Ano, fundamentální dotaz: kým je pro nás Ježíš? Jsme zralí k tomu, abychom dali smysluplnou odpověď? Je nám vzorem, inspirací, bratrem anebo pouhou kulisou, volitelným doplňkem, součástí tradic, ve které jsme vyrůstali, ale které moc nerozumíme? Jestli v sobě nepečujeme o – jak to vyjádřil Tomáš Halík – nevíru věřících? Ve své poslední knize Dopisy papeži se vyjádřil takto: Na dnešní duchovní scéně se setkáváme stále častěji také s „vírou nevěřících“ a „nevírou věřících“. Dary křtu a biřmování nám byly dané, abychom byli uvědomělými a zodpovědnými svědky Ježíše a ne pouhými vyznavači náboženských tradic a rituálů. Můžeme o sobě, s čistým a klidným svědomím, říct, že jsme „věřící“? V úvodní modlitbě jsme konstatovali: Bože, ty nás stále miluješ, staráš se o nás a nikdy nás nepřestáváš vést. Jestli chceme a umíme se ztotožnit s těmito slovy a jestli chceme žít tak, aby víra nebyla pro nás utrpením, ale štěstím?
Boží Tělo 2025:
Za pár okamžiků půjdeme průvodem do kostela sv. Martina. Bude to eucharistické procesí; uprostřed nás kněz ponese v hodnotné monstranci eucharistii – Boží Tělo. Bude to podívaná. Po cestě nazdobené oltáře, barevné kroje, děti, které budou na cestu sypat květiny, baldachýn a korouhve, ministranti s kadidlem atd. – prostě výjimečně slavnostní událost (možná nám bude chybět dechovka, ale zpěv chybět nebude ☺). Něco nám vnitřně napovídá, že všechna ta „tradiční a lidová“ nádhera nesmí chybět.
Ale proč to všechno? Zkusme na chvíli zavřít oči a představit si, že najednou nemáme eucharistii: není mše, není svatostánek, není adorace, není sv. přijímání. Věci, které tak dobře známe, prostě nejsou. Prázdnota a nicota. Nejdeme do kostela, nejdeme ke zpovědi, nejdeme k přijímání, nejdeme na adoraci, neslavíme mši. Prostě nic. Jakoby Ježíš nikdy neřekl: Vezměte a jezte – to je mé tělo a má krev. Jako bychom se ocitli ve vzduchoprázdném prostoru. Bude nám něco scházet? Budeme se cítit nejistě? Bude se nám stýskat? Budeme cítit lítost a smutek? Budeme, ale jako bychom nebyli? Projevíme zármutek? Budeme šílet, budeme plakat po eucharistii? Jak se projeví naše touha, aby vše se vrátilo do starých kolejí? Dokážeme představit život bez eucharistie?
Možná odpověď vás překvapí, ale ano. Bohužel, většina z nás (i když to neřekneme na hlas) by neměla problém, kdyby eucharistie prostě nebyla. Však, stejně se už takto chováme, jako by eucharistie nebyla. Pro kolik z nás eucharistie a přijímání je na prvním místě našich hodnot, plánů, předsevzetí? Pro kolik z nás je eucharistie největší a nejdůležitější touhou? Jestli tak plánujeme naše životy, aby účast na mši a přijetí eucharistie nebyla smutnou povinností, ale událostí, na kterou se vždy těšíme a na kterou si najdeme čas nejenom během neděle, ale také během týdne? Máme čas na nákupy, výlety, sociální sítě, besedy, návštěvy, prostě máme čas na všechno, a jestli chceme mít čas na eucharistii? Máme čas a chuť se připravit na opravdové slavení eucharistie a ne pouze na pasivní a znuděné setrvávání v kostele? Kdy jsem naposledy otevřel nějakou knihu s duchovní tematikou, tak abych prohloubil svoji víru a znalosti o eucharistii? Umíme si v mobilu zapnout aplikaci, která nám pomůže sledovat mešní texty a soustředěně prožívat eucharistii? Jestli si uvědomujeme, že každý den můžeme být na mši? Že každý den, se můžeme radovat ze setkání s Ježíšem a bratry a sestrami? My ještě máme to štěstí, že eucharistie máme každý den, a to nemyslím pouze u nás, ve Strážnici, ale v okolí; že pokud opravdu nebudeme mít čas na mši tady u nás, tak můžeme najit vhodný čas na mši v okolních kostelích; také k nám jezdí lidé z okolních obcí. Pokud si řekneme, že nemáme čas, jestli si nelžeme a hledáme pouhé výmluvy, abychom ospravedlnili svou lenost a lhostejnost? Kolik křesťanů musí na eucharistii čekat ne týden, ale měsíce – a to nemyslím misijní oblasti, ale také u nás. Kolik křesťanů nemůže přijmout eucharistii, protože jsou kvůli své víře ve vězeních, protože politické režimy zakazují mši a službu kněží. Pamatujeme, že některé politické režimy tvrdě trestají křesťany za to, že se jim zázrakem dostanou do rukou biblické texty, že jsou země, kde je zakázané se shromažďovat k modlitbě? A my nad tím mávneme rukou a žijeme si v pocitu blahobytu. Na co je nám eucharistie? Nuda, otrava, povinnost. A tak postupně přicházíme o ten největší poklad víry.
