2025

3. postní neděle 2025

Naše setkání s Božím slovem doprovází dnes informace o dvou tragických událostech: osmnáct osob zahynulo během stavební katastrofy v Siloe a o vraždě poutníků v Jeruzalémě. Ježíš využívá události, kterými žila tehdejší společnost, aby nám ukázal a vysvětlil pravdu o Božím milosrdenství. 
Na první pohled docela komplikovaná logická struktura: co má společného milosrdenství Boha s tragickou smrtí nevinných a náhodných osob? Nikdo z nich nemohl za to, že se ocitli ve špatnou dobu na špatném místě. Mohl za to Bůh? Také my, dnes, když slyšíme o podobných událostech: technické nebo dopravní katastrofy, války nebo teroristické útoky se ptáme, kde je Bůh, jak to všechno může dovolit? Je Bůh opravdu laskavě milosrdný nebo krutě nespravedlivý? 
Ježíš chce, abychom se na to všechno dívali perspektivou obrácení a nápravy života. Proto říká: Pokud nezměníte své chování, stejně všichni dopadnete. Oč se jedná? Ježíš chce, abychom se zbytečně netrápili otázkami o smyslu katastrof, protože ony byly, jsou a budou součástí života. Věnujeme celou svou pozornost hledání vinných, hledání příčin, hledání zodpovědných atd. A vůbec nepřemýšlíme o tom, že se také my můžeme jednou ocitnout v situaci ohrožení života nebo přímo smrti a teď přichází to nejdůležitější: jsi připravený odevzdat svůj život do Božích rukou? Jsi připravený odejít s tohoto světa, tak aby ses za svůj pozemský život nemusel stydět? To je to, oč se tady jedná. 
Proto Ježíš pokračuje podobenstvím o zahradníkovi, který – i přes počáteční neúspěch – chce pečovat o fíkovník a bude se snažit, aby konečně přinesl očekávané plody. Bůh chce, aby každý z nás mohl přijmout jeho nabídku odpuštění, smíření, odčinění zla a milosrdenství. Aby každý z nás byl dobře připravený na okamžik, ve kterém bude končit naše pozemská pouť. Bůh nechce, abychom marnili čas zbytečným vyhledáváním a pátráním po nepodstatných věcech. 
Jak to děláme? Hodiny strávené u počítače nebo na mobilu, kde neustálé sledujeme sociální sítě, vyhledáváme drby, senzační nebo poplašné zprávy, dezinformace atd. Takto se postupně vzdalujeme od Boží přítomnosti a od duchovního života. Zaslepení honbou za sociálním vzrušením, za internetovým pozlátkem, za sběračstvím drbů přicházíme o drahocenný čas a o možnost udělat něco pro svůj duchovní růst a lidskou zralost. A tak není divu, že když uslyšíme o nějaké tragédii, víc nás zajímají podrobnosti toho neštěstí (jako bychom byli experty na řešení světových neštěstí a pohrom) než to, abychom poděkovali Bohu za dar života, abychom poděkovali za zdraví, abychom poděkovali za to, že nám ještě dopřává čas na nápravu; místo toho, abychom se pomodlili za oběti různých nehod, tak se naplňujeme nepodstatnými informacemi, které nás zbytečně zneklidňují a na konec nás vzdalují od Božího pokoje. 
Dnešní evangelium je v podstatě naléhavou otázkou: chceš se věnovat nepodstatným věcem, které stejně nevyřešíš, nebo se chceš věnovat věcem, které můžeš ovlivnit a které ti pomohou změnit život k lepšímu? 
Zahradník bude pečovat o neplodný fíkovník omezený čas. Co to znamená? Že také my máme omezený čas na obrácení. Ježíš nám dnes říká: nebudeš tady věčně, pamatuj, že lidský, že tvůj život má své meze a co uděláš, když tvůj čas vyprší? Bůh nás nechce strašit; On nám připomíná, že čas na přijetí daru Božího milosrdenství, že čas na smíření s Bohem a s lidmi, je teď a tady, ne někdy příště, to příště už možná nebude, prostě teď a tady! 
Prožíváme jubilejní rok, prožíváme čas příprav na Velikonoce. Není to ideální čas na dobrou a kvalitní zpověď? Jubilejní rok má být časem smíření, ale nejenom s Bohem. Je to čas, kdy se konečně smířím s druhým člověkem, kdy poprosím za odpuštění, kdy se omluvím, kdy napravím chyby minulosti. Pamatuj, že možná zítra už nebudeš mít čas. Teď a tady! Pošli zprávu, zavolej, pomodli se. Otevři své srdce uzdravujícímu daru milosrdenství. Bůh vždy odpouští, a k takovému jednání a chování zve každého z nás. 
Před několika dny jsem měl rozhovor z mužem středního věku, který chtěl přistoupit ke zpovědi. Že potřebuje čas – já, že mu čas věnuji. Že neví jak se zpovídat, že už velmi dlouho nebyl u zpovědi – já, že mu s tím pomůžu, že to v klidu zvládneme. Bylo vidět, že je v něm velká touha po zpovědi, ale něco mu v tom bránilo, cítil jakousi nejistotu. A pak na konec přiznal, že je gay a že nemůže ke zpovědi. Já na to: a proč bys nemohl ke zpovědi? Zpověď není o orientaci. Zpověď je pro všechny. Bylo vidět, že tím byl mile překvapený, že mu to prostě někdo někdy řekl, a chudák žil v takovém přesvědčení, že pro něj už neexistuje Boží odpuštění. Jak často lidé nejdou ke zpovědi jenom proto, že někdy někdo jim něco řekl, že to nemůže, že nesmí, že to není pro ně. Dar Božího milosrdenství je pro všechny, bez výjimky. Bůh ti chce odpustit teď a tady! Ve čtvrtek letím do Říma na světové setkání misionářů milosrdenství. Papež František zřídil a uzákonil tuto funkci, aby opravdu všichni mohli, bez předsudků a bez pochybnosti, přijmout dar Boží lásky. Samozřejmě, že zpověď po delší době, že zpověď ve složité životní situaci potřebuje pozornou přípravu a proces rozlišování, ale pokud neuděláme první krok – Bože chci – tak se nikdy nepřesvědčíme o tom, že Bůh odpouští také to, co my lidé si myslíme, že je neodpustitelné. Bůh ti nabízí čas nápravy, změny, čas smíření, nabízí jej teď a tady! 
Nepochybuj o tom, že Bůh odpouští. V úvodní modlitbě jsme prosili: „Bože, ukaž na nás své veliké slitování, odpusť nám a pozvedni nás k sobě“. Opakuj si často tuto modlitbu, zvláště v okamžiku, kdy přijde pokušení, falešná myšlenka, že milosrdenství nepotřebuji. Je to velká lež a tragédie člověka, který si myslí, že svět může existovat bez milosrdenství a bez soucitu. Pokud by tomu tak mělo být, tak to už nebude Bohem stvořený svět, ale naprosté peklo.     

