Slav. Matky Boží, Panny Marie – Nový rok 2023

Nový rok začínáme požehnáním. V prvním čtení jsme uslyšeli starozákonní text Aronova požehnání, který spojuje liturgické texty nejenom všech křesťanských církví, ale spojuje nás také se židovským národem. Najednou zjišťujeme, že krátký biblický text je pojivem různých generací, kultur a náboženství; spojuje lidstvo. Všichni si přejeme, aby Hospodin nás ochraňoval, aby k nám byl milostivý, aby nám ukázal svou jasnou tvář. Uprostřed všech bolestí, těch našich osobních i těch celosvětových, cítíme potřebu být ujištění, že jsou hodnoty, které nikdy nezničí lidská zloba. A tím je žehnání. Žehnat znamená přát to nejlepší: pokoj v srdci, úsměv a naději, bezpečí a prosperitu. A to nejenom v té duchovní úrovni, ale také té materiální. Do nového roku vstupujeme oslavou svátku Matky Boží, Bohorodičky Marie. A jak jsme slyšeli ona všechny betlémské události „uchovávala v srdci a rozvažovala o tom“. Ať také my, po vzoru Marie, se snažíme pamatovat a myslet na všechny dary a milosti, které nám dopřává milosrdný Pán. Ať toto rozjímání o Boží přízni a dobrotě je naší silou po celý nový rok. Vracejme se k nim v okamžicích strachu nebo nejistot a pamatujme, že existují hodnoty, které budou trvat věčně: víra, naděje a láska. Byly vždy silou lidí, v těch nejtěžších chvílích: války, politický útlak, nesvoboda, pronásledovaní. Dnes jsme také slyšeli, že když obřezali dítě, dali mu jméno Ježíš, které se překládá: Bůh zachraňuje a přináší plnost života. Obracejme se k našemu Bohu a Pánu, k našemu bratru Ježíši, vždy když budeme potřebovat se ujistit o Boží záchraně. Tak jak nám to připomněl dnešní žalm: „Bože, buď k nám milostiv a žehnej nám, ukaž nám svou jasnou tvář, kéž poznají všechny národy, jak zachraňuješ“. Přeji každému z nás milosti a radosti plný nový rok.



