Ježíš Kristus Král 2025
V druhém čtení jsme slyšeli slova: „On nás vytrhl z moci temnosti (…). V něm máme vykoupení a odpuštění hříchů“. Kdykoliv se zamyslíme nad tím, jakým způsobem se projevuje Ježíšovo kralování, vždy si připomínejme tato slova: osvobodil, vykoupil a odpustil. A to nejenom v minulém čase, ale vždy, teď a tady: osvobozuje a odpouští. Osvobozuje ode všech stínů minulosti; osvobozuje od pádů; od toho, zač se před světem a lidmi stydíme; od toho, co nám ostatní nechtějí odpustit; od toho, co působí bolest nebo strach; od toho, čemu nerozumíme a co se nám zdá příliš náročné. Král, který slouží. Slouží laskavým milosrdenstvím, soucitnou láskou, shovívavým přístupem. Nikdo neumí tak odpouštět, jako On. My lidé dokážeme být krutí a nelidští; umíme pomlouvat, vydírat, zesměšňovat, ponižovat, zneužívat. Bohužel. V tomto našem chování se jasně ukazuje celá naše lidská bída. A On pořád a neustále nás osvobozuje od těchto „mocí temnosti“. Nikdo z nás nemusí být zlý, nikdo z nás nemusí být nelidský, nikdo z nás nemusí být krutý. Nemusíme, ale (bohužel) často chceme. Scéna ukřižování nám to jasně ukazuje. Jeden z lotrů se tvrdohlavě rouhá a neprojevuje lítost. Druhý jde do sebe, lituje, vyjadřuje touhu po smilování. Kolikrát jsme v sobě pociťovali, že jsou v nás ti dva lotři. Jeden nemilosrdný vůči sobě a svému okolí, a druhý s pocitem viny a s touhou po odpuštění. Upřímně a vroucně se modli, aby se v tobě vždy projevoval ten „dobrý“ lotr. Snaž se umlčet hlas toho „zlého“ lotra, snaž se v sobě umlčet hlas nelidskosti a nelaskavosti. Vždy směřuj k Bohu, protože pouze On je tvou (a naší) jedinou záchranou. Odpoutávej se od toho, co je v tobě špatné. Odpoutávej se od hříchů, od nevěrnosti Bohu, odpoutávej se od zlých návyků. Nikdy není pozdě. „Dobrému“ lotrovi bylo odpuštěno v okamžiku smrti. Nikdy není pozdě. Začni hned. Lituj, smiř se s Bohem a lidmi, vyzpovídej se, odpouštěj, tak jak Bůh odpouští. Ježíš, když zjevoval poselství milosrdenství, řekl sv. sestře Faustyně: „Dříve než přijdu jako spravedlivý soudce, přicházím nejprve jako Král milosrdenství“ (Deníček, č. 83). Lidé se mohou a umí se měnit, dokáží se odpoutávat od toho, co bylo zlé a hříšné. Pokud se chceš změnit ty, začni tím, že si dáš šanci, že se budeš snažit pochopit, že Bůh vždy odpouští. Odpouštěj ostatním, nemysli na to, co špatného udělali. Nebuď nemilosrdný. Pamatuj, že nikdy nepoznáš úmysly lidských srdcí, nikdy nebudeš vědět, proč se někdo choval tak a ne jinak. Nepřisuzuj si schopnost soudit ostatní, na to nikdy nebudeš mít. Soudit můžeš pouze sebe sama a i tak nikdy nebudeš dostatečně spravedlivý a proto je lepší vyjadřovat lítost, pokorně prosit Boha o odpuštění, modlit se za milost obrácení a změny. Začněme takto jednat už tady, na zemi, během naší pozemské pouti, budeme mít kousek ráje a, především, budeme mít naději, o které uslyšel kající a dobrý lotr: „Budeš se mnou v ráji“.
33. neděle v mezidobí 2025 – Poděkování za 50. let života
Bývalý ředitel strážnického gymnázia, náš sudoměřický farník a kostelník, pan Václav Matyáš, v sbírce svých básní Okolo Strážnice napsal: „Bůh je milosrdný a milostivý / i kříže letadel nad městem hlídá / (…). / Jak správně děkovat ti napovídá“. Dnes je „symbolický“ den, kdy chci děkovat. Víme, že měření času potřebujeme my – lidé. Bůh nepotřebuje kalendáře. Pro něj je neustálé „teď a tady“. Příroda se řídí cyklem stvoření určeným Bohem. Příroda nepotřebuje diáře a ani termíny, aby věděla, že je čas plodit, že je čas odpočinku, že je čas zimního klidu, že je čas probouzení k životu. My lidé si určujeme měsíce, léta, dekády a ani v tom nemůžeme najít jednotu a shodu. Jeden příklad za všechny – my, křesťané neumíme v jednom termínu slavit Velikonoce, oslavu Ježíšova vítězství. A proto říkám, že je to „symbolický“ den mých 50. narozenin. Pro samotného Boha už jsem byl ještě před počítáním té „padesátky“; však v knize proroka Jeremiáše říká: „Ještě než jsem tě utvořil v matčině životě, znal jsem tě“ (Jer 1, 5). Díky víře, vím, že jsem Bohem milovaný. I když tak často si tu jeho lásku ani nezasloužím, ale Bůh už je takový – jsme jeho milovanými, ne díky tomu jací jsme, ale prostě protože jsme. Tak jak to vyjádřil Bohumil Hrabal: „Ať chceme nebo nechceme, ať hřešíme nebo nehřešíme, tak jsme děti Boží“. A tato perspektiva Boží lásky mi pomáhá, kdykoliv se zmítám uprostřed pokušení, mých slabostí a nejistot. Chci se ztotožnit se slovy dnešní úvodní modlitby: „Dej, ať služba tobě je naší stálou radostí“. Pamatuji na slova modlitby sv. Johna Henryho Newmana: „Provázej mne, vlídné Světlo, tmou, která mne svírá, ty mne provázej! Noc temná je, domov vzdálený, však ty mne provázej! Veď mé kroky, (…). Než k ránu spatřím úsměv andělů, které jsem