Kristus Král, 20. 11. 2022


Když čteme Lukášův popis Ježíšova odsouzení, ukřižování a smrti, tak v celé 23 kapitole, která obsahuje velkopáteční události, najdeme tam pouze 5 postav, které Ježíši prokazují přízeň a soucit, snaží se mu nějak pomoci v těchto okamžicích. Jsou to: 


Pilát, který pronesl „Podle mne je ten člověk nevinný“,
Šimon Kyrénský, kterého donutili, aby pomohl Ježíši nést kříž,
Dobrý Lotr, který se Ježíše zastal a prosil o odpuštění, 
Setník, který „když uviděl, co stalo, vzdal Bohu slávu a řekl: Ten člověk je jistě spravedlivý“,
a Josef z Arimatie, dobrý a spravedlivý člověk, který dal Ježíše pohřbít. 


Pilát se na konec připojil ke všem, kteří vyžadovali Ježíšovu smrt, nedokázal obhájit své původní stanovisko, cítil obrovský tlak veřejnosti, podlehl mínění většiny a některých představitelů židovské velerady. 
A co ostatní? Šimon a Dobrý Lotr (dle tradice se jmenoval Dismas) byli lidmi z okraje společnosti, na nic neměli vliv, během velkopátečních událostí byli vystavení nepřízni davu. Šimon, když nesl Ježíšův kříž, byl v očích mnohých jedným z odsouzených a dnes si připomínáme jeho čin – během každé křížové cesty a je pro nás vzorem nezištné pomoci i přes nepřízeň většiny. Dismas, lotr, který musel spáchat tak strašný čin, že byl římskými úřady odsouzen na smrt. Lotr, který v okamžiku své smrti všeho litoval a samotný Ježíš mu slíbil nebe a proto Dismase uctíváme jako prvního světce církve, kterého svatořečení pronesl samotný Ježíš. Setník, cizinec a pohan, který na kříži spatřil Boží dobrotu a nevinnost. Pod křížem vyznává a veřejně prohlašuje, že Ježíš je Kristus, Mesiáš. Setník, kterého tradice pojmenovala Longinus, se stal křesťanem a hlásal Boží slovo na území dnešního Turecka a tam zemřel mučednickou smrti. Josef, člen židovské velerady a tajný Ježíšův učedník, ten, který svému Pánu prokázal poslední službu lásky. Neřídil se míněním většiny, ale odvážně se ujal Ježíšova těla a nabídl mu svůj hrob. Odvážný a přitom tak jednoduchý projev lidskosti. 
Ježíš je Králem. Nejenom nás zde přítomných, ale těch, kteří žijí na okraji společnosti, které nevnímáme a nemáme rádi. Kolik takových Šimonů, Dismasů, Longinů a Josefů žije uprostřed nás. Ti, kterým se posmíváme, které očerňujeme, kterým nepomáháme, kterým nerozumíme, kterými opovrhujeme. Pavel nám dnes v druhém čtení připomněl: „On nás vytrhl z moci temnosti a uvedl do království svého milovaného Syna. V něm máme vykoupení a odpuštění hříchů“. Takový je náš Král. Svou lásku, odpuštění a vykoupení nabízí každému, všem bez rozdílů.   
 