Za chvíli s Ježíšem vyjdeme do ulic našeho města.
Bohu díky za vás, kteří víte, proč to děláme,
Bohu díky, za vás, kteří se těšíte na každou eucharistii,
za vás, kteří toužíte po přijímání Božího Těla,
Bohu díky, za vás, kteří u našeho oltáře tvoříte živé společenství přesvědčených a věřících svědků eucharistie,
Bohu díky, za každého, kdo si během dnešní oslavy uvědomí, že eucharistie je pokrmem věčnosti, že je lékem slabosti a neduhů, že je pramenem víry a lásky.
Bohu díky, za každého, pro kterého dnešní den bude novým začátkem eucharistického života a opravdové víry v toho, který se nám jako pokrm denně nabízí a chce být Bohem s námi.
On je Bohem s námi, ale jestli my chceme být s Ním?
7. neděle velikonoční 2025
Můžeme obdivovat, že sv. Štěpán – tváří v tvář smrti – přimlouvá se a prosí, aby Bůh odpustil jeho trýznitelům: „nepřičítej jim tento hřích“. Víme, že odpuštění je velkým darem, že – velmi často – odpustit je nejtěžším úkolem, který prostě nezvládáme; snažíme se, vnitřně zápasíme, ale zůstávají v nás stíny a rány minulosti. Ano, odpuštění je jednou z největších výzev pro náš život. Co ale nám může pomoci? Určitě víra. Štěpán odpustil protože – jak jsme to slyšeli – byl „plný Ducha svatého“. Víra může být tou nejlepší rádkyní během procesu odpuštění. Odpuštění je tím, co zachraňuje. Zachraňuje nás před zatvrzelostí srdce, před pomstychtivostí, před pádem v nemilosrdnou „stvůru“. Odpuštění nás zachraňuje před věčnou potupou. Štěpán odpustil, protože měl víru a měl vidění nebeských věcí: „Vidím nebesa otevřená a Syna člověka, jak stojí po Boží pravici“. Pamatovat a myslet na to, že před sebou máme nejenom pozemskou etapu života, ale čeká nás věčnost. Jak povzbudivé může být myslet na věčnost, na spásu, na nebeské společenství s Bohem a se všemi, kteří nás na věčnost předešli. Ta touha byla vyjádřena v druhém čtení – četli jsme závěrečné věty Zjevení apoštola Jana (poslední věty celé Bible): „Duch i nevěsta volají: Přijď! Kdo to slyší, ať také zvolá: Přijď! Amen, přijď, Pane Ježíši!“. Touha po setkání s Bohem, touha po věčném životě, po osvobození od pout hříchů, po naplnění všech (ještě doposud nám skrytým) pravd víry, po osvobození od všech trampot, bolestí a strachování, naděje na setkání se všemi milovanými osobami. Pamatujme, že naše „pozemské“ volby ovlivňují naši věčnou budoucnost. Zesnulý papež František nám připomněl, že odpuštění je nejlepší cestou jak se přiblížit Kristu: „Srdce schopné zkroušenosti může růst v bratrství a solidaritě. Stáváme se méně připoutanými k sobě a více připoutanými ke Kristu, stáváme se chudými v duchu a přibližujeme se k chudým, které Bůh miluje“ (encyklika Dilexit nos). Být nablízku Kristu skrze živou víru, skrze vidění „nebeské budoucnosti“, skrze odpuštění, skrze laskavost. Jak je důležité, abychom uprostřed každodenních prací a různých starostí měli na zřeteli duchovní hodnoty a drželi se jich. Jestli chci pamatovat, že díky eucharistii a přijímání Krista, díky poctivé a pravdivé kajícnosti a zpovědi, díky hluboké modlitbě a adoraci Krista, díky rozjímání a meditaci Božího slova se můžu každodenně přibližovat ke Kristu, který je naší budoucností? Kdy jsem naposledy, s opravdovou touhou, vyslovil modlitbu dnešního druhého čtení: „Přijď Pane Ježíši“? Ježíš se dnes za nás přimlouvá, abychom s ním mohli být jedno: „Chci, aby tam, kde jsem já, byli se mnou i ti, které jsi mi dal, aby viděli mou slávu (…) abych byl i já v nich“. Boží touha být s člověkem, být s námi. Můžeme se ztotožnit s touto touhou? Není nám „ukradená“? Myslíme na Boha, který chce, abychom se měli dobře a šťastně už tady a také v budoucnosti? Co udělám proto, aby pozemské a věčné štěstí nezůstalo pouhou pohádkou, ale mým opravdovým cílem a smyslem života?