kdysi miloval a na chvíli ztratil“. Cokoliv jsem se během svého života naučil, pokud jsem něco získal, objevil něco nového, poznal nové osoby nebo místa, vždy bylo pro mě nezaslouženým darem – Božím světlem. Nikdy jsem nepochyboval, že On je. Měl jsem problémy sám se sebou, měl jsem problémy, které pramenily z mé povahy, ne vždy jsem správně volil slova a rozhodnutí, ne vždy jsem uměl dobře vyhodnotit své chování nebo chování ostatních, ale nikdy jsem nepochyboval, že On je a že díky němu a díky jeho stvoření, jsem si uchoval víru a vděčnost za život. Děkuji za krásné prostředí Krkonoš, kde jsem mohl vyrůstat. Anonymní autor knihy Cesta do Krkonoš a okolních oblastí Čech a Slezska v roce 1796 takto popsal moje milované Slezské Teplice: „Teprve když jsem se podíval do údolí lázní Cieplice, volaly ke mně strom a les i hory: Hledíš do ráje; a při každém novém pohledu jsem si to opakoval“. Děkuji za můj domov a blízké. Čím jsem starší a čím starší jsou moji blízcí, tak tím víc si vážím mého rodinného zázemí. Ne vždy to bylo ideální, ale ani já jsem se nenarodil s patentem na neomylnost a bezchybnost. Ale také vím, že mám za sebou spoustu krásných okamžiků a setkání. K tomu mě vede myšlenka Karla Čapka, kterou „vložil“ do úst Stvořitele: „nikde a v ničem nestvořil jsem nějaké pouhosti, všechno je mnohostranné a slibné, plné možnosti a kliček“. Vím, že jsem promarnil některé Boží dary, vím, že jsem promarnil spoustu příležitostí k dobrému, ale také vím, že díky víře v milosrdenství Boha mám možnost pokání, lítosti a každodenního obracení. Občas to jde líp, občas hůř. Snažím se vyhledávat ticho, občas také samotu, je mi dobře s lidmi, ale vím, že nebudu tady věčně a čím dál tím víc přemýšlím o hodnocení, o vyúčtování, o spočinutí v Bohu. Ticho a samota jsou mým útočištěm, ale zároveň je to jakýsi výkon, jen jiného druhu. V klidu nacházím radost, podle slov žalmu: „Jen v Bohu má duše odpočívá, od něj přichází má záchrana“ (Žl 62). Na venek vypadám klidně, uvnitř to ale někdy vře. Občas je to strach z lidí nebo z množství úkolů. Občas je to strach ze zodpovědnosti, občas bezmoc, občas můj „nechápavý“ pohled na svět, který dokáže být tak nelidský a nemilosrdný. Tehdy se vracím se k staré zásadě: „Primum humanum, deinde catholicum – první lidský, pak katolický“ a pokud nadále chci být knězem, tak vím – jak to říká zde přítomná moje mamka – „snaž se být dobrým člověkem, pak budeš dobrým knězem“. To už asi víte, že nemám v oblibě oslovení „velebný“ nebo „důstojný“ pane. Všichni máme stejnou důstojnost, lidskou a Božích dětí a chceme nebo ne, jsme pro sebe bratry a sestry. Proto nikdy nepřestanu vám, a sobě, připomínat, že mezi křesťany nemůže být místo pro jakékoliv ponižování, zesměšňování, netoleranci, pohrdání a ostatní projevy nenávistí nebo různých druhů extremismu. Společně s vámi chci se každodenně vracet k základním principům humanity a milosrdenství. Za to se modlím. Bůh nám dopřál nádherné prostředí jižní Moravy, o které tvrdím, že je zaslíbenou zemí všech Slovanů. Jsme součástí pohostinného a přejícího kraje a tyto vlastnosti nám mohou pomoci v tom, abychom byli víc lidští a víc křesťanští. Opakuji za Věrou Jirousovou: „Tady jsem. Volám: Tady jsem, Pane. To je celá moje modlitba“. Tady jsme nejenom proto, abych děkoval, ale také abych se ti Pane omluvil. Nejenom tobě, ale také těm, kteří jsou kolem mě. Omlouvám se za můj nechutný sarkazmus; omlouvám se za neuvěřitelnou tvrdohlavost; omlouvám se za neochotu řešit řešitelné; omlouvám se za veškeré pohoršení, které jako člověk a jako kněz jsem způsobil; omlouvám se, že beru ohled pouze na sebe, ne na ostatní; omlouvám se všem, kterým jsem jakýmkoliv způsobem ublížil, kteří se kvůli mně a mému chování vzdálili církvi a přišli o kontakt s Bohem. Jsem si vědomý svých nedostatků, děkuji všem, kteří mě na to upozorňují, děkuji všem, kteří mi pomáhají se stávat víc lidským. To všechno je pro mne výzvou, abych podle slov Bohumila Hrabala „mohli býti těmi malými anebo i velkými Kristy“. Děkuji všem, kteří jste mi oporou, děkuji všem, kteří se za mě modlíte, kteří mi jakýmkoliv způsobem pomáháte. Život pokračuje dál a jak jsem uvedl v pozvánce na dnešní „jubilejní“ den mých narozenin „Hospodin řídí lidské kroky, který člověk své cestě rozumí?“ (Př 20, 24). To také je projev víry a důvěry, bez kterých život by byl mnohem složitější. Pan ředitel Václav Matyáš v jedné ze svých básní uvedl slova „Bože, svět se ti povedl / díky a amen“. Já s jeho slovy můžu pouze souhlasit a svým životem děkovat za to, že jsem a v klidu se připravit na to, co Bůh pro mě a pro každého z nás ještě připravuje. Na závěr modlitba básníka Ivana Jirouse: „Tvojí vůlí Bože je-li / abych nezkysl jak to zelí / rád Ti vyhovím“. Amen.