Křest Páně 2023

Obraz Ježíše, který sestupuje do vod Jordanu. Řeka, ve které putující za Janem Křtitelem symbolicky začínali nový život. Jakoby v té vodě nechávali své hříchy, svou minulost a začínali nový způsob života. Voda duchovní očisty. Většinou voda Jordanu je špinavá, tmavé barvy, vůbec nepřipomíná modrou oblohu nebo hladinu vodní plochy. Tak jakoby v té vodě opravu zůstávala celá špína lidských osudů. Do této vody vstupuje Ježíš, Svátý a Všemohoucí Bůh, Spasitel. Neoškliví se mu špinavá voda a ani se mu neoškliví lidská slabost a veškerá hříšná minulost každého z nás. Bere na sebe všechnu naši minulost. On, Boží služebník, kterého nám připomněl Izajáš: „Nebude křičet, hlučet, nalomenou třtinu nedolomí, doutnající knot neuhasí“. On na nás nikdy nebude řvát, nebude námi pohrdat, neřekne, že jsme beznadějní a ničeho schopní, že všechno děláme špatně, nebude nám vyčítat naše chyby, nebude se nám posmívat. Nedolomí a neuhasí. To já jsem tato třtina a knot, ze kterého na první pohled už nebude užitek. Bůh ví, že lidská slabost patří k životu. Ale jestli já to vím? A to ne slabost ostatních, o kterých tak rádi vykládáme, ale moje osobní slabost, moje selhání, moje chyby a nedokonalosti. Jak často skrývám svou slabost a zranitelnost. Skrývám se za masku úspěchů, nezranitelnosti, pohodlí, neřešení problémů. Prchám před sebou samotným, před životem plným omylů. Tichá a nenásilná přítomnost Ježíše ve mně probouzí pocit, že i kdybych před ním přiznal všechno, co jsem kdy pokazil, neodsoudí mě a dá mi novou naději. Kdybych se před ním vnitřně svlékl, zůstanu v bezpečí. My lidé toto neumíme. Všichni jsme slabí a zranitelní a přitom místo toho, abychom si navzájem byli oporou, podle příkladu Ježíše, dokážeme pouze zneužívat lidskou důvěru a navzájem se zraňovat. Dokážeme se ještě překonat, přemoci tuto lhostejnost a opravdu probudit v sobě soucit a solidaritu? Místo okamžitého komentování, hodnocení nebo posmívání zaměřit se na pokoru, trpělivost a moudrost? Chci pamatovat, že teprve když přijmu svou a ostatních slabost, mohu se skutečně setkat s druhým člověkem, navázat přátelství a probudit důvěru? Petr zahájil svou dnešní promluvu z druhého čtení slovy „Bůh nikomu nestraní, ale v každém národě se mu líbí, kdo ho ctí a koná spravedlnost“. Co znamená ctít a konat spravedlnost? Na to existuje velmi jednoduchá odpověď: Milovat Boha a bližního svého. Nic víc, nic míň. Tehdy teprve pochopím, co znamená, že Bůh nikomu nestraní. On to dokázal, když vstoupil do vod Jordanu, když se ponížil do mých hříchů, když pořád mi nabízí novou šanci, když se ne ptá na minulost, ale opakuje otázku, kterou kdysi položil u břehu jezera: „Miluješ mě?“ Podle svědectví přítomných svědků poslední slova emeritního papeže Benedikta XVI. zněly: „Ježíši, miluji tě“. Aby Pán i nám dopřál takovou milost: pochopit, že není nic lepšího na tomto světě, jak milovat Boha a bližního. Ano, bližního, kterému se posmívám, kterého kritizuji, kterého pomlouvám, který mi leze na nervy, kterému nerozumím, kterému vyčítám minulost a jeho pády. Ano, tohoto bližního. A nevymlouvej, se ostatní taktéž se tak chovají. Pokud sundáme masky přetvářky a ukážeme svou pravdivou slabost, nic nám nebude bránit v přijetí sebe sama a ostatních. Je dobré být člověkem, slabým člověkem, který celou svou naději vložil v toho, který vstoupil do hříšných a špinavých vod Jordánu, aby nás povzbudil a potěšil. 



2. neděle v mezidobí; 15. 1. 2023

Boží slovo dnešní neděle nás vede ke svědectví. V prvním čtení Izajáš vyznal: „Hospodin si ze mě utvořil služebníka již v matčině lůně“. Apoštol Pavel v druhém čtení vyznává: „Pavel, z Boží vůle povolaný za apoštola Ježíše Krista“. To jsou osobní svědectví o Božím povolání a poslání. V evangeliu Jan Křtitel svědčí o Kristu a my toto svědectví opakujeme během každé eucharistie: „Hle, beránek Boží, který snímá hřích světa“. Slyšíme svědectví plné víry a důvěry o Božím působení v životě jednotlivců: Hospodin si mě vyvolil, Hospodin mě povolal. Bůh chce měnit tento svět k lepšímu, ale k tomu potřebuje spolupracovníky. A to jsme my. Na základě křtu jsme my všichni posláni, abychom měnili podobu tohoto světa, abychom se snažili o nápravu a obnovu církve. Tak jak to dělávali křesťané všech generaci. Víme, že církev a svět potřebují neustálou proměnu a obnovu. Tak jako život každého z nás. Nikdo z nás nemůže řící: v životě jsem už dosáhl všeho a nic nemusím měnit. Pokud beru život vážně a zodpovědně vím, že pořád jsou věci, kterým se musím učit, poznávat a objevovat. A taktéž je to s vírou. Také nikdo z církve nemůže řící: všechno je v pořádku, jsme ideální a dokonalé společenství. Nikdy jsme nebyli a nebudeme. Jsme poutníci, kteří by pořád měli myslet na svůj životní úkol a pamatovat na cíl cesty: věčný život. Už dost bylo v minulosti chybných a nešťastných okamžiků, kdy církevní a světoví představitele nám vnucovali myšlenku: všechno je v naprostém pořádku. A pak když se objevovaly (a objevuji) pohoršující a skandální události ze života církve nebo světové a státní politiky, jsme pohoršení a znechucení. Ani se tomu nedivím. Ale nemělo by nás to odradit od původní myšlenky dnešní bohoslužby slova: Ježíš je ten, který na sebe vzal celou bolest světa, a my jsme ti, kteří jsme do světa poslání, abychom o tom svědčili, že lidé jsou schopní se měnit k lepšímu a že církev a svět pořád potřebují obnovu a uzdravení. Pouze díky spolupráci s Boží milostí můžeme být v tomto povolání úspěšní. A pamatujme, že obnova církve a společnosti začíná od osobní nápravy každého z nás. Neuspějeme, pokud budeme pouze ukazovat a kárat. Nic se nezmění. Ani v církvi, ani ve státě. Pamatujme na osobní duchovní život, na modlitbu, na častou účast na eucharistii a přijímání svátosti oltářní, na uzdravující moc svátosti smíření. Už dost bylo quasi reformátorů církve a společnosti, kteří pouze o tom mluvili, ale nic nedokázali. Proč? Protože nebyli schopní se vydat na osobní cestu nápravy a polepšení. A to, že všichni máme co vylepšovat a s pokorou přijímat ostatní a sebe sama, to jsme si řekli minulou neděli. Proto v úvodní modlitbě dnešní bohoslužby jsme prosili: Bože, dej našim dnům svůj řád a mír. Dej nám sílu, abychom nebyli pouze pasivními pozorovateli, ale abychom využili sílu pramenící ze křtu a s odhodláním a radosti se zapojili do obnovy církve a společnosti. Však proto nás Pán posílá a proto si nás vyvolil za své služebníky a apoštoly. 
 