Svatomartinská hodová mše sv., 13. 11. 2022


V prvním čtení jsme byli ujištění, že Boží slovo je „radostnou zprávou“ všem pokorným, všem, kteří mají ztrápené srdce. Boží slovo nám oznamuje „Hospodinovo milostivé léto“. Boží slovo utěšuje všechny soužené a zarmoucené. Pokud někdo zneužívá Boží slovo, aby ponižoval a zastrašoval, ten se – v den soudu – objeví po Boží levici; na místě které je připravené všem, kteří nebyli milosrdní. 
Dnešní evangelium – obraz Božího soudu je upozorněním, ale zároveň je pramenem útěchy. Upozorněním všem, kteří kvůli lhostejnosti, lenosti, neochotě, falešné a přísné, farizejské spravedlnosti nechtějí prokazovat lásku. Je útěchou všem, kteří se snaží prokazovat lásku a také všem, kteří tuto lásku opravdu potřebují. Kdo z nás nepotřebuje milosrdenství a slitování? A to nejenom to Boží, ale také v podobě lidské lásky, soucit a pochopení. Pokud někdo tvrdí, že on lásku nepotřebuje a že netouží po přijetí a vlídnosti je politováníhodný chudák. A tak se opět zaposlouchejme do Ježíšových slov a ptejme se: kdo jsou ti nejposlednější, kteří potřebuji milosrdenství? Určitě jsou to všichni, kteří potřebuji jídlo, piti, oblečení a veškerou pomoc. Ale hlad a žízeň mají všichni ti, kteří touží po lásce, po blízkosti a po přijetí. Jsou to všichni osamělí, kteří žijí uprostřed našeho společenství, ale nemají si s kým promluvit. Všichni, kteří samotně chodí na procházky, na nákupy, kteří sami z okna pozoruji život města, sami sleduji televizi a večer pláčou do polštáře, protože jim chybí blízkost druhého člověka. Ujali jste se mě a oblekli jste mě. Koho se máme ujmout? Koho máme obléct do naší přízně? Dnes se ujímáme a pomáháme všem, kteří trpí kvůli válce na Ukrajině. Ale nemáme se ujmout a pomoct všem, kteří trpí jakékoliv pronásledování nebo posmívání a nepřijetí kvůli své sexuální orientaci? Obléct přízní a solidaritou všechny, kteří trpí a boji se kvůli vraždě v Bratislavě? Všem, kteří se kvůli tomto nelidskému atentátu se opět začali bát a se strachem prožívají svou homosexualitu? Bojí se a stydí se, že nebudou přijeti svou rodinou, kamarády, farní rodinou nebo místním společenstvím? Bojí se o sobě promluvit, protože pořád mají církev za homofobní a asexuální prostředí? Bohužel, vyjadřování některých církevních představitelů či laických aktivistů, k těmto obavám napomáhá. Velmi dramatický to vyjadřuje známa popová píseň Take Me To Church (Vezmi mne do kostela):  Má církev nenabízí žádná rozhřešení / Ukaž mi správnou cestu / Dobrý Bože, dovol mi Ti zasvětit můj život. Katechizmus církve nám připomíná, že (homosexuálové) „mají být přijímání s úctou, soucitem a jemnocitem a je třeba se vůči nim vyhnout jakémukoliv náznaku nespravedlivé diskriminace“ (KKC, 2358). Ale tato slova se vztahuji také na všechny, kteří se od nás liší kulturou a politickým smyšlením, náboženstvím, jazykem, původem nebo barvou pleti. Jako křesťané jsme povoláni, abychom uprostřed světa zraněného nenávistí, politickým extremismem a populismem, ekonomickými podvody, uctíváním síly a zneužíváním slabých, byli těmi, kteří prosadí revoluci něžnosti, tak jak se letos vyjádřil papež František. Revoluce něžnosti. To už nám ukazuje sv. Martin v okamžiku, kdy něžně objímá a obléká žebráka, kterým byl sám Ježíš. To Ježíš se nás pak bude tázat: Navštívili jste mě a přišli jste ke mně? To jsou ti všichni problémoví jedinci, které nechceme vidět. Bezdomovci, drogově závislí a alkoholici z ulic naších měst; také našeho města. Jsou to dětí a mládež, které neví jak trávit volný čas, protože se jich ještě nikdo smysluplně neujal. Žáci a studenti, kteří ve škole dělají pouze problémy a potíže, protože tímto svým chováním dávají najevo, že se bojí, že neví co s sebou, že se bojí zítřka a že se bojí dospělého života, na který je nikdo nepřipravuje. 
Takových nejposlednějších máme mezi sebou hodně. Proto na přímluvu sv. Martina prosme dobrého Pána, aby nám daroval vnímavý a milosrdný pohled, abychom tak jak Martin dokázali být vnímaví a začali účinně pomáhat, abychom překonali lhostejnost, strach a ostych. Abychom v den soudu se neocitli na stráně těch, kteří kvůli svému egu a pýše nechtěli přijmout a nechtěli prokazovat milosrdnou lásku. V den soudu se Bůh na nás bude laskavě a shovívavě dívat pokud jsme, i přes naše slabosti a neúspěchy, byli soucitní a milosrdní. Toť je náš úkol. Snažit se všechno a všechny měřit mírou nevyčerpatelné Boží lásky, tak jak se tázal básník: Kde bereš míry, věčné srdce Boží? (Václav Renč).