Seslání Ducha sv. (Letnice) 2025
„Židé ze všech možných národů pod nebem (…) byli ohromeni, protože každý z nich slyšel, jak mluví jeho vlastní řečí. Žasli a divili se: Slyšíme, jak našimi jazyky hlásají velké Boží skutky.“ Popis Seslání Ducha sv. může ohromit také nás. Apoštolové a ostatní Ježíšovi učedníci otevírají dveře Večeřadla a plni Boží síly, začínají svědčit a srozumitelným vypravují o Ježíšovi. Všichni poutníci, kteří přišli do Jeruzaléma, mají možnost se seznámit s poselstvím o Boží lásce, která se zjevila v osobě Ježíše. On sám, nám před chvílí, v evangeliu řekl: „Kdo mě miluje, bude zachovávat moje slovo.“
Jestli si uvědomujeme, že na základě křtu, jsme všichni posláni, abychom svými slovy a (především) skutky byli Ježíšovými svědky? Abych o své víře a o Božím působení svědčil ve své rodině, v manželství, v zaměstnání, mezi kamarády a spolužáky, v lokální společnosti. Nemusíme se bát, že to nezvládneme. Duch sv. – „Přímluvce“ – je s námi, bude nám oporou, bude nás vest a pomáhat nám. Ale abych mohl svědčit potřebuji být sám přesvědčený o pravdivosti Božího poselství a vědět, co mám hlásat.
Jestli chci poznávat Boží slovo, jestli se chci vzdělávat ve víře, jestli chci objevovat Boží působení v dnešním světě? Abych mohl svědčit a aby moje svědectví bylo přesvědčivé, musím, den co den, trpělivě a vytrvale, poznávat a objevovat Boží působení jak v mém životě, tak v životě církve.
Musíme si narovinu říct, že jedna, nedělní, pasivně prožitá mše nás nijak nepromění v přesvědčivé svědky Ježíše. Jedna zpověď za celý rok, ke které přistupuji lhostejným způsobem, bez poctivé a opravdové přípravy, bez upřímné lítosti a bez předsevzetí, neudělá z nás svědky Božího milosrdenství. Pokud můj obraz církve a jejího života si budu tvořit na základě bulvárních textů a mediálních senzací, jak pak budu moci cokoliv o církvi říct?
To jsou pouze tři příklady toho, jak pasivní a lhostejný život v nás „dusí“ působení Ducha sv. Pokud chci něco změnit, pokud se chci nad sebou zamyslet a obnovit svou víru, sám bych se měl otevřít oživujícímu působení Božího Ducha.
„Věřím v Boha pravého, v toho, co nemá rád teorie o sobě“. Tak psal polský básník a kněz Jan Twardowski. Chci zůstat pasivním teoretikem a údržbářem náboženských tradic nebo chci být životaplným a přesvědčivým svědkem věčné Boží lásky? Rozhodnutí je na každém z nás.
3. postní neděle 2025
Naše setkání s Božím slovem doprovází dnes informace o dvou tragických událostech: osmnáct osob zahynulo během stavební katastrofy v Siloe a o vraždě poutníků v Jeruzalémě. Ježíš využívá události, kterými žila tehdejší společnost, aby nám ukázal a vysvětlil pravdu o Božím milosrdenství.
Na první pohled docela komplikovaná logická struktura: co má společného milosrdenství Boha s tragickou smrtí nevinných a náhodných osob? Nikdo z nich nemohl za to, že se ocitli ve špatnou dobu na špatném místě. Mohl za to Bůh? Také my, dnes, když slyšíme o podobných událostech: technické nebo dopravní katastrofy, války nebo teroristické útoky se ptáme, kde je Bůh, jak to všechno může dovolit? Je Bůh opravdu laskavě milosrdný nebo krutě nespravedlivý?
Ježíš chce, abychom se na to všechno dívali perspektivou obrácení a nápravy života. Proto říká: Pokud nezměníte své chování, stejně všichni dopadnete. Oč se jedná? Ježíš chce, abychom se zbytečně netrápili otázkami o smyslu katastrof, protože ony byly, jsou a budou součástí života. Věnujeme celou svou pozornost hledání vinných, hledání příčin, hledání zodpovědných atd. A vůbec nepřemýšlíme o tom, že se také my můžeme jednou ocitnout v situaci ohrožení života nebo přímo smrti a teď přichází to nejdůležitější: jsi připravený odevzdat svůj život do Božích rukou? Jsi připravený odejít s tohoto světa, tak aby ses za svůj pozemský život nemusel stydět? To je to, oč se tady jedná.
Proto Ježíš pokračuje podobenstvím o zahradníkovi, který – i přes počáteční neúspěch – chce pečovat o fíkovník a bude se snažit, aby konečně přinesl očekávané plody. Bůh chce, aby každý z nás mohl přijmout jeho nabídku odpuštění, smíření, odčinění zla a milosrdenství. Aby každý z nás byl dobře připravený na okamžik, ve kterém bude končit naše pozemská pouť. Bůh nechce, abychom marnili čas zbytečným vyhledáváním a pátráním po nepodstatných věcech.