2. postní neděle 2025

Abraháme pohlédni na nebe … Petře, Jakube a Jane pojďte se mnou na horu  
Čtení dnešní neděle nás zvou vzhůru. Odpoutat se od všedních bolestí, problémů, starostí, od věcí, které nás vnitřně ničí, od všeho co nás vzdaluje od štěstí. 
Celá postní doba má pro nás být časem reflexe. Nemusíme dělat náročné skutky nebo snažit se o nadlidské výkony. Stačí tak málo: najít si čas na pravidelnou modlitbu a na poctivé zpytování svědomí, četbu Bible a duchovní literatury, nebo si udělat čas na dobrý film. Možná podle výzvy dnešních čtení nebude na škodu si udělat procházku, výlet, který spojíme s návštěvou našeho kostela, lesní kapličky nebo nějakého poutního místa. To všechno nám může pomoci se odpoutat od toho, co nás vzdaluje od víry, od duchovního života. Tak často si říkáme, že musíme zvládnout tolik věcí, tolik práce, nákupy, úklidy, zařizování apod. Ale důležité je, abychom se uměli zastavit a řekli si: dost, potřebuješ zklidnění, potřebuješ čas pro sebe a pro Boha. On čeká. Zajímavé, že jak Abrahám, taktéž apoštolové nebyli zváni sami. S Abrahámem byla jeho rodina a apoštolové byli ve skupince. To je také pro nás nápověda, že všechny naše plány duchovní obnovy nemusíme konat sami, můžeme se spojit s blízkými, se známými, s kamarády. Abychom se netrápili tím, že to sami nezvládneme. Jsme ve společenství církve, ve společenství poutníků – teď jubilejní, svatý rok nám připomíná, že jsme „poutníky naděje“. Buďme pro sebe navzájem oporou a povzbuzením. To by se nám – křesťanům – velmi, ale velmi hodilo. Žijeme ve světe, kde je příliš moc nezdravé konkurence, závisti, povyšování osobního ega, nesolidarity, šíření nesnášenlivosti a netolerance. Být pro sebe a pro tento svět povzbuzením, být svědky víry a naděje. 
V úvodní modlitbě jsme prosili, aby Bůh „očistil naše nitro“. Očistil od všeho, co nás od Něho vzdaluje, co nás vzdaluje od sebe navzájem, co nás vzdaluje od toho, abychom byli dobrými lidmi a dobrými křesťany. Aby nás očistil od nenávisti, od pohrdání, od nevraživosti, od nelidského chování. Pamatujme, že být dobrým křesťanem v první řadě znamená být dobrým člověkem. Ať naše postní zamyšlení a změna každodenních zvyků nám v tom pomáhají. Buďme jako Abrahám, jako apoštolové, kteří byli pozváni vzhůru, aby se odpoutali od toho, co naší duši není prospěšné. Žijme nadějí a pamatujme, že jsme poutníky naděje a ne posly dezinformací a pesimismu. 
Zesnulý profesor Jan Sokol, významný český filosof, politik a pedagog ve svém komentáři k těmto čtením napsal: „I dnes přichází potvrdit tu naději, že přes všechny hrůzy, skandály a trápení na nás nakonec čeká něco, co si vůbec neumíme představit“. A proto nikdy nezapomínejme na slovo, které kněz pronáší během každé eucharistie: Vzhůru srdce, vzhůru moji milí.         

1. postní neděle 2025

V druhém čtení jsme slyšeli, že pokud „ústy vyznáš, že Ježíš je Pán, (…), budeš spasen“. 
Víme, že víra potřebuje vnější symboly toho, co prožíváme ve svém nitru. Není to právní nebo morální příkaz, ale spíše vřelé doporučení, které vychází ze staleté praxe církve. Veškeré vnější formy náboženských tradic mohou pomoci osobnímu duchovnímu růstu. Neexistuje jedna, univerzální, obecní forma; každý z nás si může hledat a vybrat pro něj tu nejlepší formu prožívání a vyjadřování víry. Nikoho nemůžeme nutit k náboženským formám a projevům, ale každý člověk musí objevit pro sebe nejlepší způsob projevování a prožívání víry. To co máme společné a čeho se držet musíme, jsou svátosti; hlavně zpověď a eucharistie, pak četba Bible a náboženské vzdělávání. Ostatní věci jsou dobrovolné. Nikoho nemůžeme nutit k modlitbě růžence, nebo k četbě pouze jednoho žánru duchovní literatury, nikoho nemůžeme nutit k putování pouze na jedno poutní místo nebo nemůžeme nutit, aby měl v úctě pouze jednoho světce. Takové projevy víry jsou dobrovolné a volitelné a každý z nás se musí rozhodnout, který způsob, která forma bude pro něj tou nejlepší, nejúspěšnější. Každopádně všichni jsme zváni k tomu, abychom svými ústy vyznávali svou víru. Tím se myslí, že víra musí být doprovázena svědectvím života, ale jakým způsobem – to už je dobrovolné. 
Ve čtvrtek jsem se osobně přesvědčil, že tady u nás ještě jsou osoby, které to myslí vážně. Za prvé byl jsem zaopatřit svátostmi umírajícího farníka – věc, o které všichni víme, ale (bohužel) občas se stává, že se loučíme s farníky, kteří od nás odcházejí bez duchovního zaopatření. Ano, je to vnější projev víry, kdy rodina chce svým nemocným a umírajícím dopřát duchovní posilu. Za druhé, když jsem odjížděl od toho umírajícího, viděl jsem jednu z našich farnic, která projížděla na kole kolem petrovské zvonice a tam udělala znamení kříže. Maličkost, ale velmi významná. Kolikrát jsme zaměstnáni svými starostmi, hlavu máme plnou různých myšlenek, plánujeme, hodnotíme, ale pamatujeme, že na to všechno nejsme sami a znamením kříže projevíme svou víru v Boží blízkost a pomoc. Zaopatření nemocného a znamení kříže jsou projevy toho, že vyznávám Ježíše svými ústy. 
Samotný Ježíš na poušti se pro nás stává vzorem, kdy na útoky Zlého odpovídá biblickými slovy plnými víry a sám je naplněn Božím Duchem. Také my se často ocitáme na poušti nezájmu o víru a potřebujeme vnější projevy duchovna, abychom nepodlehli pokušení duchovní lhostejnosti.  
V modlitbě po přijímání vyjádříme naši touhu slovy: „Dej, ať stále lačníme po živém a pravém chlebu a ať žijeme slovem, které vychází z tvých úst“. Ať tato modlitba se nestane fraškou. 