29. neděle v mezidobí 2025
Vraťme se k prvnímu čtení: „Ruce Mojžíšovy se unavily; vzali tedy kámen a on se na něj posadil. Árón a Chur podpírali jeho ruce, takže jeho ruce zůstaly pevné až do západu slunce“. Kolikrát jsme už měli unavené ruce? Tím nemyslím pouze horní končetiny, ale celé tělo. Kolikrát jsme byli unavení tělesně, ale také psychicky? Kolikrát jsme se cítili osamělí, opuštění, bez nálady, bez chuti do života? A to nemyslím pouze současné podzimní deprese, ale náš celkový stav. Víme, že máme před sebou důležité úkoly, že bychom měli zvládnout ještě to nebo ono, že ostatní po nás chtějí různé věci a my už prostě nemáme sílu, nemáme motivaci, nezvládáme. Pamatujme, že takové stavy nejsou hříchem, že se za to nemusíme stydět. Stydět by se měli ti, kteří nevnímají náš stav a kteří nám pořád kladou nové nároky. Je lidské a normální být unavený, být bez nálady, cítit rezignaci a vnímat své limity. Mojžíš měl to štěstí, že měl kolem sebe ochotné lidi, kteří mu pomohli. Pomáhali mu, protože měli společný cíl. Pomáhali mu, protože věděli, že pouze takto budou schopni zvítězit a dosáhnout cíle. Chtít spolupracovat a pomáhat, chtít být nablízku a být vnímavý pro potřeby ostatních, to je ono. Pamatujme, že „Bůh nic nenamítá, když si něco dopřeješ, má však námitky proti tomu, když sám nic nedopřáváš druhým“ (Petrus Ceelen). Co můžu nabídnout a dopřát druhým? Nevymlouvej se, že nemáš finanční prostředky, že to neumíš a nedokážeš, že od pomáhání jsou ostatní. Každý z nás má alespoň trochu času, má dobré slovo a úsměv, má pomocnou ruku a – především – má modlitbu. Kdo se modlí za ostatní, bude schopný proměňovat svět. Pamatujme na Ježíšovo slovo dnešního evangelia, že Bůh se zastane „svých vyvolených, kteří k němu volají ve dne v noci“. A ty, který teď trpíš osamocením, únavou, jakýmkoliv zraněním, neboj se modlit. Stačí povzdech, stačí stručná a střelná modlitba. Úvodní modlitba dnešní bohoslužby nám připomněla, že v Božích „rukou je celý náš život“. Nejsme v rukou tyrana a despoty, nejsme v zajetí neosobní vesmírné energie, nejsme v rukou nelaskavého a krvižádostivého božství, nejsme v rukou tvora, který si bude zahrávat s našimi emocemi. Jsme v rukou Boha – Lásky, Milosrdenství, Pochopení, Objetí, Vnímavosti a Pomoci. Neboj se mu říkat o svých zklamáních a bolestech, neboj se říkat lidem, že jsi slabý a nejistý, že jsi unavený a že se bojíš. Je normální se takto cítit. A je normální, že se budu snažit pomáhat těm, kteří jsou slabší než já. A mějme na zřeteli varování Josefa Čapka: „Nemůžeme jeden druhému důvěřovat? Pak si také nemůžeme navzájem pomoci“.
Sv. Václav 2025
Kosmas ve své kronice stručně popisuje Václava jako „Bohu a lidem milého“. V úvodní modlitbě jsme prosili, ať po vzoru sv. Václava “žijeme moudře a spravedlivě“. Je to nejlepší cesta k tomu, abychom byli „Bohu a lidem“ milí. Čím je moudrost? Katechismus katolické církve popisuje moudrost jako ctnost, která nám pomáhá poznat „co je naše pravé dobro, a zvolili přiměřené prostředky k jeho konání“ (KCC, 1806). Spravedlnost je ctnost „která se zakládá na vytrvalé a pevné vůli dávat Bohu a bližnímu to, co jim patří“ (KCC, 1807). Jednoduše řečeno, být moudrým a spravedlivým – podle vzoru sv. Václava – znamená konat dobro ve svůj prospěch, prospěch ostatních a k Boží oslavě. Pak budeme „Bohu a lidem“ milí. Přiznejme, není jednoduché konat dobro ve prospěch ostatních. Dnešní doba je velmi sobecká, i když jsou mezi námi soukromé osoby a neziskové organizace, které nezištně pomáhají ostatním. Ale dobro není hlasité. Více slyšíme o nespravedlnosti, o krutém chování, o podvodech, o netoleranci a nesnášenlivosti. A proto bychom se měli společně povzbuzovat k tomu, abychom prosazovali dobro, abychom si v tom vzájemně pomáhali, abychom nestáli stranou a nebyli nečinní, ale abychom byli činorodí a vynalézaví. Často jsme slyšeli, že v minulosti zlo zvítězilo, protože dobří mlčeli. To se také vztahuje na naše volby, včetně těch politických. Chceme mlčet, chceme nečinně souhlasit se zlem, chceme, aby ve společnosti rozhodující hlas měli ti, kteří nechtějí žít „moudře a spravedlivě“? I když se zdá, že středověký světec a kníže – sv. Václav – nemá nám toho moc k poučení, opak je pravdou. On se stal obětí zlých a nemorálních, on se stal obětí nespravedlivých intrik. Nepřipomíná nám to naši dnešní situaci? Kolik takových intrik můžeme sledovat v politice, společenském a někdy také v církevním životě. A přesto všechno máme víru, která je pevně přesvědčená, že zlo nikdo nebude mít poslední slovo. Ale chtějme pro to něco udělat. Usilujme být „Bohu a lidem“ milí a žijme „moudrý a spravedlivý“ život. Sv. Václave „pomoci my tvé žádáme, (…), zažeň vše zlé“.
25. neděle v mezidobí 2025
V druhém čtení jsme slyšeli výzvu apoštola Pavla: „Ať se konají modlitby prosebné, přímluvné i děkovné (…) za krále a všechny, kdo mají moc, abychom mohli vést život pokojný a klidný, v opravdové zbožnosti a počestnosti“. Apoštol Pavel píše tato slova v době, kdy křesťané procházeli tvrdým pronásledováním, kdy nemohli „vést pokojný a klidný“ život. My současně žijeme v náboženské svobodě, i když po celém světe jsou nadále místa, kde jsou křesťané krutě stíhaní.
