Květná neděle, 2. 4. 2023

„To byl opravdu Syn Boží“. Stručná věta, kterou pronesl římský důstojník, který byl svědkem velkopátečních událostí. Plnil své povinnosti, dohlížel na správný průběh popravy. Kolikátá poprava to byla? Nevíme. Pravděpodobně to pro něj byla rutina. Dohlížel nejen na vojáky, aby dobře odvedli svou práci, ale také hlídal pořádek a klid mezi zvědavými diváky. A přece na této popravě bylo něco výjimečného. Nejen zemětřesení a zatmění slunce. Nejen matka a pár statečných přátel, kteří doprovázeli odsouzeného. Samotný odsouzený. Na rozdíl od těch, které popravy už viděl, nenadával vojákům, neurážel kolemjdoucí, neproklínal císaře a celý svět. Byl tichý, pokorný a v jeho očích viděl lásku a soucit. Viděl, že odsouzený přijímá kříž a krutou smrt s jakýmsi vnitřním smířením. A přece pár okamžiků před posledním výdechem odsouzený pronesl několik vět. Odevzdal svou matku do péče jednoho ze svých následovníků. Pak řekl: “Žízním”. Ale nepřijal nabízenou mu směs, která měla zmírnit jeho bolest. A pak dramatický výkřik: “Bože můj, proč jsi mě opustil”. Pak už nastalo ticho a přišla smrt. Důstojník nemohl ve svém nitru najít klid po dobře odvedené práci. Něco mu tady nesedělo. Cítil potřebu promluvit, ale chyběly mu slova. Najednou, když opět začalo svítit slunce, když ustalo zemětřesení, pocítil obrovský příliv klidu a jakési vnitřní uspokojení. Nikdy moc vážně o náboženství nepřemýšlel. Ve svém profesním životě vojáka viděl už tolik utrpení a nespravedlnosti, že nevěřil, že jacísi římští a řečtí bohové jsou schopni lidem něco nabídnout. Teprve, když započal službu v Jeruzalémě, se dozvěděl, že Židé vyznávají pouze jednoho Boha – Stvořitele a Otce všech. A že očekávají příchod Spasitele. A že on v lidech obnoví důvěru v Boží milosrdenství a slitování. A že přinese oběť za hříchy celého světa. Najednou mu to všechno začalo svítat. Slyšel, že ten odsouzený byl náboženským učitelem, že putoval celým regionem, učil lidi o Boží lásce, o bratrství, odpuštění. Ba, do konce slyšel, že konal zázraky. Nemohl si pomoci a pronesl větu: “To opravdu byl Syn Boží”. Sám byl překvapený, že vyslovil jakési vyznání víry. Už věděl, že když se vrátí do města, bude muset začít pátrat po stoupencích toho odsouzeného. Chce se dozvědět mnohem víc. Ale ve svém srdci děkoval, že byl na Kalvárii, že byl přímým svědkem ukřižování. Věděl, že tato událost změní jeho život. Do kasáren se vracel plný naděje a pokoje. Věděl, že tato poprava měla větší smysl, než se zdálo na první pohled. 
Tolik příběh setníka, římského důstojníka. 
Co nám říká? Bůh si vždy najde cestu k člověku. Kvůli tomu přijal smírnou oběť svého milovaného Syna. Pro Boha neexistuje člověk, kterému by nemohl nabídnout svou lásku. To my lidé se od něj odvracíme, zapomínáme a nechceme s Ním mít něco společného. A Bůh vždy trpělivě bude čekat, vyhlížet a toužit po setkání s člověkem. Bůh vždy bude první. A o tomto jsou Velikonoce.