3. neděle v mezidobí, 22. 1. 23

„Lid, který žil v temnotě, uviděl veliké světlo; světlo vzešlo těm, kdo sídlili v krajině a ve stínu smrti“. Lid, který čekal příchod Mesiáše nedokázal poznat toho, který přinesl světlo Božího slovo. Jak málo Ježíšových současníků poznalo v něm Mesiáše a Spasitele. Odradilo to nějak Ježíše? Vůbec. Pokračoval ve svém poslání. Pamatujme, že není podstatné kolik osob nás bude podporovat, bude nám fandit, ale je podstatné, abychom zůstali věrní našemu povolání. O tomto jsme si říkali minulou neděli – to my jsme ti, kteří jsou poslaní, abychom k lepšímu měnili náš život, život církve a světa. Ale abychom něco dokázali sami musíme přijmout světlo Božího slova. Jinak to nejde. Držet se Boží pravdy a rozlišovat co je správné a co nám přinese pouze škodu. Ano, rozlišovat, vzdělávat se, poznávat to co je pravdivé a krásné. Co nás bude přibližovat k Bohu a k ostatním lidem. Kolik z nás – křesťanů naletělo tomu politickému podvodníkovi, který mezí lidmi šíří pouze strach a neklid, tomu, který si pusu utírá soškou Jezulátka a přitom ani neví co je modlitba, posvátná úcta a věří kartářkám a ostatním pohanským praktikám. A není mezi námi málo těch, kteří se chovají stejným způsobem. Chodíme do kostela, povařujeme se za věřící a přitom rádi čteme a věříme horoskopům, věštcům a jakýmsi astrologickým blábolům. Nedokážeme rozlišovat mezi dobrem a zlem. Věříme a podporujeme politická hnutí a uskupení, které utočí nejenom na zdravý lidský rozum, na celosvětové hodnoty solidarity, spolupráce, tolerance a porozumění. Apoštol Pavel nás v druhém čtení vyzývá: „Buďte všichni za jedno a ať nejsou mezi vámi roztržky“. Pokud chceme, aby svět poznal světlo Boží pravdy, musíme se držet toho světla. Jít za ním a nenechat se odradit od toho, co nás sjednocuje a upevňuje lidskou spolupráci. Proto v těchto dnech se modlíme za jednotu křesťanů. Nejenom o jednotu mezi křesťanskými církvemi, ale (a to je možná důležitější) o jednotu mezi námi, v rodinách, farnostech a lokálních společnostech. Razantně odmítejme to a toho co rozděluje, vyvolává roztržky, šíří strach a neklid. Držme se světla Boží pravdy. Však standarta prezidenta republiky obsahuje heslo „Pravda vítězí“. A původně celé heslo znělo „Boží pravda vždy vítězí“. Ať tomu pevně věříme a vše pro to děláme.