Ale je náš život „pokojný a klidný“? Když sledujeme předvolební napětí, rozdělení společnosti, politickou nesnášenlivost, nenávistné jednání a extrémní názory nebo slovní výroky některých politických seskupení, tak se můžeme ptát jak z toho ven? Existuje nějaký recept na zklidnění této situace? Určitě je to modlitba. Tak jak nás k tomu vede apoštol Pavel. Určitě máme myslet na dnešní slovo Ježíše, který nás upozorňuje, že nemůžeme „sloužit dvěma pánům“. Lidé ve svých politických rozhodnutích jsou často naplněni emocemi, nezřídka negativními. A jak nás učí Katechismus katolické církve: „Je povinností občana přispívat spolu s veřejnými orgány k dobru společnosti v duchu pravdy, spravedlnosti, solidarity a svobody“ (KKC 2239). Je to asi nejlepší vodítko před blížícími se volbami:
vědomí toho, že Pánem času a lidských dějin je Bůh a my bychom se měli modlit za všechny, kteří nesou zodpovědnost za veřejné blaho a za dodržování zákonů,
že pokud On bude hlavním smyslem našeho života, nemusíme se bát, že budeme „sloužit dvěma pánům“;
že máme právo a povinnost se voleb zúčastnit a volit všechny, kteří – v souladu s učením církve – pracují pro společnost „v duchu pravdy, spravedlnosti, solidarity a svobody“.
K tomu ještě krátké prohlášení České biskupské konference k volbám …
19. neděle v mezidobí 2025
Asi všichni sledujeme celosvětové dění. Sledujeme zprávy o válkách, militárních konfliktech, o politických změnách, sociálních nepokojích, humanitárních krizích. Můžeme vnímat nejenom násilí a nepokoje, ale také pozorujeme klimatické změny. Určitě jsou mezi námi osoby, které se strachují o budoucnost a bojí se toho, co bude zítra. Někteří to umí velmi dobře zneužít. Šíří mezi námi dezinformace nebo zasévají nepokoj skrze šíření lži o různých spiknutích. Tito falešní spasitelé se tváří, že chtějí naše štěstí, ale pouze zneužívají lidský strach, oni nemají žádná řešení, ale pouze těží z obav a vydělávají na tom, že svět se zmítá v různých konfliktech a nepokojích. Musíme si to připomínat nejenom v perspektivě blížících se voleb, ale především abychom získali pravý pohled na věci. Křesťanský pohled. To nám připomnělo první čtení, kdy jsme slyšeli, jak se Židé ocitli v nebezpečí během útěku z egyptského otroctví. Židé v té době také prožívali nejistotu, strach, vyčerpanost, beznaději. A přesto všechno – jak jsme slyšeli – „byli dobré mysli, když bezpečně poznali, jakým přísahám uvěřili“. Byly to Boží přísahy. A On jim slíbil, že bude o ně pečovat, že dosáhnou cíle – zaslíbenou zem. Ano, cesta byla náročná a dlouhá, ale perspektiva zaslíbené země jim dávala naději. To je přístup věřícího člověka: s nadějí a s vírou se dívat na to co teď a tady, protože jsme v Božích rukou. Různé trable v nás nemohou uhasit plamínek naděje a víry. Pamatujme: obchodníci se strachem nikdy nebudou silnější než lidský duch, protože my v sobě máme Božího Ducha. Nemá cenu podléhat různým politickým vyděračům, kteří jsou pouhými služebníky svých peněženek. Jim nikdy nejde o štěstí ostatních, myslí pouze na svůj zisk, za každou cenu. Jsou lidmi bez žádných hodnot. Ježíš nám dnes řekl: „Kde je váš poklad, tam bude i vaše srdce“. Našim pokladem může být víra, která nám říká, že vše a všichni jsme v Božích rukou. Bohem stvořený svět nikdy nebude místem, kde zvítězí zlo, podvody, lži a nenávist. Ano, jsou hlasité, ale nikdy nebudou mít poslední slovo. Místo toho, abychom věnovali pozornost těm obchodníkům se strachem, mysleme a vnímejme krásu stvoření a přírody, bohatství lidského ducha a kultury, podporujme mezilidské vztahy, pomáhejme prosazovat křesťanské milosrdenství, buďme citliví a tolerantní, pečujme o sebe, buďme si nablízku. V úvodní modlitbě jsme vyznali: „Bože, ty jsi nás přijal za vlastní“. Můžeme být za jedno, nejenom mezi sebou, ale také s Bohem. Tak jak to vyjádřil Tomáš Halík: „Přijmout svůj lidský úděl, pečovat o lidskost a rozvíjet ji, to je cesta, kterou člověk kráčí k Bohu. Každý člověk, který bere vážně a věrně své lidství a stejně chápe i lidství druhých, je už tím na cestě k Bohu“. Chci být na cestě k Bohu a k ostatním lidem, nebo chci být zajedno se strachem a nenávistí?
14. neděle v mezidobí 2025
Přesně za půl roku, 6. ledna, papež Lev ukončí jubilejní rok. Jak prožíváme tento výjimečný čas? Myslíme na hlavní myšlenku svatého roku: Poutníci naděje?
Naděje je darem, který nám pomáhá se dobrotivě dívat na sebe sama, na ostatní, na všechny události. Naše naděje pramení z kříže Ježíše, a proto apoštol Pavel nám v druhém čtení připomněl: „Ať je daleko ode mě, abych se chlubil něčím jiným než křížem našeho Pána Ježíše“. Kříž může být povzbuzením pro všechny znavené, znechucené, podvedené, zklamané. Kříž a naděje jsou našimi majáky uprostřed různých bouří. Ne nadarmo křesťanská ikonografie prezentuje naději symbolem kotvy. Opravdu jsme ukotveni v Ježíši? On je naším zachráncem, ale jestli my chceme, aby On nám pomáhal a zachraňoval? Utíkáme se k němu, když se ocitáme uprostřed nejistot? Snažíme se čerpat z duchovních darů, které nám poskytuje v církvi? On sám dnes nám řekl: „Radujte se z toho, že vaše jména jsou zapsána v nebi“. Naděje nám připomíná, že „teď a tady“ jsou časově omezena, nebe je věčné. Chceme pevně věřit tomu, co jsme slyšeli v prvním čtení, když Bůh slibuje: „Vaše srdce se zaraduje, jak tráva vypučí vaše kosti“. Často se podívejme na kříž a pamatujme, že jsme „poutníci naděje“. Nedovolme, aby nám různé trable a starosti nezastínily kříž a nevymazaly z našich srdcí dar naděje.
Mistr Jan Hus se ve svých dopisech takto vyjadřoval o naději: „Mne toto dočasné protivenství nezlomí, neporazí a nezarmoutí (…) Důvěřuji svému milostivému, moudrému a mocnému Spasiteli (…) Přelaskavý Bůh mne utěšuje a doufám, že ve všech těžkostech je se mnou“.