6. 11. 2022


„Náš Pán (…) nám daroval věčné potěšení a nádhernou naději, kéž potěší vaše srdce a posilní vás v každém dobrém skutku a slovu“ (2 Sol, 16-17). Jak povznášející a povzbudivé slovo jsme dnes přijali. Zvlášť tento pozdrav z druhého čtení. Bůh nám daroval věčné potěšení, nepomíjející útěchu. Jak krásný význam mají tato slova teď, uprostřed dušičkového času. Sám Ježíš nás dnes ujistil: „On přece není Bohem mrtvých, ale živých, neboť pro něj jsou živí všichni“ (Lk 20,38). Pravda o zmrtvýchvstání našich drahých zesnulých a o věčném životě, je tou jednou z nejobtížnějších kapitol vyznání víry. Každou neděli opakujeme: „Očekávám vzkříšení mrtvých a život budoucího věku“. Ale jestli se dokážeme důvěrně a pravdivě ztotožnit s těmito slovy. Je to výzva stará jako svět. Před chvílí jsme slyšeli jak zbožní židé – saduceové, chtěli využit extrémní, do krajnosti dovedený případ pramenící ze židovských zákonů, aby dokázali, že neexistuje život po smrti. Ano, byli to zbožní židé, ale nevěřili ve zmrtvýchvstání a věčný život. Stejně tak řecký a římský starověk kreslil život po smrti jako jedno velké pásmo utrpení, tmy a bolesti. Když k tomu připočteme ještě mytickou, hrůznou řeku Styx, řeku nenávisti a zapomenutí a bájnou horu vyvolených - Olymp nebo Elysejská póla, šťastné sídlo rezervované pouze bohům, polobohům a jejich příznivcům, najednou zjistíme, že zjevená už ve Starém zákoně pravda víry o vzkříšení a o naději na věčný život pro většinu, zněla neuvěřitelně. Sám Ježíš v podobenství o boháčovi a Lazarovi říká, že i kdyby někdo vstal z mrtvých a zval k obrácení a pokání, tak ostatní neuvěří jeho svědectví. A přesto první čtení z knihy Makabejské nám připomnělo, že byly osoby, které ve víře ve věčný života nacházely útěchu a mimořádné povzbuzení. Příběh, který jsme slyšeli, se odehrával ve 2. stol. před Kristem. Byl to čas makabejského povstání, za zachování židovských tradic a pravého náboženství. Ti, kteří byli mučení a vraždění za věrnost židovským zásadám nacházeli útěchu ve slovech, které před chvílí vyřekl jeden z mučených bratrů: „Můžeme doufat, že Bohem znovu budeme vzkříšeni“ (2 Mak 7, 14). Dušičkový čas je dobou, kdy naše modlitby pomáhají nejenom našim drahým zesnulým, ale pomáhají zároveň nám, naší víře ve zmrtvýchvstání. Poctivá peče, kterou věnujeme hrobům našich blízkých, je přece jakýmsi vyznáním víry ve věčný život. V úvodní modlitbě dnešní bohoslužby jsme prosili, aby Bůh nám dal sílu, abychom mu mohli svobodně sloužit. Svobodně a s nadějí. Prožíváme tento dušičkový čas ve znamení naděje. Je to naděje, prostřednictvím které se učíme žít a být zakořenění v přítomné skutečnosti, která nás obklopuje. Neboť jen v ní je možné setkání s druhými a s Pánem samotným. Je to naděje jeho příchodu i do naší každodennosti, do našich povinností, radostí a bolestí, do našich nejistot ve víře. Přichází jako plamínek svíček, které rozzařují naše hřbitovy na znamení toho, že pamatujeme, že se modlíme a že si společně chceme rozjasnit cestu na konci které se všichni u dobrého Boha opět shledáme.