Jak to děláme? Hodiny strávené u počítače nebo na mobilu, kde neustálé sledujeme sociální sítě, vyhledáváme drby, senzační nebo poplašné zprávy, dezinformace atd. Takto se postupně vzdalujeme od Boží přítomnosti a od duchovního života. Zaslepení honbou za sociálním vzrušením, za internetovým pozlátkem, za sběračstvím drbů přicházíme o drahocenný čas a o možnost udělat něco pro svůj duchovní růst a lidskou zralost. A tak není divu, že když uslyšíme o nějaké tragédii, víc nás zajímají podrobnosti toho neštěstí (jako bychom byli experty na řešení světových neštěstí a pohrom) než to, abychom poděkovali Bohu za dar života, abychom poděkovali za zdraví, abychom poděkovali za to, že nám ještě dopřává čas na nápravu; místo toho, abychom se pomodlili za oběti různých nehod, tak se naplňujeme nepodstatnými informacemi, které nás zbytečně zneklidňují a na konec nás vzdalují od Božího pokoje.
Dnešní evangelium je v podstatě naléhavou otázkou: chceš se věnovat nepodstatným věcem, které stejně nevyřešíš, nebo se chceš věnovat věcem, které můžeš ovlivnit a které ti pomohou změnit život k lepšímu?
Zahradník bude pečovat o neplodný fíkovník omezený čas. Co to znamená? Že také my máme omezený čas na obrácení. Ježíš nám dnes říká: nebudeš tady věčně, pamatuj, že lidský, že tvůj život má své meze a co uděláš, když tvůj čas vyprší? Bůh nás nechce strašit; On nám připomíná, že čas na přijetí daru Božího milosrdenství, že čas na smíření s Bohem a s lidmi, je teď a tady, ne někdy příště, to příště už možná nebude, prostě teď a tady!
Prožíváme jubilejní rok, prožíváme čas příprav na Velikonoce. Není to ideální čas na dobrou a kvalitní zpověď? Jubilejní rok má být časem smíření, ale nejenom s Bohem. Je to čas, kdy se konečně smířím s druhým člověkem, kdy poprosím za odpuštění, kdy se omluvím, kdy napravím chyby minulosti. Pamatuj, že možná zítra už nebudeš mít čas. Teď a tady! Pošli zprávu, zavolej, pomodli se. Otevři své srdce uzdravujícímu daru milosrdenství. Bůh vždy odpouští, a k takovému jednání a chování zve každého z nás.
Před několika dny jsem měl rozhovor z mužem středního věku, který chtěl přistoupit ke zpovědi. Že potřebuje čas – já, že mu čas věnuji. Že neví jak se zpovídat, že už velmi dlouho nebyl u zpovědi – já, že mu s tím pomůžu, že to v klidu zvládneme. Bylo vidět, že je v něm velká touha po zpovědi, ale něco mu v tom bránilo, cítil jakousi nejistotu. A pak na konec přiznal, že je gay a že nemůže ke zpovědi. Já na to: a proč bys nemohl ke zpovědi? Zpověď není o orientaci. Zpověď je pro všechny. Bylo vidět, že tím byl mile překvapený, že mu to prostě někdo někdy řekl, a chudák žil v takovém přesvědčení, že pro něj už neexistuje Boží odpuštění. Jak často lidé nejdou ke zpovědi jenom proto, že někdy někdo jim něco řekl, že to nemůže, že nesmí, že to není pro ně. Dar Božího milosrdenství je pro všechny, bez výjimky. Bůh ti chce odpustit teď a tady! Ve čtvrtek letím do Říma na světové setkání misionářů milosrdenství. Papež František zřídil a uzákonil tuto funkci, aby opravdu všichni mohli, bez předsudků a bez pochybnosti, přijmout dar Boží lásky. Samozřejmě, že zpověď po delší době, že zpověď ve složité životní situaci potřebuje pozornou přípravu a proces rozlišování, ale pokud neuděláme první krok – Bože chci – tak se nikdy nepřesvědčíme o tom, že Bůh odpouští také to, co my lidé si myslíme, že je neodpustitelné. Bůh ti nabízí čas nápravy, změny, čas smíření, nabízí jej teď a tady!
Nepochybuj o tom, že Bůh odpouští. V úvodní modlitbě jsme prosili: „Bože, ukaž na nás své veliké slitování, odpusť nám a pozvedni nás k sobě“. Opakuj si často tuto modlitbu, zvláště v okamžiku, kdy přijde pokušení, falešná myšlenka, že milosrdenství nepotřebuji. Je to velká lež a tragédie člověka, který si myslí, že svět může existovat bez milosrdenství a bez soucitu. Pokud by tomu tak mělo být, tak to už nebude Bohem stvořený svět, ale naprosté peklo.
2. postní neděle 2025
Abraháme pohlédni na nebe … Petře, Jakube a Jane pojďte se mnou na horu
Čtení dnešní neděle nás zvou vzhůru. Odpoutat se od všedních bolestí, problémů, starostí, od věcí, které nás vnitřně ničí, od všeho co nás vzdaluje od štěstí.