V úvodní modlitbě jsme prosili, aby nás Bůh naplňoval radostí z vykoupení. Vykoupeni jsme křížem. Ať kříž není pouhým uměleckým symbolem našeho náboženství, ale živým stromem života a naděje.
12. neděle v mezidobí 2025
Včera jsme mohli být svědky udělování svátosti biřmování. Početná skupina našich mladých farníků přijala dar Ducha svatého. O všech, kteří tuto svátost přijali, Bůh dnes – v prvním čtení – řekl: Vyliji (na vás) ducha milosti a prosby o slitování, budete hledět na mne. Jestli si plně uvědomujeme dar, který jsme obdrželi? Jestli si plně uvědomujeme, že skrze biřmování, v nás působí Boží duch? Že den co den jsme zahrnovaní Boží milostí, která nám pomáhá, abychom se dobře rozhodovali, abychom správně jednali, abychom mohli být čestní, abychom se za sebe nemuseli stydět. V druhém čtení jsme uslyšeli, že všichni, pokřtění v Krista, oblékli jste se v Krista. Bohatství darů křtu a biřmování nás mohou připodobňovat Kristu, našemu bratru. Mohou, pokud chceme. Promluvu na Boží Tělo jsem ukončil větou: On je Bohem s námi, ale jestli my chceme být s Ním? Je to otázka, kterou si musíme často klást, abychom ve víře zráli a dospívali. Také dnes se nás Ježíš ptá: Za koho mě pokládáte vy? Ano, fundamentální dotaz: kým je pro nás Ježíš? Jsme zralí k tomu, abychom dali smysluplnou odpověď? Je nám vzorem, inspirací, bratrem anebo pouhou kulisou, volitelným doplňkem, součástí tradic, ve které jsme vyrůstali, ale které moc nerozumíme? Jestli v sobě nepečujeme o – jak to vyjádřil Tomáš Halík – nevíru věřících? Ve své poslední knize Dopisy papeži se vyjádřil takto: Na dnešní duchovní scéně se setkáváme stále častěji také s „vírou nevěřících“ a „nevírou věřících“. Dary křtu a biřmování nám byly dané, abychom byli uvědomělými a zodpovědnými svědky Ježíše a ne pouhými vyznavači náboženských tradic a rituálů. Můžeme o sobě, s čistým a klidným svědomím, říct, že jsme „věřící“? V úvodní modlitbě jsme konstatovali: Bože, ty nás stále miluješ, staráš se o nás a nikdy nás nepřestáváš vést. Jestli chceme a umíme se ztotožnit s těmito slovy a jestli chceme žít tak, aby víra nebyla pro nás utrpením, ale štěstím?
Boží Tělo 2025:
Za pár okamžiků půjdeme průvodem do kostela sv. Martina. Bude to eucharistické procesí; uprostřed nás kněz ponese v hodnotné monstranci eucharistii – Boží Tělo. Bude to podívaná. Po cestě nazdobené oltáře, barevné kroje, děti, které budou na cestu sypat květiny, baldachýn a korouhve, ministranti s kadidlem atd. – prostě výjimečně slavnostní událost (možná nám bude chybět dechovka, ale zpěv chybět nebude ☺). Něco nám vnitřně napovídá, že všechna ta „tradiční a lidová“ nádhera nesmí chybět.
Ale proč to všechno? Zkusme na chvíli zavřít oči a představit si, že najednou nemáme eucharistii: není mše, není svatostánek, není adorace, není sv. přijímání. Věci, které tak dobře známe, prostě nejsou. Prázdnota a nicota. Nejdeme do kostela, nejdeme ke zpovědi, nejdeme k přijímání, nejdeme na adoraci, neslavíme mši. Prostě nic. Jakoby Ježíš nikdy neřekl: Vezměte a jezte – to je mé tělo a má krev. Jako bychom se ocitli ve vzduchoprázdném prostoru. Bude nám něco scházet? Budeme se cítit nejistě? Bude se nám stýskat? Budeme cítit lítost a smutek? Budeme, ale jako bychom nebyli? Projevíme zármutek? Budeme šílet, budeme plakat po eucharistii? Jak se projeví naše touha, aby vše se vrátilo do starých kolejí? Dokážeme představit život bez eucharistie?
Možná odpověď vás překvapí, ale ano. Bohužel, většina z nás (i když to neřekneme na hlas) by neměla problém, kdyby eucharistie prostě nebyla. Však, stejně se už takto chováme, jako by eucharistie nebyla. Pro kolik z nás eucharistie a přijímání je na prvním místě našich hodnot, plánů, předsevzetí? Pro kolik z nás je eucharistie největší a nejdůležitější touhou? Jestli tak plánujeme naše životy, aby účast na mši a přijetí eucharistie nebyla smutnou povinností, ale událostí, na kterou se vždy těšíme a na kterou si najdeme čas nejenom během neděle, ale také během týdne? Máme čas na nákupy, výlety, sociální sítě, besedy, návštěvy, prostě máme čas na všechno, a jestli chceme mít čas na eucharistii? Máme čas a chuť se připravit na opravdové slavení eucharistie a ne pouze na pasivní a znuděné setrvávání v kostele? Kdy jsem naposledy otevřel nějakou knihu s duchovní tematikou, tak abych prohloubil svoji víru a znalosti o eucharistii? Umíme si v mobilu zapnout aplikaci, která nám pomůže sledovat mešní texty a soustředěně prožívat eucharistii? Jestli si uvědomujeme, že každý den můžeme být na mši? Že každý den, se můžeme radovat ze setkání s Ježíšem a bratry a sestrami? My ještě máme to štěstí, že eucharistie máme každý den, a to nemyslím pouze u nás, ve Strážnici, ale v okolí; že pokud opravdu nebudeme mít čas na mši tady u nás, tak můžeme najit vhodný čas na mši v okolních kostelích; také k nám jezdí lidé z okolních obcí. Pokud si řekneme, že nemáme čas, jestli si nelžeme a hledáme pouhé výmluvy, abychom ospravedlnili svou lenost a lhostejnost? Kolik křesťanů musí na eucharistii čekat ne týden, ale měsíce – a to nemyslím misijní oblasti, ale také u nás. Kolik křesťanů nemůže přijmout eucharistii, protože jsou kvůli své víře ve vězeních, protože politické režimy zakazují mši a službu kněží. Pamatujeme, že některé politické režimy tvrdě trestají křesťany za to, že se jim zázrakem dostanou do rukou biblické texty, že jsou země, kde je zakázané se shromažďovat k modlitbě? A my nad tím mávneme rukou a žijeme si v pocitu blahobytu. Na co je nám eucharistie? Nuda, otrava, povinnost. A tak postupně přicházíme o ten největší poklad víry.
