2. postní neděle, 5. 3. 2023
První čtení nám dnes připomnělo povolání Abraháma. Bůh jej oslovil. Byla to náročná zkouška: Vyjdi ze své země, za svého otcovského domu. Ale zajímavé (a překvapující) je Abrahámovo mlčení. Přijímá Boží pozvání. Tady se nepočítají slova, ale konkrétní gesto, jednání. Svými činy projevil souhlas. Tak stejně apoštolové: Petr, Jakub a Jan souhlasili s Ježíšovou nabídkou vystoupit na vysokou horu. Ale nebyla to jenom obyčejná procházka. I když apoštolové neznali důvod cesty, tak souhlasili a šli s Ježíšem. Abrahám a apoštolové nevěděli, co všechno mají očekávat, co se stane, co se bude odehrávat. Přijali pozvání a projevili důvěru. Neptali se, nebyli zvědaví, neřešili okolnosti nebo pozitiva a negativa rozhodnutí. Prostě mlčky šli. Jsem přípraven projevit stejnou důvěru? Má vůbec Bůh nějakou šanci mi sdělit svou vůli? Není to náhodou tak, že sám chci všechno řídit a vůbec nenaslouchám Božímu volání? A proč se tomu tak děje? Protože se bojíme, nedůvěřujeme a jenom si namlouváme, že všechno je v pořádku. Pokud nechci slyšet a netoužím po slově Boha, tak nic není v pořádku. Není jednoduché tak stoprocentně věřit, ale jak říká básník a písničkař, zesnulý evangelický farář Svatopluk Karásek: V Boha jde těžko uvěřit, / nelze v něj nevěřit. / Přijď, o Bože, přijď už k nám, / přijď, nebuď skrytý. Možná se Bůh skrývá, protože nechce, aby jeho slovo bylo jedním z mnohých slov, které dnes vyrábíme. Jeho slovo a jeho pozvání jsou výjimečná. Abrahám a apoštolové nebyli zklamaní, i když nevěděli, co se stane. Ale přijali pozvání. Možná to bude nejdůležitější postní předsevzetí: konečně začít věřit a ne pouze si hrát na věřícího, který se drží jakýchsi náboženských tradic, ale doopravdy nechce slyšet slovo a nechce přijmout Boží pozvání. Věřím nebo jsem pouhým údržbářem náboženských tradic?
3. postní neděle, 12. 3. 2023
Naděje neklame. Tuto větu z druhého čtení – z listu Římanům, bychom si měli opakovat každé ráno, když začínáme nový den. Často se budíme a místo díku za dar nového dne promítáme černé myšlenky, jaké trable a potíže nás tento den čekají. Stejně takto mohla začít svůj nový den žena z města Sychar, ta která v pravé poledne se u studny setkala s Ježíšem. Co o ní víme a jak mohl vypadat začátek jejího dne? Mohla si povídat sama se sebou: Opět nový náročný den, domácí práce, pro vodu zas budu muset jít kolem poledne, kdy je největší vedro, abych se nemusela setkávat s lidmi, kteří se mi budou posmívat a za zády pomlouvat, že žiji už se šestým mužem. Ani víra mi nepřináší útěchu, pořád slyšíme, že přijde nějaký Mesiáš, ale nikde nikdo. Žádná naděje na změnu. Bože, jak mi je těžko. A nevím si s tím rady. Každý nový den je prokletím a už ani nevím co je to radost ze života. Tolik žena ze Sychar. Kolik z nás by se mohlo ztotožnit s těmito slovy. A přece nevěděla, jak obrovskou změnu jí přinese setkání u studny. Nesetkala se opovrhováním, s posmíváním, s pletkami. Setkala se s pochopením, s vlídným slovem, s milosrdenstvím, se slovem naděje. Je tak míle překvapena, že už si nepamatuje, proč přišla ke studni, nechává tam džbán na vodu a rychle běží do města, aby ostatním zvěstovala zprávu: Mesiáš je tady! Už se nebojí, nemá strach z lidí, je přeplněna optimismem a vírou. Její slovo a svědectví bylo tak přesvědčivé, že Ježíš tam zůstal dva dny a mnoho obyvatel města v něj uvěřilo. Ježíš – Žid zůstává v samařském městě. Dva se sebou sousedící národy, které nenávist k sobě měly v popisu práce. Ježíš je ten, který dokáže smířit nesmiřitelné; oživit naděje, tam kde vládne skepse a nedůvěra; utěšit, tam kde všechno zastínila nenávist a závist; srdce oživit lásku, tam kde převládá netolerance a nepřijeti. Ježíš, svým chováním odstraňuje veškeré předsudky: on, muž a Žid se setkává se ženou, se Samařankou, k tomu se ženou žijící už po nekolikáté v neformálním vztahu. Pro Ježíše neexistují žádné předsudky, které by nedokázal odstranit, jenom aby mohl člověku přinést světlo dobré zprávy. Bourá všechny stereotypy. Každý člověk má k němu přístup; bez rozdílů barvy pleti, vzdělání, sociálního postavení, sexuální a politické orientace, zdravotního stavu, ba, dokonce nepokřtěný a považující se nevěřící osobu. Kdybychom se tak opravdově ztotožnili s osobou a postavou Ježíše, kolik zlá bychom odstranili z tohoto světa. Ale to potřebujeme se přesvědčit, že naděje neklame a že – opět si připomeňme druhé čtení – máme přístup k milosti a Boží láska je nám vylita do srdce. Tak (opět) si připomeňme, co slyšíme během každé eucharistické hostiny: Vzhůru srdce, vzhůru!