Celá postní doba má pro nás být časem reflexe. Nemusíme dělat náročné skutky nebo snažit se o nadlidské výkony. Stačí tak málo: najít si čas na pravidelnou modlitbu a na poctivé zpytování svědomí, četbu Bible a duchovní literatury, nebo si udělat čas na dobrý film. Možná podle výzvy dnešních čtení nebude na škodu si udělat procházku, výlet, který spojíme s návštěvou našeho kostela, lesní kapličky nebo nějakého poutního místa. To všechno nám může pomoci se odpoutat od toho, co nás vzdaluje od víry, od duchovního života. Tak často si říkáme, že musíme zvládnout tolik věcí, tolik práce, nákupy, úklidy, zařizování apod. Ale důležité je, abychom se uměli zastavit a řekli si: dost, potřebuješ zklidnění, potřebuješ čas pro sebe a pro Boha. On čeká. Zajímavé, že jak Abrahám, taktéž apoštolové nebyli zváni sami. S Abrahámem byla jeho rodina a apoštolové byli ve skupince. To je také pro nás nápověda, že všechny naše plány duchovní obnovy nemusíme konat sami, můžeme se spojit s blízkými, se známými, s kamarády. Abychom se netrápili tím, že to sami nezvládneme. Jsme ve společenství církve, ve společenství poutníků – teď jubilejní, svatý rok nám připomíná, že jsme „poutníky naděje“. Buďme pro sebe navzájem oporou a povzbuzením. To by se nám – křesťanům – velmi, ale velmi hodilo. Žijeme ve světe, kde je příliš moc nezdravé konkurence, závisti, povyšování osobního ega, nesolidarity, šíření nesnášenlivosti a netolerance. Být pro sebe a pro tento svět povzbuzením, být svědky víry a naděje.
V úvodní modlitbě jsme prosili, aby Bůh „očistil naše nitro“. Očistil od všeho, co nás od Něho vzdaluje, co nás vzdaluje od sebe navzájem, co nás vzdaluje od toho, abychom byli dobrými lidmi a dobrými křesťany. Aby nás očistil od nenávisti, od pohrdání, od nevraživosti, od nelidského chování. Pamatujme, že být dobrým křesťanem v první řadě znamená být dobrým člověkem. Ať naše postní zamyšlení a změna každodenních zvyků nám v tom pomáhají. Buďme jako Abrahám, jako apoštolové, kteří byli pozváni vzhůru, aby se odpoutali od toho, co naší duši není prospěšné. Žijme nadějí a pamatujme, že jsme poutníky naděje a ne posly dezinformací a pesimismu.
Zesnulý profesor Jan Sokol, významný český filosof, politik a pedagog ve svém komentáři k těmto čtením napsal: „I dnes přichází potvrdit tu naději, že přes všechny hrůzy, skandály a trápení na nás nakonec čeká něco, co si vůbec neumíme představit“. A proto nikdy nezapomínejme na slovo, které kněz pronáší během každé eucharistie: Vzhůru srdce, vzhůru moji milí.
1. postní neděle 2025
V druhém čtení jsme slyšeli, že pokud „ústy vyznáš, že Ježíš je Pán, (…), budeš spasen“.
Víme, že víra potřebuje vnější symboly toho, co prožíváme ve svém nitru. Není to právní nebo morální příkaz, ale spíše vřelé doporučení, které vychází ze staleté praxe církve. Veškeré vnější formy náboženských tradic mohou pomoci osobnímu duchovnímu růstu. Neexistuje jedna, univerzální, obecní forma; každý z nás si může hledat a vybrat pro něj tu nejlepší formu prožívání a vyjadřování víry. Nikoho nemůžeme nutit k náboženským formám a projevům, ale každý člověk musí objevit pro sebe nejlepší způsob projevování a prožívání víry. To co máme společné a čeho se držet musíme, jsou svátosti; hlavně zpověď a eucharistie, pak četba Bible a náboženské vzdělávání. Ostatní věci jsou dobrovolné. Nikoho nemůžeme nutit k modlitbě růžence, nebo k četbě pouze jednoho žánru duchovní literatury, nikoho nemůžeme nutit k putování pouze na jedno poutní místo nebo nemůžeme nutit, aby měl v úctě pouze jednoho světce. Takové projevy víry jsou dobrovolné a volitelné a každý z nás se musí rozhodnout, který způsob, která forma bude pro něj tou nejlepší, nejúspěšnější. Každopádně všichni jsme zváni k tomu, abychom svými ústy vyznávali svou víru. Tím se myslí, že víra musí být doprovázena svědectvím života, ale jakým způsobem – to už je dobrovolné.
Ve čtvrtek jsem se osobně přesvědčil, že tady u nás ještě jsou osoby, které to myslí vážně. Za prvé byl jsem zaopatřit svátostmi umírajícího farníka – věc, o které všichni víme, ale (bohužel) občas se stává, že se loučíme s farníky, kteří od nás odcházejí bez duchovního zaopatření. Ano, je to vnější projev víry, kdy rodina chce svým nemocným a umírajícím dopřát duchovní posilu. Za druhé, když jsem odjížděl od toho umírajícího, viděl jsem jednu z našich farnic, která projížděla na kole kolem petrovské zvonice a tam udělala znamení kříže. Maličkost, ale velmi významná. Kolikrát jsme zaměstnáni svými starostmi, hlavu máme plnou různých myšlenek, plánujeme, hodnotíme, ale pamatujeme, že na to všechno nejsme sami a znamením kříže projevíme svou víru v Boží blízkost a pomoc. Zaopatření nemocného a znamení kříže jsou projevy toho, že vyznávám Ježíše svými ústy.