Popeleční středa 2025

Vstupujeme do zvláštní doby. Už samotný dnešní den je v něčem zvláštní. Popeleční středa není žádný doporučený svátek, není to slavnost, dnes vůbec nemusíme být na mši sv., a přesto opět je nás tady o něco víc. Nějak sami cítíme, že je to výjimečný den. 
Ale hrozí nám jedno nebezpečí – jakžtakž prožijeme Popeleční středu: přijmeme popel, možná zvládneme dnešní půst a pak nic. Opět klid a ticho po pěšině. Možná někdo pomyslí na postní předsevzetí, možná si někdo během postní doby si naplánuje nějaké duchovní aktivity: vykoná soukromou pouť nebo pojede na nějaké duchovní cvičení, bude věnovat čas čtení duchovní lieratury nebo sledovaní filmů s náboženskou tematikou, zapojí se do projektu almužny, bude na mobilu sledovat aplikaci Postní kapky apod. Budu vám fandit, aby vám všechny ty nápady vám vydržely celou postní dobu. 
Ale pamatujme, že bez změny smýšlení, bez obrácení srdce, bez přiznání vlastní slabosti, bez lítosti a pokání, bez modlitby a zamyšlení nad životem, to všechno bude pouze „běh na krátkou trať“. Dřív nebo později se začneme distancovat od těch předsevzetí: že dnes nebyl čas, jsem unavený, zítra to určitě zvládnu atd. A tak najednou z výjimečného času, bude tady opět takové všední „nějak to bude“. Ale postní doba nemůže být časem „nějak to bude“. Je to čas úsilí a duchovní námahy, je to čas vnitřního zápasu a obrácení, přehodnocení a nových začátků. „Teď je ta doba příhodná, teď je ten den spásy“ jsme slyšeli v druhém čtení. 
Každým rokem, na Popeleční středu, mě upoutá jeden z biblických textů dnešního dne. V prvním čtení jsme slyšeli: „Kněží, Hospodinovi služebníci, ať pláčou mezi předsíní a oltářem a říkají: „Ušetř, Hospodine, svůj lid, nevydávej své dědictví v potupu (…)“. Je to starozákonní výzva k liturgickému (bohoslužebnému) pokání, k modlitbě odprošení a zadostiučinění. Ano, slzy mohou být projevem lítosti a bolesti. Ale neplačte, pokud neumíte plakat. Je to dar. Osobně trošku závidím těm, kteří dokážou plakat. Mně tento dar nebyl ve velké míře dán. Občas bych chtěl plakat, ale neumím to, nedokážu. Vnitřně jsem rozrušený, neklidný, smutný, dojatý, ale neumím to vyjádřit pláčem. Vím, že slzy dokážou očistit lidskou duši, že mohou být koupelí znovuzrození. Za slzy se stydět nemusíme. Sám jsem byl svědkem, kdy slzy doprovázely vyznání hříchů nebo to byly slzy radosti z daru odpuštění, smíření. Církev používá modlitbu za dar slz: „Bože, učiň, ať z našeho tvrdého srdce vytrysknou slzy lítosti, abychom byli schopni oplakávat své hříchy a pro tvou slitovnost si zasloužili dosáhnout jejich odpuštění“. Ano, jak jsem řekl: slzy jsou darem, jsou milostí a možná bude dobré se během této postní doby modlit za dar slz. My lidé potřebujeme viditelné znamení duchovních darů. A proto dnes přijmeme popel, jako znamení pomíjivosti našich životů, jako znamení kajícnosti a pokání, jako znamení očisty. Kdysi naši předci používali popel jako jeden z čisticích prostředků. A tady se nám krásně ukazuje význam těch dvou symbolů: slzy a popel jako cesta k čistotě, k vnitřnímu očištění. 
Během postní doby bude s námi, tady v kostele, obraz Ježíše, který zvedá ze země a objímá toho, který jej ukřižoval. Zesláblý nešťastník drží v rukách nástroje ukřižování: kladivo a hřeb. Ježíš ho s láskou a soucitem objímá a zvedá z jeho pádu. Bůh nenechavá na holičkách nikoho, ani toho, kdo vystupuje proti němu. Bůh bude vždy plný soucitu a slitování. To všechno si můžeme opět uvědomit během postní doby, kdy budeme rozjímat o Ježíšově smrti na kříži. Možná pro někoho z nás bude pohled na kříž začátkem procesu očištění a vnitřního uzdravení. Ať se kříž pro nás stane stromem opravdového a smysluplného žití.   
V modlitbě nad dary uslyšíme prosbu: „Bože, veď nás k pokání, abychom nežili sami pro sebe a odpusť nám naše hříchy“. Ať je pro nás tento postní čas časem milosti, osvobozujícího odpuštění, smíření, slz očisty a nápravy, svěžesti a elánu. Tak jak to vyjádřil básník Ivan Jirous: „Tvojí vůli Bože je-li / abych nezkys jak to zelí / rád Ti vyhovím“.   