Za chvíli s Ježíšem vyjdeme do ulic našeho města.
Bohu díky za vás, kteří víte, proč to děláme,
Bohu díky, za vás, kteří se těšíte na každou eucharistii,
za vás, kteří toužíte po přijímání Božího Těla,
Bohu díky, za vás, kteří u našeho oltáře tvoříte živé společenství přesvědčených a věřících svědků eucharistie,
Bohu díky, za každého, kdo si během dnešní oslavy uvědomí, že eucharistie je pokrmem věčnosti, že je lékem slabosti a neduhů, že je pramenem víry a lásky.
Bohu díky, za každého, pro kterého dnešní den bude novým začátkem eucharistického života a opravdové víry v toho, který se nám jako pokrm denně nabízí a chce být Bohem s námi.
On je Bohem s námi, ale jestli my chceme být s Ním?
7. neděle velikonoční 2025
Můžeme obdivovat, že sv. Štěpán – tváří v tvář smrti – přimlouvá se a prosí, aby Bůh odpustil jeho trýznitelům: „nepřičítej jim tento hřích“. Víme, že odpuštění je velkým darem, že – velmi často – odpustit je nejtěžším úkolem, který prostě nezvládáme; snažíme se, vnitřně zápasíme, ale zůstávají v nás stíny a rány minulosti. Ano, odpuštění je jednou z největších výzev pro náš život. Co ale nám může pomoci? Určitě víra. Štěpán odpustil protože – jak jsme to slyšeli – byl „plný Ducha svatého“. Víra může být tou nejlepší rádkyní během procesu odpuštění. Odpuštění je tím, co zachraňuje. Zachraňuje nás před zatvrzelostí srdce, před pomstychtivostí, před pádem v nemilosrdnou „stvůru“. Odpuštění nás zachraňuje před věčnou potupou. Štěpán odpustil, protože měl víru a měl vidění nebeských věcí: „Vidím nebesa otevřená a Syna člověka, jak stojí po Boží pravici“. Pamatovat a myslet na to, že před sebou máme nejenom pozemskou etapu života, ale čeká nás věčnost. Jak povzbudivé může být myslet na věčnost, na spásu, na nebeské společenství s Bohem a se všemi, kteří nás na věčnost předešli. Ta touha byla vyjádřena v druhém čtení – četli jsme závěrečné věty Zjevení apoštola Jana (poslední věty celé Bible): „Duch i nevěsta volají: Přijď! Kdo to slyší, ať také zvolá: Přijď! Amen, přijď, Pane Ježíši!“. Touha po setkání s Bohem, touha po věčném životě, po osvobození od pout hříchů, po naplnění všech (ještě doposud nám skrytým) pravd víry, po osvobození od všech trampot, bolestí a strachování, naděje na setkání se všemi milovanými osobami. Pamatujme, že naše „pozemské“ volby ovlivňují naši věčnou budoucnost. Zesnulý papež František nám připomněl, že odpuštění je nejlepší cestou jak se přiblížit Kristu: „Srdce schopné zkroušenosti může růst v bratrství a solidaritě. Stáváme se méně připoutanými k sobě a více připoutanými ke Kristu, stáváme se chudými v duchu a přibližujeme se k chudým, které Bůh miluje“ (encyklika Dilexit nos). Být nablízku Kristu skrze živou víru, skrze vidění „nebeské budoucnosti“, skrze odpuštění, skrze laskavost. Jak je důležité, abychom uprostřed každodenních prací a různých starostí měli na zřeteli duchovní hodnoty a drželi se jich. Jestli chci pamatovat, že díky eucharistii a přijímání Krista, díky poctivé a pravdivé kajícnosti a zpovědi, díky hluboké modlitbě a adoraci Krista, díky rozjímání a meditaci Božího slova se můžu každodenně přibližovat ke Kristu, který je naší budoucností? Kdy jsem naposledy, s opravdovou touhou, vyslovil modlitbu dnešního druhého čtení: „Přijď Pane Ježíši“? Ježíš se dnes za nás přimlouvá, abychom s ním mohli být jedno: „Chci, aby tam, kde jsem já, byli se mnou i ti, které jsi mi dal, aby viděli mou slávu (…) abych byl i já v nich“. Boží touha být s člověkem, být s námi. Můžeme se ztotožnit s touto touhou? Není nám „ukradená“? Myslíme na Boha, který chce, abychom se měli dobře a šťastně už tady a také v budoucnosti? Co udělám proto, aby pozemské a věčné štěstí nezůstalo pouhou pohádkou, ale mým opravdovým cílem a smyslem života?
Seslání Ducha sv. (Letnice) 2025
„Židé ze všech možných národů pod nebem (…) byli ohromeni, protože každý z nich slyšel, jak mluví jeho vlastní řečí. Žasli a divili se: Slyšíme, jak našimi jazyky hlásají velké Boží skutky.“ Popis Seslání Ducha sv. může ohromit také nás. Apoštolové a ostatní Ježíšovi učedníci otevírají dveře Večeřadla a plni Boží síly, začínají svědčit a srozumitelným vypravují o Ježíšovi. Všichni poutníci, kteří přišli do Jeruzaléma, mají možnost se seznámit s poselstvím o Boží lásce, která se zjevila v osobě Ježíše. On sám, nám před chvílí, v evangeliu řekl: „Kdo mě miluje, bude zachovávat moje slovo.“
Jestli si uvědomujeme, že na základě křtu, jsme všichni posláni, abychom svými slovy a (především) skutky byli Ježíšovými svědky? Abych o své víře a o Božím působení svědčil ve své rodině, v manželství, v zaměstnání, mezi kamarády a spolužáky, v lokální společnosti. Nemusíme se bát, že to nezvládneme. Duch sv. – „Přímluvce“ – je s námi, bude nám oporou, bude nás vest a pomáhat nám. Ale abych mohl svědčit potřebuji být sám přesvědčený o pravdivosti Božího poselství a vědět, co mám hlásat.