Samotný Ježíš na poušti se pro nás stává vzorem, kdy na útoky Zlého odpovídá biblickými slovy plnými víry a sám je naplněn Božím Duchem. Také my se často ocitáme na poušti nezájmu o víru a potřebujeme vnější projevy duchovna, abychom nepodlehli pokušení duchovní lhostejnosti.
V modlitbě po přijímání vyjádříme naši touhu slovy: „Dej, ať stále lačníme po živém a pravém chlebu a ať žijeme slovem, které vychází z tvých úst“. Ať tato modlitba se nestane fraškou.
Popeleční středa 2025
Vstupujeme do zvláštní doby. Už samotný dnešní den je v něčem zvláštní. Popeleční středa není žádný doporučený svátek, není to slavnost, dnes vůbec nemusíme být na mši sv., a přesto opět je nás tady o něco víc. Nějak sami cítíme, že je to výjimečný den.
Ale hrozí nám jedno nebezpečí – jakžtakž prožijeme Popeleční středu: přijmeme popel, možná zvládneme dnešní půst a pak nic. Opět klid a ticho po pěšině. Možná někdo pomyslí na postní předsevzetí, možná si někdo během postní doby si naplánuje nějaké duchovní aktivity: vykoná soukromou pouť nebo pojede na nějaké duchovní cvičení, bude věnovat čas čtení duchovní lieratury nebo sledovaní filmů s náboženskou tematikou, zapojí se do projektu almužny, bude na mobilu sledovat aplikaci Postní kapky apod. Budu vám fandit, aby vám všechny ty nápady vám vydržely celou postní dobu.
Ale pamatujme, že bez změny smýšlení, bez obrácení srdce, bez přiznání vlastní slabosti, bez lítosti a pokání, bez modlitby a zamyšlení nad životem, to všechno bude pouze „běh na krátkou trať“. Dřív nebo později se začneme distancovat od těch předsevzetí: že dnes nebyl čas, jsem unavený, zítra to určitě zvládnu atd. A tak najednou z výjimečného času, bude tady opět takové všední „nějak to bude“. Ale postní doba nemůže být časem „nějak to bude“. Je to čas úsilí a duchovní námahy, je to čas vnitřního zápasu a obrácení, přehodnocení a nových začátků. „Teď je ta doba příhodná, teď je ten den spásy“ jsme slyšeli v druhém čtení.
Každým rokem, na Popeleční středu, mě upoutá jeden z biblických textů dnešního dne. V prvním čtení jsme slyšeli: „Kněží, Hospodinovi služebníci, ať pláčou mezi předsíní a oltářem a říkají: „Ušetř, Hospodine, svůj lid, nevydávej své dědictví v potupu (…)“. Je to starozákonní výzva k liturgickému (bohoslužebnému) pokání, k modlitbě odprošení a zadostiučinění. Ano, slzy mohou být projevem lítosti a bolesti. Ale neplačte, pokud neumíte plakat. Je to dar. Osobně trošku závidím těm, kteří dokážou plakat. Mně tento dar nebyl ve velké míře dán. Občas bych chtěl plakat, ale neumím to, nedokážu. Vnitřně jsem rozrušený, neklidný, smutný, dojatý, ale neumím to vyjádřit pláčem. Vím, že slzy dokážou očistit lidskou duši, že mohou být koupelí znovuzrození. Za slzy se stydět nemusíme. Sám jsem byl svědkem, kdy slzy doprovázely vyznání hříchů nebo to byly slzy radosti z daru odpuštění, smíření. Církev používá modlitbu za dar slz: „Bože, učiň, ať z našeho tvrdého srdce vytrysknou slzy lítosti, abychom byli schopni oplakávat své hříchy a pro tvou slitovnost si zasloužili dosáhnout jejich odpuštění“. Ano, jak jsem řekl: slzy jsou darem, jsou milostí a možná bude dobré se během této postní doby modlit za dar slz. My lidé potřebujeme viditelné znamení duchovních darů. A proto dnes přijmeme popel, jako znamení pomíjivosti našich životů, jako znamení kajícnosti a pokání, jako znamení očisty. Kdysi naši předci používali popel jako jeden z čisticích prostředků. A tady se nám krásně ukazuje význam těch dvou symbolů: slzy a popel jako cesta k čistotě, k vnitřnímu očištění.
Během postní doby bude s námi, tady v kostele, obraz Ježíše, který zvedá ze země a objímá toho, který jej ukřižoval. Zesláblý nešťastník drží v rukách nástroje ukřižování: kladivo a hřeb. Ježíš ho s láskou a soucitem objímá a zvedá z jeho pádu. Bůh nenechavá na holičkách nikoho, ani toho, kdo vystupuje proti němu. Bůh bude vždy plný soucitu a slitování. To všechno si můžeme opět uvědomit během postní doby, kdy budeme rozjímat o Ježíšově smrti na kříži. Možná pro někoho z nás bude pohled na kříž začátkem procesu očištění a vnitřního uzdravení. Ať se kříž pro nás stane stromem opravdového a smysluplného žití.