8. neděle v mezidobí 2025

Čím přetéká moje srdce? Co vyjadřují moje ústa? 
Ježíšova moudrost – poslední věta dnešního evangelia: „Jeho ústa mluví to, čím přetéká srdce“ – jsou velmi aktuální. Jsme generací slov. Každý chce mít svoji pravdu, chce vyjádřit svůj názor, chceme poučovat a kárat. Nejlíp je to vidět v okamžiku, kdy vykládáme o slabostech ostatních. Cítíme se jako soudci, kteří rozhodují o víně nebo nevině, cítíme se jako psychologové, kteří znají psychickou konstrukci ostatních, cítíme se jako špioni, kteří shromažďují informace, které mohou oslabit protivníka. 
Přitom Ježíš nám dnes jasně říká: „Jak to, že vidíš třísku v oku svého bratra, ale trám ve vlastním oku nepozoruješ?“. Víme, že pomluvy, drby, šíření polopravd, nebo posmívání se a ukazování na chyby ostatních jsou morem (gangrénou) naší společnosti. Budí v nás ty nejnižší pudy: závist, nenávist, urážky, egoismus a nesnášenlivost. Nic z toho nemůžeme spojit s křesťanstvím a s duchovním růstem. Jsou projevem primitivismu a nedospělosti. Osoby, které šíří a které bezkriticky poslouchají řeči o slabostech a neúspěších ostatních, a k tomu ještě z toho mají radost a nezdravou satisfakci, jsou nejlepšími kandidáty k titulu „padouch roku“. Ježíš o takových osobách dnes řekl, že jsou slepé: „Může slepý vést slepého? Nespadnou oba do jámy?“. Ano, pokušení vyprávět a poslouchat klevety jsou přímou cestou do jámy. Do jámy tmy a beznaděje, do jámy nelaskavosti a sobectví, do jámy pekla. Dante ve své Božské komedii umisťuje všechny, kteří se prohřešili jazykem a zvědavostí do jednoho z nejnižších kruhů pekla a jejich trestem je to, že se topí v mohutné řece plné páchnoucích exkrementů. 
Jak se osvobodit od toho všeobecného pokušení souzení, hodnocení, pomlouvání? Vždy pamatovat na své hříchy a nezdary, pamatovat na to, že stejnou chybu můžu udělat já (nebo už jsem udělal, ale nechci na ni pamatovat), pamatovat na to, že všichni jsme slabí a nedokonalí, myslet na to, jak já bych se cítil, kdyby o mém neúspěchu ostatní rádi vykládali. Ježíš jasně říká o těch, kteří hřeší řečí: „Pokrytci“. Jak nelidské a nekřesťanské je takové chování. V okamžiku, kdy slyšíš, jak ti povídají o slabostech ostatních, zakroč razantně a jednoznačně: „Mlč pokrytče“. Tím zachráníš svoji duší. Nedáš se obrat o Boží pokoj a klid v srdci. 
Dnešní evangelium a první čtení nám jasně ukazují, že slova jsou ovoce, plody duše. Jaké ovoce nabízí můj život? Chutné a zralé, plné šťávy a sladkosti nebo nezralé, trpké, nechutné? Šířím kolem sebe slovo naděje a radosti nebo pesimismu a skleslosti? 
Ryzí radost mění nás a svět vždy k lepšímu. Co udělám během postní doby, abych pak mohl s radostí oslavit Velikonoce? Nebude na škodu dát si půst od zbytečných a nespravedlivých slov, dát si půst jazyka a uší od zvědavosti. To teprve bude náročné předsevzetí! Pamatovat na svou křehkost a na slabost ostatních; že vůbec nejsem lepší od ostatních, prostě jsme stejně nedokonalí. 
Bohumil Hrabal to vyjádřil slovy: „Kdo dává, tak se raduje. Naším bližním budeme přát radost, která je právě naplněním odkazu Kristova učení. Účinná a aktivní láska je radostí nejen mojí, ale prostě nás všech“.        

7. neděle v mezidobí 2025 

V prvním čtení jsme slyšeli, jak David mohl jedním rozhodnutím vyřešit své problémy. Stačilo zabít Saula, který Davida nenáviděl, sám jej chtěl zlikvidovat. Ale David nepřestává jednat spravedlivě ani tam, kde mu jde o život. David se osvobozuje od nenávisti, od pomsty, od nespravedlivého jednání. Tak jako by už slyšel Ježíšovo slovo: „Milujte své nepřátele, prokazujte dobro těm, kdo vás nenávidí, žehnejte těm, kdo vás proklínají, modlete se za ty, kdo vám ubližují“. To mi připomíná osud známého českého kněze a spisovatele, vychovatele a učitele Josefa Zvěřinu, který za komunistů čtrnáct let seděl v kriminále a o tomto těžkém období svého života řekl: „Jediná věc, ke které mě nikdy nesmí donutit, je, abych je začal také nenávidět“. Komunisté opravdu nenáviděli a báli se lidí jako Josef Zvěřina a proto se snažili ve společnosti vyvolávat umělý pocit strachu a ohrožení. Báli se lidí svobodných a radostných, neměli v oblibě lidi, kteří se věnovali duchovním hodnotám, kteří chtěli tvořit občanskou společnost, zralou a lidskou. Nepřipomíná nám to současné obchodníky se strachem a s dezinformacemi? A Ježíš nám dnes říká: „Buďte milosrdní, prokazujte dobrodiní, nesuďte, odpouštějte, dávejte“. Znamená to, že máme být naivní? Občas ano, ale pokud jednám s dobrým úmyslem a chci udělat dobrou věc, tak nedám se odradit těmi, kteří se mi budou posmívat. Co je pro nás důležitější? Výsměch nebo věrnost Ježíšovým slovům? Ano, vyžaduje to od nás statečnost, ale když si uvědomíme, kolik generací křesťanů se takto snažilo jednat a nebyli zklamaní, není to pro nás povzbuzením? Apoštol Pavel nám ve druhém čtení připomněl, že jsme dětmi jak toho materiálního světa, tak dětmi toho duchovního světa. Nosíme v sobě božské a lidské prvky. To božské máme proto, aby se to lidské měnilo k lepšímu. Studenti strážnického gymnázia měli v hodině „nábožka“ napsat odpovědi na otázku Proč věřit a k čemu je nám Bůh? Jedna z odpovědí zněla: „Pomáhá mi bojovat se zlozvyky“.  Máme víru a díky ní můžeme v sobě oživovat chuť ke změně k lepšímu, podle Ježíšových slov, podle příkladu Davida, podle příkladu Josefa Zvěřiny. Neboj se, nejsi na to sám. Spolu to zvládneme! Nemusíme otročit zlu a strachu, pomstě a nenávisti, ale spolu můžeme měnit tento svět do podoby Ježíšových slov. Ať nám pomáhá modlitba Ivana Jirouse: „Odpusť nám taky naše hříchy / a povzdech posílám Ti tichý / navrať mi Bože lásku mou“.      