Jestli chci poznávat Boží slovo, jestli se chci vzdělávat ve víře, jestli chci objevovat Boží působení v dnešním světě? Abych mohl svědčit a aby moje svědectví bylo přesvědčivé, musím, den co den, trpělivě a vytrvale, poznávat a objevovat Boží působení jak v mém životě, tak v životě církve.
Musíme si narovinu říct, že jedna, nedělní, pasivně prožitá mše nás nijak nepromění v přesvědčivé svědky Ježíše. Jedna zpověď za celý rok, ke které přistupuji lhostejným způsobem, bez poctivé a opravdové přípravy, bez upřímné lítosti a bez předsevzetí, neudělá z nás svědky Božího milosrdenství. Pokud můj obraz církve a jejího života si budu tvořit na základě bulvárních textů a mediálních senzací, jak pak budu moci cokoliv o církvi říct?
To jsou pouze tři příklady toho, jak pasivní a lhostejný život v nás „dusí“ působení Ducha sv. Pokud chci něco změnit, pokud se chci nad sebou zamyslet a obnovit svou víru, sám bych se měl otevřít oživujícímu působení Božího Ducha.
„Věřím v Boha pravého, v toho, co nemá rád teorie o sobě“. Tak psal polský básník a kněz Jan Twardowski. Chci zůstat pasivním teoretikem a údržbářem náboženských tradic nebo chci být životaplným a přesvědčivým svědkem věčné Boží lásky? Rozhodnutí je na každém z nás.
3. postní neděle 2025
Naše setkání s Božím slovem doprovází dnes informace o dvou tragických událostech: osmnáct osob zahynulo během stavební katastrofy v Siloe a o vraždě poutníků v Jeruzalémě. Ježíš využívá události, kterými žila tehdejší společnost, aby nám ukázal a vysvětlil pravdu o Božím milosrdenství.
Na první pohled docela komplikovaná logická struktura: co má společného milosrdenství Boha s tragickou smrtí nevinných a náhodných osob? Nikdo z nich nemohl za to, že se ocitli ve špatnou dobu na špatném místě. Mohl za to Bůh? Také my, dnes, když slyšíme o podobných událostech: technické nebo dopravní katastrofy, války nebo teroristické útoky se ptáme, kde je Bůh, jak to všechno může dovolit? Je Bůh opravdu laskavě milosrdný nebo krutě nespravedlivý?
Ježíš chce, abychom se na to všechno dívali perspektivou obrácení a nápravy života. Proto říká: Pokud nezměníte své chování, stejně všichni dopadnete. Oč se jedná? Ježíš chce, abychom se zbytečně netrápili otázkami o smyslu katastrof, protože ony byly, jsou a budou součástí života. Věnujeme celou svou pozornost hledání vinných, hledání příčin, hledání zodpovědných atd. A vůbec nepřemýšlíme o tom, že se také my můžeme jednou ocitnout v situaci ohrožení života nebo přímo smrti a teď přichází to nejdůležitější: jsi připravený odevzdat svůj život do Božích rukou? Jsi připravený odejít s tohoto světa, tak aby ses za svůj pozemský život nemusel stydět? To je to, oč se tady jedná.
Proto Ježíš pokračuje podobenstvím o zahradníkovi, který – i přes počáteční neúspěch – chce pečovat o fíkovník a bude se snažit, aby konečně přinesl očekávané plody. Bůh chce, aby každý z nás mohl přijmout jeho nabídku odpuštění, smíření, odčinění zla a milosrdenství. Aby každý z nás byl dobře připravený na okamžik, ve kterém bude končit naše pozemská pouť. Bůh nechce, abychom marnili čas zbytečným vyhledáváním a pátráním po nepodstatných věcech.
Jak to děláme? Hodiny strávené u počítače nebo na mobilu, kde neustálé sledujeme sociální sítě, vyhledáváme drby, senzační nebo poplašné zprávy, dezinformace atd. Takto se postupně vzdalujeme od Boží přítomnosti a od duchovního života. Zaslepení honbou za sociálním vzrušením, za internetovým pozlátkem, za sběračstvím drbů přicházíme o drahocenný čas a o možnost udělat něco pro svůj duchovní růst a lidskou zralost. A tak není divu, že když uslyšíme o nějaké tragédii, víc nás zajímají podrobnosti toho neštěstí (jako bychom byli experty na řešení světových neštěstí a pohrom) než to, abychom poděkovali Bohu za dar života, abychom poděkovali za zdraví, abychom poděkovali za to, že nám ještě dopřává čas na nápravu; místo toho, abychom se pomodlili za oběti různých nehod, tak se naplňujeme nepodstatnými informacemi, které nás zbytečně zneklidňují a na konec nás vzdalují od Božího pokoje.
Dnešní evangelium je v podstatě naléhavou otázkou: chceš se věnovat nepodstatným věcem, které stejně nevyřešíš, nebo se chceš věnovat věcem, které můžeš ovlivnit a které ti pomohou změnit život k lepšímu?
Zahradník bude pečovat o neplodný fíkovník omezený čas. Co to znamená? Že také my máme omezený čas na obrácení. Ježíš nám dnes říká: nebudeš tady věčně, pamatuj, že lidský, že tvůj život má své meze a co uděláš, když tvůj čas vyprší? Bůh nás nechce strašit; On nám připomíná, že čas na přijetí daru Božího milosrdenství, že čas na smíření s Bohem a s lidmi, je teď a tady, ne někdy příště, to příště už možná nebude, prostě teď a tady!
Prožíváme jubilejní rok, prožíváme čas příprav na Velikonoce. Není to ideální čas na dobrou a kvalitní zpověď? Jubilejní rok má být časem smíření, ale nejenom s Bohem. Je to čas, kdy se konečně smířím s druhým člověkem, kdy poprosím za odpuštění, kdy se omluvím, kdy napravím chyby minulosti. Pamatuj, že možná zítra už nebudeš mít čas. Teď a tady! Pošli zprávu, zavolej, pomodli se. Otevři své srdce uzdravujícímu daru milosrdenství. Bůh vždy odpouští, a k takovému jednání a chování zve každého z nás.