Zelený čtvrtek 6.4.2023

Je zajímavé, že během dnešní liturgie, kterou si připomínáme poslední večeří Páně, slyšíme evangelium o tom jak Ježíš, během poslední večeře, svým učedníkům umýval nohy. Slavení první Eucharistie nám dnes připomněl apoštol Pavel, když v druhém čtení jsme slyšeli nejstarší biblický opis této události. Ale evangelium nám ukazuje scénu, která se odehrává na začátku poslední večeře, když už všichni leželi kolem stolu a připravovali se zahájit slavnostní večer. Ježíš vzal na sebe úkol, který byl určený služebníkům – „začal učedníkům umývat nohy a utírat jim je zástěrou, kterou měl uvázanou kolem pasu“. Ani se nedivíme překvapeným učedníkům, kteří nechápali význam tohoto okamžiku. A co nám, obyčejným pojídačům Těla Páně, kteří jsme si tak zvykli na eucharistické shromáždění, že těžko můžeme uvěřit, že se zúčastňujeme božské hostiny, nám říká toto Ježíšovo gesto? Pouze služba nám může ukázat krásu a bohatství Eucharistie. Ano, služba. Ne moudré knihy, ne teologické disputace, ne duchovní obnovy, ne teoretické přednášky jak se slaví Eucharistie, ale služba. Nezištná, obětovná, láskyplná a milosrdná. Služba, která začíná doma, v rodině a mezi příbuznými, služba společnosti, farnosti, národu, cizincům, vyloučeným, přehlíženým. Ježíš služebník, je našim vzorem. Jeho služba působí neklid mého svědomí. Proč já nechci sloužit? Proč se braním, proč vnitřně nesouhlasím s tímto posláním? Proč v církvi ještě slyšíme hlasy, že církev není tady od toho, aby byla pokornou služebnici společnosti? Proč v našem společenství jsou ještě osoby, které touží po církvi vládnoucí, majestátní, politický vlivné a bohaté? Proč se tak těžko dokážeme ztotožnit s Ježíšem služebníkem? Proč nechceme Ježíše vidět v nezaměstnaných, chudých, nevzdělaných, bez domova, bez perspektiv? Vidim ještě Ježíše v uprchlicích z Ukrajiny a z ostatních zemí, v Romech, v osobách homosexuálních a ostatních nebinárních orientacích, v muslimech nebo příslušnících ostatních náboženství, nebo v osobách, které se deklaruji jako nevěřící, v týraných a bitých dětech a ženách? Dokázal bych jim nabídnout svou službu? Dokážu v nich vidět Boží děti, kterým společnost odepírá důstojnost a přijeti? Tváříme se jako liberální a demokratická společnost, ale kolik je mezí námi netolerance a xenofobie? Proč mezi námi jsou voliči a příznivci stran, které zneužívají lidský strach, šiří nenávist nebo propaguji dezinformace? Kolik ještě mezi námi je výsměchu, pohrdání, lenosti, neochoty, počítání pouze se svým osobním úspěchem, kolik je pýchy a závisti? Tak dlouho, pokud se budeme tvářit, že se nic neděje, že všechno je v pořádku, že služba Ježíše je okrajovou události jeho života, a že církev v tomto směru nic nemusí měnit, nepochopíme čím je Eucharistie. Pokud přicházíme k oltáři a uchováváme ve svém srdci nenávist, výsměch, odpor k ostatním a k službě, nemáme tady co dělat. Pamatujme na podobenství, když z chrámu ospravedlněn odešel celník – hříšník, kolaborant a zloděj a ne zbožný, bohatý a zároveň falešný a pokrytecký farizeus. A pamatujme na Ježíšovo upozornění, že pokud nezměníme naše smýšlení, tak celnici a prostitutky nás předejdou do nebeského království. Změnit své smýšlení a dát se na cestu služby. Především osobně a pak se bude měnit smýšlení společnosti. Neříkejme, že nemáme čas, když jsou mezi námi osoby, které i přes všechny své povinnosti, dokážou nezištně pomáhat a aktivně se zapojovat. Eucharistie je nejlepší školou služby. On je tady pořád a neustále čeká. Mám chuť se s nim setkávat, nebo mi jeho přítomnost ve svátosti oltářní je lhostejná? Pokud sem přicházím s touhou po setkání s ním, pokud se těším na každou eucharistii, pokud se těším na naše společenství s ním a mezi sebou navzájem, pokud k oltáři přicházím jako hříšný poutník, pokud kolem sebe vidím stejně slabé a nedokonalé bytosti, které touží po Božím milosrdenství, pokud sem přicházím abych uléčil svou pýchu, lenost a načerpal novou sílu a odhodlání sloužit, tak jsem na té nejlepší cestě, abych pochopil, že pouze služba – po vzoru Ježíše – může přinést mně osobně, církvi a světu, obnovu a uzdravení. 



