5. velikonoční neděle, 7. 5. 2023

První čtení ze Skutků apoštolů nám připomíná napětí mezi učedníky – „začali projevovat nespokojenost“ (ostatní biblické překlady: „začali si stěžovat“ nebo „došlo k reptání“). Všechno začalo pocitem nespravedlnosti a nepochopení, možná závisti. Nesmíme mít idealizovanou nebo naivní představu, že první křesťané to byli osoby bez poskvrny. Vůbec tomu tak nebylo. Byli to obyčejní lidé, a už od začátku představení církve museli řešit nedorozumění a konflikty. Hlavně, že to chtěli řešit. Jak jsme si řekli minulý týden: je velkým neštěstím, když víme o problémech, ale tváříme se, že vše je v pořádku, že se nic neděje, takové zametání pod koberec. Nikdo z nás není bez chyby, všichni děláme chyby. Samozřejmě kromě těch, kteří nic nedělají, a pouze všechno kritizují; ano, jak říká lidová moudrost: kdo nic nedělá, nic nezkazí. Učedníci se pustili do řešení problému a našli východisko. Modlili se a hledali řešení. Jak často mi chybí modlitba, okamžik ztišení, uvažování, abych našel to nejlepší řešení a odpověď. Pak se divíme, že místo toho, aby problém zmizel, začínáme tvořit problém ještě větší. Otročíme problémům a přece v úvodní modlitbě dnešní bohoslužby jsme prosili: „Bože, dej nám dosáhnout pravé svobody“. Abychom opravdu žili svobodně, k tomu potřebujeme pokoru, trpělivost, ochotu a chuť k životu. Bez těchto ctností to nepůjde. Budeme tápat. Povzbuzením nám může být dnešní evangelium. Četli jsme 14 kapitolu Janova evangelia. Je to opis Poslední večeře. Už je po zradě Jidáše a Ježíš ví, že ostatní apoštolové jej také opustí. A přesto jim říká a slibuje: „Ať se vaše srdce nechvěje (neznepokojuje)! Vezmu si vás k sobě, abyste i vy byli tam, kde jsem já.“ Může být ještě větší důkaz Božího slitování a odpuštění? Ježíš ví, že jej všichni zradí, bude sám, vydán na pospas trýznitelů a přesto svým učedníkům slibuje nebe! Bůh nám chce pomáhat, chce nám být nablízku, chce, abychom v něj doufali, abychom se mu se vším svěřovali, abychom jej prosili a spoléhali na jeho pomoc. Tak jak to vyjádřil dnešní třiatřicátý žalm: „Pravdivé je slovo Páně, spolehlivé vše, co činí on; Pán je s těmi, kdo ho uctívají, kdo jen v jeho milost doufají“ (překlad Václava Renče). A proto: nedivme se, že také v církvi budou nedorozumění, ale snažme se je nevytvářet; modleme se za jednotu, nedivme se, že v církvi budou osoby, které budou všechno pouze kritizovat, ale nezapojí se do spolupráce; nemusíme s nimi zápasit, je to beznadějný zápas, ale snažme se nebýt jako oni; modleme se za dar obracení smyšlení a za dar tolerance a přijetí, nedivme se, že v církvi budou osoby, které všude budou vidět pouze zlo a neřesti, ale sami nebudou vnímat svůj hřích a selhání; nenásledujme jejich pesimismus a přetvářku, ale pokorně přistupujme k daru Božího milosrdenství; On svým následovníkům slíbil věčnou odměnu, i přesto, že věděl, že se od Něj odvrátí, ale také věděl, že opět se vrátí; modleme se za dar živé víry a pravé svobody v církvi. Pamatujme, že On je nám nablízku a pořád nám nabízí svou pomocnou ruku. A chce nás vést k opravdové svobodě Božích děti. Tak jak o Něm s důvěrou zpíval Svatopluk Karásek: „Já pad k jeho nohám, / on mě za ruku zdvihl, / řek: Já jsem služebník tvůj / a tvých bratří bezmocných“.    
 



7. neděle velikonoční, 21. 5. 2023

Díky prvnímu čtení ze Skutků apoštolů jsme se opět ocitli ve večeřadle. Učedníci, včetně Marie a ostatních žen, očekávali seslání Ducha sv. To čekání bylo naplněno modlitbou. Všechny české překlady Bible (včetně Bible Kralické) nám popisují, že byla to „jednomyslná“ modlitba. Jenom jeden překlad uvádí, že „svorně“ setrvávali v modlitbách. Jednomyslně a svorně. Utopie? Poněkud ano. Katechismus katolické církve nás učí, že jednota lidského pokolení bude dovršena na konci času. Tehdy naše společenství nebude zraňováno hříchem a celý vesmír bude přeměněn – obnovený ve svém prvotním stavu (srov. KKC 1042 – 1050). Máme čekat se založenými rukama, až přijde ten vytoužený okamžik jednoty a svornosti? Vůbec. Samotné čtení ze Skutků nám ukazuje modlitbu, jako prostředek, abychom i přes veškerou lidskou pýchu, směřovali k porozumění. Myslím si, že společná modlitba, společné slavení Eucharistie je tím nejlepším prostředkem, abychom pamatovali na to, že jsme si sobě rovní, jak před Bohem, tak mezi sebou navzájem. Nikdo, kdo přijde ke stolu Páně, si nemůže myslet: jsem lepší než tady ti ostatní.  Apoštol Petr nám v druhém čtení připomněl: Velebte Boha, za to že jste křesťané, za to, že na vás spočívá Boží Duch slávy. To je to co nás spojuje: křest a účast na stolu Páně. Přeji si, aby nás spojovala touha po přijímání Eucharistie – pokrmu pro slabé hříšníky. Přeji si, abychom z našeho společenství odstranili pohrdání ostatními; abychom dokázali vidět dobro v ostatních; abychom už konečně si přestali myslet „jsem víc“; abychom nesoudili, ale povzbuzovali; abychom se na ostatní nedívali prostřednictvím jejich neúspěchů nebo selhání; abychom se s radostí a důvěrou setkávali u stolu Páně. Zní nereálně? Pro toho, kdo pochybuje o Božím působení možná ano, ale ne pro toho, kdo doufá v sílu Božího milosrdenství, které dokáže proměnit srdce, myšlenky a jednání jednotlivců a celých společností. Pokud se pustíme do společné modlitby a snažení, křesťanství nezůstane pouze pohádkovou utopií, ale konkrétní realitou našich životů.