Před několika dny jsem měl rozhovor z mužem středního věku, který chtěl přistoupit ke zpovědi. Že potřebuje čas – já, že mu čas věnuji. Že neví jak se zpovídat, že už velmi dlouho nebyl u zpovědi – já, že mu s tím pomůžu, že to v klidu zvládneme. Bylo vidět, že je v něm velká touha po zpovědi, ale něco mu v tom bránilo, cítil jakousi nejistotu. A pak na konec přiznal, že je gay a že nemůže ke zpovědi. Já na to: a proč bys nemohl ke zpovědi? Zpověď není o orientaci. Zpověď je pro všechny. Bylo vidět, že tím byl mile překvapený, že mu to prostě někdo někdy řekl, a chudák žil v takovém přesvědčení, že pro něj už neexistuje Boží odpuštění. Jak často lidé nejdou ke zpovědi jenom proto, že někdy někdo jim něco řekl, že to nemůže, že nesmí, že to není pro ně. Dar Božího milosrdenství je pro všechny, bez výjimky. Bůh ti chce odpustit teď a tady! Ve čtvrtek letím do Říma na světové setkání misionářů milosrdenství. Papež František zřídil a uzákonil tuto funkci, aby opravdu všichni mohli, bez předsudků a bez pochybnosti, přijmout dar Boží lásky. Samozřejmě, že zpověď po delší době, že zpověď ve složité životní situaci potřebuje pozornou přípravu a proces rozlišování, ale pokud neuděláme první krok – Bože chci – tak se nikdy nepřesvědčíme o tom, že Bůh odpouští také to, co my lidé si myslíme, že je neodpustitelné. Bůh ti nabízí čas nápravy, změny, čas smíření, nabízí jej teď a tady!
Nepochybuj o tom, že Bůh odpouští. V úvodní modlitbě jsme prosili: „Bože, ukaž na nás své veliké slitování, odpusť nám a pozvedni nás k sobě“. Opakuj si často tuto modlitbu, zvláště v okamžiku, kdy přijde pokušení, falešná myšlenka, že milosrdenství nepotřebuji. Je to velká lež a tragédie člověka, který si myslí, že svět může existovat bez milosrdenství a bez soucitu. Pokud by tomu tak mělo být, tak to už nebude Bohem stvořený svět, ale naprosté peklo.
2. postní neděle 2025
Abraháme pohlédni na nebe … Petře, Jakube a Jane pojďte se mnou na horu
Čtení dnešní neděle nás zvou vzhůru. Odpoutat se od všedních bolestí, problémů, starostí, od věcí, které nás vnitřně ničí, od všeho co nás vzdaluje od štěstí.
Celá postní doba má pro nás být časem reflexe. Nemusíme dělat náročné skutky nebo snažit se o nadlidské výkony. Stačí tak málo: najít si čas na pravidelnou modlitbu a na poctivé zpytování svědomí, četbu Bible a duchovní literatury, nebo si udělat čas na dobrý film. Možná podle výzvy dnešních čtení nebude na škodu si udělat procházku, výlet, který spojíme s návštěvou našeho kostela, lesní kapličky nebo nějakého poutního místa. To všechno nám může pomoci se odpoutat od toho, co nás vzdaluje od víry, od duchovního života. Tak často si říkáme, že musíme zvládnout tolik věcí, tolik práce, nákupy, úklidy, zařizování apod. Ale důležité je, abychom se uměli zastavit a řekli si: dost, potřebuješ zklidnění, potřebuješ čas pro sebe a pro Boha. On čeká. Zajímavé, že jak Abrahám, taktéž apoštolové nebyli zváni sami. S Abrahámem byla jeho rodina a apoštolové byli ve skupince. To je také pro nás nápověda, že všechny naše plány duchovní obnovy nemusíme konat sami, můžeme se spojit s blízkými, se známými, s kamarády. Abychom se netrápili tím, že to sami nezvládneme. Jsme ve společenství církve, ve společenství poutníků – teď jubilejní, svatý rok nám připomíná, že jsme „poutníky naděje“. Buďme pro sebe navzájem oporou a povzbuzením. To by se nám – křesťanům – velmi, ale velmi hodilo. Žijeme ve světe, kde je příliš moc nezdravé konkurence, závisti, povyšování osobního ega, nesolidarity, šíření nesnášenlivosti a netolerance. Být pro sebe a pro tento svět povzbuzením, být svědky víry a naděje.
V úvodní modlitbě jsme prosili, aby Bůh „očistil naše nitro“. Očistil od všeho, co nás od Něho vzdaluje, co nás vzdaluje od sebe navzájem, co nás vzdaluje od toho, abychom byli dobrými lidmi a dobrými křesťany. Aby nás očistil od nenávisti, od pohrdání, od nevraživosti, od nelidského chování. Pamatujme, že být dobrým křesťanem v první řadě znamená být dobrým člověkem. Ať naše postní zamyšlení a změna každodenních zvyků nám v tom pomáhají. Buďme jako Abrahám, jako apoštolové, kteří byli pozváni vzhůru, aby se odpoutali od toho, co naší duši není prospěšné. Žijme nadějí a pamatujme, že jsme poutníky naděje a ne posly dezinformací a pesimismu.
Zesnulý profesor Jan Sokol, významný český filosof, politik a pedagog ve svém komentáři k těmto čtením napsal: „I dnes přichází potvrdit tu naději, že přes všechny hrůzy, skandály a trápení na nás nakonec čeká něco, co si vůbec neumíme představit“. A proto nikdy nezapomínejme na slovo, které kněz pronáší během každé eucharistie: Vzhůru srdce, vzhůru moji milí.
1. postní neděle 2025
V druhém čtení jsme slyšeli, že pokud „ústy vyznáš, že Ježíš je Pán, (…), budeš spasen“.
Víme, že víra potřebuje vnější symboly toho, co prožíváme ve svém nitru. Není to právní nebo morální příkaz, ale spíše vřelé doporučení, které vychází ze staleté praxe církve. Veškeré vnější formy náboženských tradic mohou pomoci osobnímu duchovnímu růstu. Neexistuje jedna, univerzální, obecní forma; každý z nás si může hledat a vybrat pro něj tu nejlepší formu prožívání a vyjadřován&i