Velký pátek 7.4.2023

Bůh je nahý. To naše lidová zbožnost oblekla Ukřižovanému roušku, která zahaluje jeho intimní údy. Ukřižovaný na sobě neměl nic. Byl nahý. Chudoba Boha. Nic neskrývá. Ponížený a bezbranný. Krvácející a umučené tělo. Boží tělo. Pokorný služebník, který pro sebe nic neponechává. Obětuje se za moje hříchy. Neuvěřitelná potupa, abych já opět mohl přijmout hodnost Božího dítěte. Uprostřed našeho Božího hrobu je zpovědnice. A myšlenka Ze smrtí do života. Během každé zpovědi se znovu rodím. Přijímám život. Přijímám život od umučeného a mrtvého. Velikonoční paradox. Během zpovědi to já před Bohem stojím nahý, bez tajemství, v pravdě. Jak často zneužíváme svátost smíření, když vyznáváme se s toho, co není podstatné, když si myslíme, že největší urážkou Boha je naše nesoustředění v modlitbě nebo páteční pojídání masa. Je to výsměch Ukřižovanému. Myslíme si, že jej můžeme ošidit, že stejně dostanu rozhřešení, že zatajení závažných hříchů mi prospěje. Výsměch Ukřižovanému. Pokud se před ním neukážu nahý, pokud mu neukážu své rány, utrpení, bolestí, strach a hříchy, nebude moci mi pomoci. Vysvléct se před nahým Bohem. Jeho rány nás uzdravuji. Jestli se chci dotknout jeho zkrváceného těla a přijmout dar života? 



Vzkříšení 8.4.2023

Kolikrát jsme naříkali, jak svět a lidi jsou zlí a nevděční? Kolik je podvodů, závisti, nactiutrhání, zloby a netolerance. Kolikrát jsme neměli chuť se setkávat s druhým člověkem nebo chtěli jsme proklet celý svět? Podléháme iluzi, že svět a lidé jsou v moci Zlého a všechno řídí jakýsi osudový bůžek neštěstí. Místo vděčnosti a radosti všechno musíme kritizovat, všude vyhledávat chyby. Stačí, když se podíváme na posty a komentáře na sociálních sítích: špatné jídlo, malá porce, moře nebylo dost teplé, šaty neměly takovou barvu jako v reklamě, prácí prášek nevoní, jak si přejeme, už neměli zlevněné zboží, zas byla fronta, úředník se na nás neusmíval a neplnil naše požadavky, všechno drahé a nekvalitní atd. apod. Jak by to řekla petrovská tetička Růžena Bučková, která dlouhá leta pracovala na strážnické faře a teď si připomínáme 10. výročí její smrti: Že vás huba nebolí. Že nás huba nebolí. Přesně tak! Vůbec nemyslíme na to, co jsme slyšeli v prvním čtení dnešní vigilie: Bůh viděl, že je to dobré. Tato stručná věta se tam opakuje jako refrén písničky. Opakuje se, abychom na to nikdy zapomínali. Vše co stvořil Bůh je dobré. To, že my lidé občas něco pokazíme, že občas nám to nejde podle našich představ, to, že děláme chyby, neznamená, že všechno je špatné. Nikdy se nemůžeme ztotožnit touto myšlenkou. Pamatujme – svět je v Božích rukou a Bůh všechno má ve své péčí. Nejsme jak ženy, které šly ke hrobu. Měly spoustu starostí: Kdo nám odvalí kamen? A pak překvapení. Ten, kterého tělo chtěly umýt, a pomazat vonnými mastmi tam nebylo. Vstal z mrtvých. Tolikrát o tom slyšely od samotného Ježíše, že musí projít utrpením a smrti, aby pak mohl ukázat božskou životodárnou moc. Ale ne. Tak se soustředily na problémy, že vůbec nepamatovaly na jeho slova. Nebuďme jako ženy, nebuďme těmi, kteří všude budou pouze vyhledávat problémy. Bůh nás vždy překvapí tím nejlepším řešením. Bůh je dobrý a dobré je veškeré jeho dílo. Pokud chceme opravdově slavit Velikonoce, musíme odstranit pesimismus a věřit, že v Bohu pramení vždy vítězné dobro a život. Tak jak to ústy slečny Marplové vyjádřila Agatha Christie: Víte – je důležité, aby zlo nikdy netriumfovalo. 