6. neděle v mezidobí 2025

Jak často se cítíme skleslí, bez nálady, bez chuti k životu. Valí se na nás různé problémy, trable, neúspěchy. Některé naší vinou, někdy nezaviněné. Často se uzavíráme do sebe, nechceme nikoho vidět, s nikým se nechceme setkat. Svět, události a ostatní osoby vnímáme pouze negativně, v černých barvách. Jsme unavení, nic nás nebaví. Takové chování ovlivňuje naše zdraví; necítíme se dobře. Takto začíná většina psychických problémů a nemoci. Nevíme si rady a ani nevyhledáváme pomoc. Cítíme se osamělí. Naši beznaději ještě často prohlubuje vědomí, že ostatní se nám posmívají, nejsou ochotní nám pomoci, stáváme se obětmi pomlouvání, jsme deprimovaní. 
Svět obdivuje finančně úspěšné a bohaté. Svět miluje „červené koberce“ po kterých stoupají hvězdy filmového plátna, svět miluje sociální sítě, kde každou vteřinou se objevuje nový idol. Svět nepřemýšlí o hlubších citech, pouze povrchové a laciné emoce. Vzrušení, senzace, pozlátko, podívaná. To se velmi rychle šíří a prodává. Pouze peníze, fyzická síla a zdatnost, tělesná krása (často uměle upravena), politický vliv. To se počítá. Není místo na soucit, milosrdenství, solidaritu, přijeti a ochranu. Víra a duchovní hodnoty patří do skanzenu, do muzea. 
Pokud takto vnímáte současnost, jste stejně jako ti, kteří přišli poslechnout Ježíše. Putovali za ním a uslyšeli slova, která jim nikdy nikdo neřekl: „Blahoslavení chudí; blahoslavení plačící; blahoslavení lační; blahoslavení nenávidění“. Slovo, které uslyšeli, bylo pro ně překvapením. Najednou uslyšeli něco pozitivního; uslyšeli, že ti kteří je tupí, kteří se jim vysmívají, že ti, kteří si sobecky užívají bohatství a materiálních statků, už nemohou počítat s jakoukoliv odměnou. Když slyšeli tato Ježíšova slova, museli si vzpomenout na proroka Jeremiáše, kterého jsme také my slyšeli v prvním čtení: „Požehnaný člověk, který doufá v Hospodina; prokletý člověk, který spoléhá na člověka“.
Pokud si myslíte, že patříte do „starého železa“ 
protože jste věřící, 
protože chcete být milosrdní, 
protože chcete pomáhat potřebným, 
protože chcete odpouštět, 
protože nechcete šířit drby, lži a dezinformace, 
protože chcete být tolerantní a solidární, 
protože milujete lidi, jací jsou, a máte v úctě lidský život, 
protože pečujete o přírodu, 
protože chcete být pokorní a trpěliví, 
protože chcete stále usilovat o dobro a chcete napravit křivdy, 
protože jste připravení přijmout hříšníka …
ne, nepatříte do „starého železa“, 
nepatříte do minulosti, nejste muzeálním artefaktem. 
Jste budoucností tohoto světa. Jste boží. Jste darem a pokladem našich dnů. Jste výjimeční a hodnotní. 
Pamatujte na jedno z vánočních zamyšlení Bohumila Hrabala: „Měli bychom se teda znovu vrátit k tomu, že se narodil člověk, kterej nepřinesl nic jinýho než lásku. Prostě těm uražejnem, poníženejm, těm takovejm ubohejm. Ty ji potřebujou. Znovu se narodil a měl by se narodit v nás, jak se to zpívá ve všech kostelích. Narodil se Kristus Pán, jednoduchý jako facka, jo“.         

5. neděle v mezidobí 2025

Začnu slovy apoštola Pavla, které zazněly v druhém čtení: „Chci vám vyložit radostnou zvěst“. Pak Pavel vyjádřil své nejhlubší pocity a víru, díky které – jak jsme slyšeli – „jsem to, co jsem“. Sám přiznává, že pronásledoval církev a víme, že Pavel v té době (před obracením a přijetím křtu) byl velmi krutý vůči křesťanům; v jeho životopise nechybělo ani vraždění křesťanů. A přesto – díky Boží milosti – se stal Ježíšovým učedníkem. 
Jak nesmírné je tajemství Božího milosrdenství, které z vraha a pronásledovatele učinilo apoštola a hlasatele Boží lásky. Ano, to je ta „radostná zvěst“. Bůh je milosrdný a odpouštějící, je dobrý a shovívavý, je laskavý a vstřícný. 
Musíme si to velmi často připomínat, abychom ve svých srdcích nosili ten pravý obraz Boha. Ne jakousi falešnou a lživou karikaturu Boha přísného policisty, nelítostného soudce, dementního starce nebo neosobní vesmírné energie. Bůh je osobní a blízký. 
Pravý obraz Boha jsme viděli v dnešním evangeliu, kdy Ježíš – na břehu jezera – říká Petrovi: „Neboj se“. Petr, vědomý si svých nedostatků a slabosti, řekl Ježíšovi upřímné vyznání: „Pane, odejdi ode mě: jsem člověk hříšný“. 
Jaká by byla naše (lidská) reakce na takovéto vyznání? Snažíme se odpouštět, snažíme se být shovívaví? Nejsme náhodou rozsévači neodpuštění, pomluv, posmívání, pohrdání? Přece v postavě a ve slovech Petra se můžeme najít my všichni. Ano, to já – Lukáš Karpinski – říkám: „Pane, jsem člověk hříšný; Pane odejdi, nezasloužím si tvou lásku a slitování; nezasloužím si tvou přízeň“. Pro někoho, kdo nechápe vztah mezi milosrdným Bohem a hříšným člověkem, to bude důvod k výsměchu. Na štěstí Bůh reaguje způsobem, který nám lidem – často také nám, křesťanům – je velmi vzdálený. Vyjádřili jsme to v úvodní modlitbě, když jsme konstatovali: „Bože, nemáme oporu jinde než v naději na tvou milost“. Umíme se ztotožnit s těmito slovy? Nemáme oporu jinde než v Bohu a jeho milosrdné lásce. Kolikrát jsme už byli zklamaní lidských chováním, zranění lidskými slovy, kolikrát místo objetí a blízkosti druhého jsme se setkávali s nelaskavým zacházením? Pamatujeme, že máme víru a naději v Boží blízkost? Také nám, tobě, dnes Ježíš říká: „Neboj se, jsem s tebou, buď dobré mysli“. 
Kdyby apoštol Pavel, obracený vrah a pronásledovatel křesťanů, se měl spolehnout na naše úsudky a na naše hodnocení, obavám se, že by nenašel mezi námi pochopení a oporu. Na štěstí Bůh je větší, nejenom než naše hříchy, ale také je větší než naše neochota přijmout druhého s jeho minulostí a s jeho zraněními. Bůh přijímá každého, bez rozdílů. Bůh s námi jedná jako s vrahem Pavlem a jako s nedůvěřivým Petrem. Nikdo a nic nás nemůže odloučit od Boží lásky, kromě našeho tvrdého a nedůvěřivého srdce. 
Prožíváme jubilejní rok. Doufám, že ještě pamatujete, jak koncem loňského roku papež František otevřel svatou bránu ve vatikánské bazilice a pak otevřel ještě jednou: v římské věznici Rebibbia. Papež nám chtěl ukázat – a hlavně těm, kteří se tváří, že se jich odpuštění, milosrdenství a naděje pro druhého člověka, netýká – že otevřená brána ve věznici znamená mít otevřené srdce pro každého. Tak jako Bůh. Proto můj oblíbený skladatel, a člověk hluboké víry, J. S. Bach mohl do své známé sklady „Jesus bleibet meine Freude“ uvést tato slova: Ježíš věčná je má radost / v srdci mém je rozkoší / Ježíš tiší všechnu starost / života je mého silou vší / V očích mých je slunce záře / v duši blaha bohatstvím / Proto jména Ježíš z tváře / ani z vnitř se nepustím.