V modlitbě nad dary uslyšíme prosbu: „Bože, veď nás k pokání, abychom nežili sami pro sebe a odpusť nám naše hříchy“. Ať je pro nás tento postní čas časem milosti, osvobozujícího odpuštění, smíření, slz očisty a nápravy, svěžesti a elánu. Tak jak to vyjádřil básník Ivan Jirous: „Tvojí vůli Bože je-li / abych nezkys jak to zelí / rád Ti vyhovím“.
8. neděle v mezidobí 2025
Čím přetéká moje srdce? Co vyjadřují moje ústa?
Ježíšova moudrost – poslední věta dnešního evangelia: „Jeho ústa mluví to, čím přetéká srdce“ – jsou velmi aktuální. Jsme generací slov. Každý chce mít svoji pravdu, chce vyjádřit svůj názor, chceme poučovat a kárat. Nejlíp je to vidět v okamžiku, kdy vykládáme o slabostech ostatních. Cítíme se jako soudci, kteří rozhodují o víně nebo nevině, cítíme se jako psychologové, kteří znají psychickou konstrukci ostatních, cítíme se jako špioni, kteří shromažďují informace, které mohou oslabit protivníka.
Přitom Ježíš nám dnes jasně říká: „Jak to, že vidíš třísku v oku svého bratra, ale trám ve vlastním oku nepozoruješ?“. Víme, že pomluvy, drby, šíření polopravd, nebo posmívání se a ukazování na chyby ostatních jsou morem (gangrénou) naší společnosti. Budí v nás ty nejnižší pudy: závist, nenávist, urážky, egoismus a nesnášenlivost. Nic z toho nemůžeme spojit s křesťanstvím a s duchovním růstem. Jsou projevem primitivismu a nedospělosti. Osoby, které šíří a které bezkriticky poslouchají řeči o slabostech a neúspěších ostatních, a k tomu ještě z toho mají radost a nezdravou satisfakci, jsou nejlepšími kandidáty k titulu „padouch roku“. Ježíš o takových osobách dnes řekl, že jsou slepé: „Může slepý vést slepého? Nespadnou oba do jámy?“. Ano, pokušení vyprávět a poslouchat klevety jsou přímou cestou do jámy. Do jámy tmy a beznaděje, do jámy nelaskavosti a sobectví, do jámy pekla. Dante ve své Božské komedii umisťuje všechny, kteří se prohřešili jazykem a zvědavostí do jednoho z nejnižších kruhů pekla a jejich trestem je to, že se topí v mohutné řece plné páchnoucích exkrementů.
Jak se osvobodit od toho všeobecného pokušení souzení, hodnocení, pomlouvání? Vždy pamatovat na své hříchy a nezdary, pamatovat na to, že stejnou chybu můžu udělat já (nebo už jsem udělal, ale nechci na ni pamatovat), pamatovat na to, že všichni jsme slabí a nedokonalí, myslet na to, jak já bych se cítil, kdyby o mém neúspěchu ostatní rádi vykládali. Ježíš jasně říká o těch, kteří hřeší řečí: „Pokrytci“. Jak nelidské a nekřesťanské je takové chování. V okamžiku, kdy slyšíš, jak ti povídají o slabostech ostatních, zakroč razantně a jednoznačně: „Mlč pokrytče“. Tím zachráníš svoji duší. Nedáš se obrat o Boží pokoj a klid v srdci.
Dnešní evangelium a první čtení nám jasně ukazují, že slova jsou ovoce, plody duše. Jaké ovoce nabízí můj život? Chutné a zralé, plné šťávy a sladkosti nebo nezralé, trpké, nechutné? Šířím kolem sebe slovo naděje a radosti nebo pesimismu a skleslosti?
Ryzí radost mění nás a svět vždy k lepšímu. Co udělám během postní doby, abych pak mohl s radostí oslavit Velikonoce? Nebude na škodu dát si půst od zbytečných a nespravedlivých slov, dát si půst jazyka a uší od zvědavosti. To teprve bude náročné předsevzetí! Pamatovat na svou křehkost a na slabost ostatních; že vůbec nejsem lepší od ostatních, prostě jsme stejně nedokonalí.
Bohumil Hrabal to vyjádřil slovy: „Kdo dává, tak se raduje. Naším bližním budeme přát radost, která je právě naplněním odkazu Kristova učení. Účinná a aktivní láska je radostí nejen mojí, ale prostě nás všech“.
