5. velikonoční neděle, 7. 5. 2023
První čtení ze Skutků apoštolů nám připomíná napětí mezi učedníky – „začali projevovat nespokojenost“ (ostatní biblické překlady: „začali si stěžovat“ nebo „došlo k reptání“). Všechno začalo pocitem nespravedlnosti a nepochopení, možná závisti. Nesmíme mít idealizovanou nebo naivní představu, že první křesťané to byli osoby bez poskvrny. Vůbec tomu tak nebylo. Byli to obyčejní lidé, a už od začátku představení církve museli řešit nedorozumění a konflikty. Hlavně, že to chtěli řešit. Jak jsme si řekli minulý týden: je velkým neštěstím, když víme o problémech, ale tváříme se, že vše je v pořádku, že se nic neděje, takové zametání pod koberec. Nikdo z nás není bez chyby, všichni děláme chyby. Samozřejmě kromě těch, kteří nic nedělají, a pouze všechno kritizují; ano, jak říká lidová moudrost: kdo nic nedělá, nic nezkazí. Učedníci se pustili do řešení problému a našli východisko. Modlili se a hledali řešení. Jak často mi chybí modlitba, okamžik ztišení, uvažování, abych našel to nejlepší řešení a odpověď. Pak se divíme, že místo toho, aby problém zmizel, začínáme tvořit problém ještě větší. Otročíme problémům a přece v úvodní modlitbě dnešní bohoslužby jsme prosili: „Bože, dej nám dosáhnout pravé svobody“. Abychom opravdu žili svobodně, k tomu potřebujeme pokoru, trpělivost, ochotu a chuť k životu. Bez těchto ctností to nepůjde. Budeme tápat. Povzbuzením nám může být dnešní evangelium. Četli jsme 14 kapitolu Janova evangelia. Je to opis Poslední večeře. Už je po zradě Jidáše a Ježíš ví, že ostatní apoštolové jej také opustí. A přesto jim říká a slibuje: „Ať se vaše srdce nechvěje (neznepokojuje)! Vezmu si vás k sobě, abyste i vy byli tam, kde jsem já.“ Může být ještě větší důkaz Božího slitování a odpuštění? Ježíš ví, že jej všichni zradí, bude sám, vydán na pospas trýznitelů a přesto svým učedníkům slibuje nebe! Bůh nám chce pomáhat, chce nám být nablízku, chce, abychom v něj doufali, abychom se mu se vším svěřovali, abychom jej prosili a spoléhali na jeho pomoc. Tak jak to vyjádřil dnešní třiatřicátý žalm: „Pravdivé je slovo Páně, spolehlivé vše, co činí on; Pán je s těmi, kdo ho uctívají, kdo jen v jeho milost doufají“ (překlad Václava Renče). A proto: nedivme se, že také v církvi budou nedorozumění, ale snažme se je nevytvářet; modleme se za jednotu, nedivme se, že v církvi budou osoby, které budou všechno pouze kritizovat, ale nezapojí se do spolupráce; nemusíme s nimi zápasit, je to beznadějný zápas, ale snažme se nebýt jako oni; modleme se za dar obracení smyšlení a za dar tolerance a přijetí, nedivme se, že v církvi budou osoby, které všude budou vidět pouze zlo a neřesti, ale sami nebudou vnímat svůj hřích a selhání; nenásledujme jejich pesimismus a přetvářku, ale pokorně přistupujme k daru Božího milosrdenství; On svým následovníkům slíbil věčnou odměnu, i přesto, že věděl, že se od Něj odvrátí, ale také věděl, že opět se vrátí; modleme se za dar živé víry a pravé svobody v církvi. Pamatujme, že On je nám nablízku a pořád nám nabízí svou pomocnou ruku. A chce nás vést k opravdové svobodě Božích děti. Tak jak o Něm s důvěrou zpíval Svatopluk Karásek: „Já pad k jeho nohám, / on mě za ruku zdvihl, / řek: Já jsem služebník tvůj / a tvých bratří bezmocných“.