Uvedení Páně do chrámu (Hromnice) 2025 

Mě v příběhu dnešního svátku uchvacují postavy Simeon a Anna. Víme, že oba byli pokročilého věku, víme, že své životy spojili s jeruzalémským svatostánkem, víme, že byli lidmi hluboké víry a zbožnosti. A k tomu musíme ještě přidat, že byli věrní a trpěliví. Nikdo jim nikdy neřekl, kdy konečně spatří Spasitele – Ježíše. Pouze Simeon měl příslib, že neumře, pokud neuvidí Ježíše. Ale neznali den ani hodinu toho setkání. Měli pouze víru, že Bůh splní své sliby. To jim stačilo. Nadevšechno důvěřovali Božím slibům. Věděli, že nebudou zklamaní. Museli pouze čekat. Ale nebylo to pasivní čekání, takové nudné nicnedělání. Víme, že oba se věnovali modlitbě, bohoslužbám, sloužili Bohu, tak jak mohli a jak uměli. 
Nemůžou, ti dva, být pro nás inspirací? Možná budou pro někoho jakousi výčitkou, že naše víra ochabuje, stagnuje, nevzrůstá. Co nám může pomoci? Určitě prosebná modlitba prosby za dar živé víry. Ale také povzbuzení od druhé osoby. Simeon a Anna byli dva, nevíme, jestli se znali, ale určitě se museli potkávat v prostorách jeruzalémského chrámu, nevíme, jestli se „kamarádili“, ale určitě jejich duše byly spřízněné. Ano, vyhledávat pomoc od druhého, který možná ve víře je víc „aktivní“ než my. 
Tak často slyšíme, že tvoříme jedno společenství, že jsme bratři a sestry v Kristu. Nejsou pro nás tato pojmenování pouhou fraškou, teoretickým pojmem, nicneříkajícím výrazem? Chci vidět v druhém osobu mně blízkou a oporou na mé duchovní cestě? Jestli já dokážu povzbudit, povznést, potěšit, poradit, pomoct? 
Dnešní svátek je o světle. Našim světlem je Kristus. Ale my jsme těmi, kteří by měli vnášet to světlo do životů ostatních. Chceme být služebníky světla? Svět už dost je zaplavený posly temnot, skepse, nepřijetí, nevraživosti, netolerance. Pokud chci, aby se tento svět měnil k lepšímu, musím začít u sebe. Vroucně tě prosím, můj bratře a moje sestro: vyhledávej světlo, buď světlem, rozsvěcuj to co je v lidských příbězích ještě tmou. Tmou prohry, nelásky, zklamání, bolesti, slabosti. Buďme jako Simeon a Anna, buďme spřízněnými dušemi, které se nebudou muset bát druhého člověka, ale najdou v něm opravdového bratra a opravdovou sestru. Buďme k sobě laskaví, vroucní, odpouštějící, chápaví. Uvědomujeme si, jak by se náš život mohl postupně měnit k lepšímu, kdybychom se tady, ve farnosti, mezi sebou, tak k sobě zachovávali a jak by to mohlo ovlivnit naše okolí? 
Jsme na eucharistii, kolem oltáře, jsme si tak blízko. Ať tato blízkost nezůstane pouze tady, za zdmi kostela, ale ať se šíří mimo kostel, v našich domácnostech, mezi sousedy, v zaměstnání. Buďme lidmi živé víry, opravdového odpuštění, statečné naděje a vytrvalosti. 
Buďme světlem.            