7. neděle v mezidobí 2025
V prvním čtení jsme slyšeli, jak David mohl jedním rozhodnutím vyřešit své problémy. Stačilo zabít Saula, který Davida nenáviděl, sám jej chtěl zlikvidovat. Ale David nepřestává jednat spravedlivě ani tam, kde mu jde o život. David se osvobozuje od nenávisti, od pomsty, od nespravedlivého jednání. Tak jako by už slyšel Ježíšovo slovo: „Milujte své nepřátele, prokazujte dobro těm, kdo vás nenávidí, žehnejte těm, kdo vás proklínají, modlete se za ty, kdo vám ubližují“. To mi připomíná osud známého českého kněze a spisovatele, vychovatele a učitele Josefa Zvěřinu, který za komunistů čtrnáct let seděl v kriminále a o tomto těžkém období svého života řekl: „Jediná věc, ke které mě nikdy nesmí donutit, je, abych je začal také nenávidět“. Komunisté opravdu nenáviděli a báli se lidí jako Josef Zvěřina a proto se snažili ve společnosti vyvolávat umělý pocit strachu a ohrožení. Báli se lidí svobodných a radostných, neměli v oblibě lidi, kteří se věnovali duchovním hodnotám, kteří chtěli tvořit občanskou společnost, zralou a lidskou. Nepřipomíná nám to současné obchodníky se strachem a s dezinformacemi? A Ježíš nám dnes říká: „Buďte milosrdní, prokazujte dobrodiní, nesuďte, odpouštějte, dávejte“. Znamená to, že máme být naivní? Občas ano, ale pokud jednám s dobrým úmyslem a chci udělat dobrou věc, tak nedám se odradit těmi, kteří se mi budou posmívat. Co je pro nás důležitější? Výsměch nebo věrnost Ježíšovým slovům? Ano, vyžaduje to od nás statečnost, ale když si uvědomíme, kolik generací křesťanů se takto snažilo jednat a nebyli zklamaní, není to pro nás povzbuzením? Apoštol Pavel nám ve druhém čtení připomněl, že jsme dětmi jak toho materiálního světa, tak dětmi toho duchovního světa. Nosíme v sobě božské a lidské prvky. To božské máme proto, aby se to lidské měnilo k lepšímu. Studenti strážnického gymnázia měli v hodině „nábožka“ napsat odpovědi na otázku Proč věřit a k čemu je nám Bůh? Jedna z odpovědí zněla: „Pomáhá mi bojovat se zlozvyky“. Máme víru a díky ní můžeme v sobě oživovat chuť ke změně k lepšímu, podle Ježíšových slov, podle příkladu Davida, podle příkladu Josefa Zvěřiny. Neboj se, nejsi na to sám. Spolu to zvládneme! Nemusíme otročit zlu a strachu, pomstě a nenávisti, ale spolu můžeme měnit tento svět do podoby Ježíšových slov. Ať nám pomáhá modlitba Ivana Jirouse: „Odpusť nám taky naše hříchy / a povzdech posílám Ti tichý / navrať mi Bože lásku mou“.
6. neděle v mezidobí 2025
Jak často se cítíme skleslí, bez nálady, bez chuti k životu. Valí se na nás různé problémy, trable, neúspěchy. Některé naší vinou, někdy nezaviněné. Často se uzavíráme do sebe, nechceme nikoho vidět, s nikým se nechceme setkat. Svět, události a ostatní osoby vnímáme pouze negativně, v černých barvách. Jsme unavení, nic nás nebaví. Takové chování ovlivňuje naše zdraví; necítíme se dobře. Takto začíná většina psychických problémů a nemoci. Nevíme si rady a ani nevyhledáváme pomoc. Cítíme se osamělí. Naši beznaději ještě často prohlubuje vědomí, že ostatní se nám posmívají, nejsou ochotní nám pomoci, stáváme se obětmi pomlouvání, jsme deprimovaní.
Svět obdivuje finančně úspěšné a bohaté. Svět miluje „červené koberce“ po kterých stoupají hvězdy filmového plátna, svět miluje sociální sítě, kde každou vteřinou se objevuje nový idol. Svět nepřemýšlí o hlubších citech, pouze povrchové a laciné emoce. Vzrušení, senzace, pozlátko, podívaná. To se velmi rychle šíří a prodává. Pouze peníze, fyzická síla a zdatnost, tělesná krása (často uměle upravena), politický vliv. To se počítá. Není místo na soucit, milosrdenství, solidaritu, přijeti a ochranu. Víra a duchovní hodnoty patří do skanzenu, do muzea.
Pokud takto vnímáte současnost, jste stejně jako ti, kteří přišli poslechnout Ježíše. Putovali za ním a uslyšeli slova, která jim nikdy nikdo neřekl: „Blahoslavení chudí; blahoslavení plačící; blahoslavení lační; blahoslavení nenávidění“. Slovo, které uslyšeli, bylo pro ně překvapením. Najednou uslyšeli něco pozitivního; uslyšeli, že ti kteří je tupí, kteří se jim vysmívají, že ti, kteří si sobecky užívají bohatství a materiálních statků, už nemohou počítat s jakoukoliv odměnou. Když slyšeli tato Ježíšova slova, museli si vzpomenout na proroka Jeremiáše, kterého jsme také my slyšeli v prvním čtení: „Požehnaný člověk, který doufá v Hospodina; prokletý člověk, který spoléhá na člověka“.
Pokud si myslíte, že patříte do „starého železa“
protože jste věřící,
protože chcete být milosrdní,&n