Boží hod velikonoční, 9.4.2023

„Skrze něho dostane odpuštění hříchů každý, kdo v něho věří“. Velmi důležitá a povzbudivá věta z dnešního prvního čtení. Apoštol Petr jí přednesl během promluvy v domě římského důstojníka Kornélia. Tak často si myslíme, abychom získali odpuštění, Boží přízeň a požehnání, musíme vykonat něco dobrého, jakýsi záslužný skutek. Takové naše obchodování s Bohem: já ti Bože něco dám a od tebe očekávám to a ono. Jak směšné. Ještě pořád věříme, že Boží lásku si můžeme koupit? V takovém pohledu na Boha není místo pro víru. Je to prostě kšeft. Nejsme jako ti stavitelé z dnešního žalmu, kteří zavrhli základní kamen? A přece Hospodinovým řízením se stalo, že – i přes veškerý lidský odpor – se stal kvádrem nárožním. Jaký je úkol nárožních kvádrů? Chránit budovu před poškozením. Takový kvádr tam prostě je, nikdo mu neplatí za to, že plní svůj úkol. Velmi dobrý obraz Boží přítomnosti a působení. Tak často si ho nevšímáme, a přesto nás chrání a pomáhá. Jak velkým a drahocenným pokladem je víra, která prameni z Ježíšova vzkříšení. Zadarmo podstoupil umučení a smrt a pro nás vstal z mrtvých. Nic za to nechce. Velikonoce jsou důkazem nezištné a obětavé Boží lásky, která touží být přijata všemi lidmi. Zadarmo, nic za to nechce. Bůh touží po setkání s každým člověkem, bez rozdílů, bez podmínek, bez výjimek. Jestli jsem ochoten přijmout pozvání anebo pomoci ostatním přijmout toto božské pozvání? Kámen od hrobu je odvalen, odstraněn. Je to obraz, že už nic a nikdo nám nemůže bránit přistoupit k Bohu a přijmout jeho lásku a slitování. Kdo věří dostává odpuštění hříchů a získává spásu. Tak jak to vyjádřil evangelický kazatel a písničkář Svatopluk Karásek: Tajemný Bůh tu žije inkognito s námi, / on nekřičí, neplení, neničí, / naší vinu nese za nás. Přijal naší vinu a nabídl nám odpuštění. Věříš tomu?   
 



4. velikonoční neděle, 30. 4. 2023

„Bratři, co máme dělat?“ Otázka, kterou apoštolům položili posluchači promluvy apoštola Petra. Existenční otázka, která trápí spoustu lidí. Uprostřed bolestí, trápení a nejistot se často ptáme „co máme dělat?“ Bohu díky, pokud chceme hledat odpovědi. Bohu díky, pokud se snažíme najít východisko. Jak velkým neštěstím může být nerozhodnost, tápání nebo přetvářka, že všechno je v pořádku, i když tomu tak není. Není chybou (a už vůbec není hříchem) přiznat, že něco neumím, že něco nezvládám, že něco nás trápí. Hříchem je pýcha, která se přetvařuje, že všechno víme, všechno zvládáme, že všechno umíme a že vůbec nepotřebujeme pomoc. Ani Boží, ani lidskou. Jak potěšující může být jednoduchá prosba: Bože, jsem slabý, potřebuji Tvou pomoc, potřebuji člověka, který mi bude nablízku, který mi pomůže zvládnout nezvladatelné, potřebuji Tvé světlo a vedení. 
Samotný Ježíš dnes o sobě řekl: „Já jsem dveře.“ Ukazuje obraz ovčince, kde shromažďuje ovce. Je tam prostor bezpečí a záchrany. Jak je důležité, abychom se utíkali pod jeho ochranu. Zvlášť v okamžicích bolesti a strachu. Každý den se modlíme „Ale zbav nás od zlého“. A také neuškodí modlitba: Pane, zbavuj nás pýchy a přetvářky, zbavuj nás falešného přesvědčení, že nikoho nepotřebuji, že jsem samospasitelnou bytostí. Nebuďme jako „bludné ovce“ o kterých nám dnes připomnělo druhé čtení. Vraťme se „k pastýři a strážci svých duší.“ 
Dnes jsme zpívali jeden z nejznámějších žalmů, žalm 23: Hospodin je můj pastýř. On nás vede „po správných cestách; nezaleknu se zla, vždyť ty jsi se mnou; občerstvuje mou duši.“ 
Jestli je v nás touha po jeho spasitelné přítomnosti a pomoci, kterou potřebuje každý z nás?