3. neděle v mezidobí 2025

Vraťme se poslední větě prvního čtení: „Nebuďte zarmouceni, neboť radost z Hospodina je vaše síla“. Tuto větu pronesl kněz Ezdráš během slavnostního shromáždění, kdy Židé oslavovali návrat z babylonského otroctví. Konečně se mohli sejít k oslavě svobody a především k oslavě Božího působení. To On jim opět vrátil domov. Měli před sebou náročný úkol: obnovit království, uspořádat státní správu, provést potřebné (sociální a hospodářské) reformy, ale také se vrátit k náboženským tradicím, obnovit náboženského ducha, znovu uspořádat kult. Není divu, že se shromáždili na začátku těchto úkolů, aby společně naslouchali Božímu slovu. Chtěli (alespoň měli takové úmysly), aby slovo Boha bylo jejich průvodcem, ukazovalo jim směr, aby slovo Boha bylo základem každého jednání a jejich konání. Věděli, že před sebou mají obrovský a náročný kus práce a proto se je Ezdráš snažil povzbudit slovy „nebuďte zarmouceni“. 
Kolikrát už jsme před sebou měli náročné úkoly, které nás obíraly o radost a elán? 
Kolikrát jsme hledali světlo, nápovědu, radu?
Víme, že knihu Božího slova – Bibli – máme na dosah ruky. Můžeme ji mít vytištěnou, v podobě mobilní aplikace, nebo v počítači, a také jako nahrávku. Boží slovo je dostupné. Jednoduše dostupné. Nemůžeme se vymlouvat, že nemůžeme ji mít, že si nemůžeme dovolit mít knihu Božího slova. Dnešní neděle Božího slova nám to všechno připomíná. Máme dostupnou literaturu, která nám přibližuje biblické texty, na internetu můžeme najít zajímavá videa, která nám přiblíží biblické události, můžeme si poslechnout přednášky, které nám vysvětlují smysl biblických textů. To co potřebujeme, je prostě chuť otevřít Bibli a začít číst, začít rozjímat slovo Boha, začít se ním řídit v každodenním životě. Hledat v něm útěchu, světlo, radu, nápovědy, odpovědi. Během dnešního žalmu jsme opakovali refrén: „Tvá slova, Pane, jsou duch a jsou život“. V evangeliu jsme slyšeli, že samotný Ježíš – Slovo, které se stalo Tělem – nejenom, že zvěstoval slovo, ale také je četl, vracel se k slovu svého (a našeho) Otce. Mistr Jan Hus ve svém výkladu modlitby Otče náš psal: „Chléb náš vezdejší dej nám dnes. Věz, že je trojí chléb: jeden, který živí tělo, druhý Slovo Boží, které je v Písmu svatém a chléb života – přijímání“. Chceme krmit svou duši pokrmem slova Boha? Nebo chceme se přecpávat lidskými slovy, která tak často zraňují, ponižují, zneklidňují? Bohu díky, pokud jeho slovo bude proměňovat naše slova, tak aby se stávaly slovy víry, naděje a lásky.       
Bohumil Hrabal ve sbírce svých povídek Slavnosti sněženek vložil do úst „Pana Kakra“ tato slova: „Postůjte pět minut před zrcadlem, ve kterým se holíte, a dívejte se sám na sebe, postůjte dvě minuty denně před zrcadlem svý duše, postůjte denně jednu minutu před zrcadlem svého zrcadla, před svým Bohem“. 
Přeji, abychom každý den našli (alespoň) minutu, dvě na setkání s Bohem v Jeho slově.

2. neděle v mezidobí 2025 

Dnešní evangelium nám ukazuje první Ježíšův zázrak – proměnu vody ve víno. Určitě o této události už jsme slyšeli hodně promluv: proč na svatbě, kolik litrů toho vína bylo, co tam Ježíš vůbec dělal atd. 
Dnes chci poukázat na samotnou materii zázraku: voda a víno. 
Voda je symbolem očisty, znovuzrození, obrácení a víno je symbolem požehnání, Boží přízně a radosti. Voda a víno nám ukazují podstatu duchovního života: skrze křest jsme znovuzrození, zváni ke každodennímu obrácení a očisty od našich poklesků, abychom mohli žít radostný život naplněný Božím požehnáním a Boží přízní. 
Pokud budeme takto chápat smysl života a křesťanského povolání, budeme (a zůstaneme) na dobré cestě. Angelus Silesius, barokní mystik a spisovatel mého rodného Slezska napsal: „Hřích páchne nelibě, pokání sladce voní, ctnost rovně cestou jde a neřest kulhá po ní“. 
Jestli vůbec vnímáme to, že jsme zahrnutí Božím požehnáním, že den co den se můžeme snažit o změnu mravů a smýšlení, že Bůh nám dopřává milost obrácení? Bůh je nám nablízku, tak jak jsme to slyšeli v prvním čtení: „Budeš (…) v dlani svého Boha, (…) nebudeš opuštěná a osamělá, (…) tvůj Bůh se zaraduje z tebe“. 
Kolikati trablům a neštěstím bychom mohli předejít, kdybychom si uvědomili, že Bůh není vzdálený nebo nechápající, ale že je milujícím a vnímavým Otcem a Přítelem. 
Velmi, ale velmi potřebujeme měnit naše smyšlení a vnímání Boha, světa a ostatních lidi, abychom se nestali znecitlivělými a nelaskavými. 
Ano, každý z nás potřebuje obrácení, potřebuje se vydat na cestu očisty. Pokud někdo tvrdí opak, že nepotřebuje obrácení, že on nedělá žádné chyby, že nepotřebuje změnu, že obracení je pro zatvrzelé hříšníky, ten ještě neobjevil podstatu křesťanského smýšlení. Všichni jsme zváni, abychom přijali dary vody a vína, dary očisty a požehnání. Abychom byli pro sebe povzbuzením. 
Tak jak to vyjádřil Karel Čapek: „Nečekat, že se ti Bůh zjeví v záři blesků a slávě nebeské, nýbrž v podobě člověka“. Proto apoštol Pavel nás v druhém čtení vybízí, abychom si navzájem sloužili rozmanitými dary, kterých se nám dostává: dar víry, dar moudré mluvy, dary formulování nejhlubších myšlenek, dar uzdravování, dar rozlišování. „Dary jsou rozmanité, ale je pouze jeden Duch“. 
Jakými duchovními a hmotnými dary mohu sloužit ostatním? Vraťme se k dnešnímu evangeliu: Ježíš vykonal zázrak, ale bez přímluvy Marie a služby služebníků, by ten zázrak možná nevykonal. A proto neříkej: nemám nic co bych mohl darovat ostatním. Buď jako Marie, která se přimlouvá a jako služebníci, kteří dělají to, co by ostatní vůbec nenapadlo. Každý nepatrný skutek a dar ve prospěch ostatních, bude odměněn. O tom nikdy nepochybuj. 
Čerpej vodu i víno, snaž se čerpat Boží dary plnou hrstí. Vždy měj na zřeteli, že Bůh pomáhá zkroušeným a pokorným srdcím.      

Křest Páně 2025

V úvodní modlitbě dnešní bohoslužby jsme prosili: „Dej, ať všichni, které jsi přijal za děti, zůstávají v tvé lásce“. Skrze křest jsme Božími dětmi. Tuto pravdu si musíme často připomínat. Zvlášť během jubilejního, svatého roku. Tak často zapomínáme na náš křest, který se pro každého pokřtěného stal branou do společenství církve. Během křtu každý pokřtěný uslyšel, to co zaznělo nad vodami Jordánu: „Ty jsi můj milovaný Syn / Dcera, mé milované dítě“. 
Jestli žijeme s vědomím toho, že jsme neustálé milováni, že Bůh neodvolává své rozhodnutí?
Jestli je vědomí našeho křtu naší posilou a útěchou? 
Jestli si připomínáme náš křest a děkujeme za něj? 
Pamatujeme si datum našeho křtu? Jestli jsme už někdy, na výročí našeho křtu, poprosili o odsloužení mše sv. „na poděkování za dar křtu a za obnovu křestních darů“? 
Jestli si uvědomuji, že darem křtu je zahrnuto nespočetné množství osob všech jazyků, kultur a generací. 
Jestli si uvědomuji, že křest přesahuje, to co teď a tady a že je svorníkem spojujícím minulost s budoucností? 
Že naše křty mají sjednocující prvek? Ano, sjednocující prvek. 
Díky křtu nikdo z nás nemůže říci: jsem lepší, jsem víc milovaný, jsem zvláštním způsobem vyvolený. Pokud si něco takového myslíme, tak zrazujeme naše křestní sliby. Pokud v našich srdcích vítězí pýcha a egocentrismus, nejsme hodni daru křtu. Bohužel, tak často se věnujeme zajištění našich hmotných majetků, bohatství, našemu postavení, sociálním kontaktům, povyšování, elitářství, že si ani neuvědomujeme, jak se vzdalujeme daru křtu a tak se stáváme křesťany „dle matriky“. Ano, máme křestní list, ale to je všechno. Přitom si myslíme, že ti, kteří už nechodí do kostela, to jsou nominativní křesťané, křesťané z názvu. Mnohem horší jsou ti, kteří jsou v kostele, ale jakoby tady nebyli. Jejich srdce je Bohu vzdálené, vzdálené ostatním pokřtěným. Jejich myšlenky směřují ne k Bohu, ale k vlastnímu prospěchu, hlavně materiálnímu a hmotnému. Jejich myšlenky nejsou soustředěné na modlitbu, na naslouchání Božímu slovu, na stůl Těla Páně, ale na požitkářství a na sebechválu.
Křest je nejsilnějším projevem Boží lásky. Skrze křest jsme v důvěrném vztahu s Bohem, ale také i s ostatními Božími dětmi. Skrze křest nám Bůh říká: „Jsi můj, miluji tě a nikdy tě neopustím“. Stejně tak, jak v důvěrném vztahu s milovanou osobou se cítíme v bezpečí, tak křest nám dává jistotu, že nikdy nebudeme sami, navždy jsme Bohem přijati za vlastní.
Ať láska, kterou můžeme objevovat skrze křest, nám pomáhá vnášet do našich životů a do životů ostatních pokřtěných Boží světlo, které prosvětlí veškeré temnosti, zklamání, pády a těžkosti.       

2. vánoční neděle, 5. ledna 2025

Apoštol Pavel v druhém čtení se dnes přimlouvá: „On ať osvítí vaše srdce“. Děla to proto, abychom pochopili velikost a množství Božích darů, kterými jsme štědře obdarováváni. Pavel jmenoval dary stvoření a života, víry a lásky, moudrosti a naděje. Opravdu, potřebujeme Boží světlo, abychom to všechno neustále objevovali a stále děkovali. Tak často zapomínáme na Boží štědrost. Jak často všechno bereme jako samozřejmost a nepřemýšlíme nad původem (a nad Původcem) darů a milosti. 
Není náhoda, že jubilejní, svatý rok jsme zahájili o Vánocích, o svátcích Boží štědrosti? Rok, kdy si opět máme uvědomit, že jsme „poutníci naděje“. O Vánocích oslavujeme Boží lidství a štědrost, blízkost a dobrotu. Chtějme, jako poutníci, kteří jsou odkázaní na pomoc ostatních, kterých potkávají na cestě, objevovat bohatství a množství Božích darů, kterých se nám každodenně dostává. Nebuďme tvrdohlaví, jako ti, o kterých jsme slyšeli v evangeliu: „Do vlastního přišel, ale vlastní ho nepřijali“. 
Buďme svědky naděje, protože díky víře jsme přesvědčení, že není všechno ztraceno, že život není prohrou, že naše špatností a selhání nemusí determinovat život a pohled na sebe sama i na ostatní. 
Mně v tom osobně pomáhá, když se modlím (a to nejenom při mši, ale také soukromě) modlitbu Pozdravení pokoje: „Nehleď na naše hříchy“. Jsem přesvědčený, že důvěrné opakování těchto slov nás povede k tomu, že se budeme na ostatní dívat pohledem plným naděje a odpuštění, a možná to někoho (konečně) přivede k tomu, abychom ostatní neodsuzovali či nepomlouvali. Nelaskavost nemusí determinovat naše vztahy, naše vnímání Boha a bližních. Pokud uvěřím, že Bůh ke všem je stejně laskavý a hojný, už nebudu muset ani závidět, ani kritizovat. Přiznat, že nejsem lepší než ostatní a přestat ukazovat na chyby ostatních je důkazem nejenom toho, že jsem zralým člověkem, ale také toho, že jsem člověkem zralé víry. 
Buďme solidární a štědří ve víře, v naději, v touze po přátelství s Bohem i s ostatními lidmi. Buďme jako poutníci, kteří společně kráčejí, ruku v ruce. Vždyť máme stejného Boha a Přítele lidského rodu; našeho Bratra, Bohočlověka Ježíše. Tak jak to vyjádřil v básni Tolerance Svatopluk Karásek: „Tajemný Bůh tu žije inkognito s námi, / není zřejmý ani známý, skryl ho čas, / on nekřičí, neplení, neničí, / naší vinu nese za nás“.