33. neděle v mezidobí, 19. 11. 23
V úvodní modlitbě jsme vyznali, že Bůh je „původce všeho dobra“. To mi připomnělo popis stvoření světa, kde čteme, že všechno, co stvořil Bůh a co v Bohu má svůj pramen a počátek, je dobré. Že Bůh je dobrý, to nám připomnělo dnešní evangelijní podobenství. Bůh štědře rozdává své dary – hřivny – „každému podle jeho schopností“. Taková hřivna měla hodnotu několika kilogramů stříbra nebo zlata (nejdražší byly čtyřicetikilové zlaté hřivny). Byl to velký majetek. Dobrý Bůh netroškaří, když něco nám nabízí, je to štědrý dar. Otázka je – stejně jako v tom podobenství – jestli my umíme dobře využít jeho dary, jestli dobře umíme naložit s darem Boží štědrosti. Kolikrát jsme promarnili nějaké dary, talenty, protože se nám nechtělo, báli jsme se nových výzev, omlouvali jsme se, že nemáme čas atd. V pátek večer, v den státního svátku, jsem byl v Praze na Národní třídě a tam jsem si uvědomil, jak mnoho vděčíme těm, kteří se v listopadu 1989 nebáli protestovat, pustili se do (na první pohled) nesplnitelného úkolu – ukončit nesmyslný komunistický režim a systém. Kolik lidí říkalo: to nemá cenu, to nemá smysl, to se nepovede apod. Pamatujme, že sametová revoluce byla zahájena jak obecně občanskou iniciativou Charty 77, ale také náboženskými iniciativy: velehradskou poutí v roce 1985, nebo svíčkovou manifestací v Bratislavě v roce 1988. Ti všichni byli jako statečná žena z dnešního prvního čtení: „Přináší jen prospěch, nikdy škodu“. Jak já jsem prospěšný dnešní společnosti, státu, městu/obci, farnosti a církvi? Jak využíváme darů, kterými nás zahrnuje štědrý Bůh? Dokážu se zapojit do iniciativ, které jsou ve prospěch nás všech? Nemlčím, když vidím nespravedlnost? Dokážu se zastat utlačovaných, pomoct těm, kterým se vysmívají ostatní? Není mi lhostejný osud lidí na okraji společnosti nebo církvi? Nejsem šiřitelem hoaxů, dezinformací, nenávisti, netoleranci vůči národnostním, sociálním, sexuálním, etnickým nebo náboženským menšinám? Máme ještě v sobě kapku soucitu a porozumění? Apoštol Pavel nám v druhém čtení připomněl: „Jste synové světla, tma nemá nad vámi právo“. Jsem světlem pro sebe sama, pro svou rodinu, spoluzaměstnance, známé, pro společnost, pro církev? Příliš často jsme svědky jak se ve společnosti a v církvi šíří nesmysly a tma – jeden takový příklad jsme mohli teď pozorovat během politického prohlášení, které zaznělo na programu Trnavské noveny. Naštěstí slovenská biskupská konference (a také TV LUX, která vysílala přímý přenos mše sv., během které zazněl ten pomatený proslov) se okamžitě distancovala od těchto slov slovenského extremistického politika; bohužel vyjádření trnavské diecéze už tak jednoznačné nebylo. Jsme synové světla nebo tmy? Jsme ti, kteří díky Boží štědrosti jsou obohacením nebo jsme šiřiteli skepse a špatné nálady? Úvodní modlitba dnešní bohoslužby nám připomněla, že „služba Bohu je naší stálou radostí“. To je ten nejlepší důkaz, že jsme dětmi světla – radost. Jak říkal Mistr Jan Hus: „On (Bůh) všem svým nařizuje, aby se veselili a radovali“. A jeden z největších teologů a filozofů moderního světa – sv. John Henry Newman – tak kázal: „Modleme se, aby nám dal vždy štědrého ducha, vždy připravenou lásku, která svou bohatostí a silou přemáhá mrzutosti života a která nadevše sjednocuje s Tím, který je tryskajícím pramenem a středem veškerého milosrdenství, láskyplné vlídnosti a radosti“.
Svatomartinské hody 2023
Velmi potěšující a duchaplné je Boží slovo dnešní hodové slavnosti. Začínáme u proroka Izajáše: Pán nás posílá, abychom zvěstovali radostnou zprávu, abychom těšili všechny soužené a zarmoucené. Apoštol Jan nám v druhém čtení připomněl: Poznali jsme Lásku – Kristus za nás položil svůj život. A evangelium nám připomíná – na první pohled strašidelnou scénu posledního soudu, ale opak je pravdou: každý kdo z lásky k Bohu vykonal nějaký skutek lásky, si zaslouží věčné štěstí; stačí jen tak málo: nakrmit, dát napít, obléct nebo navštívit. Strašidelné je to, že pořád jsou na tomto světě lidé, kteří nechtějí prokazovat milosrdnou lásku. A proto to Ježíšovo upozornění. Není to smutné, když mezi námi – křesťany jsou pořad osoby, které mají kamenné srdce, které by pořad chtěly strašit peklem a jakýmsi imaginárním Božím trestem, které se nedokáží se povznést nad malicherné vnímaní světa a lidi odlišných náboženství a kultur, které šíří dezinformace a nenávist vůči národnostním, etnickým nebo sexuálním menšinám, které místo dialogu a spolupráce šíří netoleranci a nevraživost?
Ale hodové oslavy nejsou tady proto, abychom se soustředili na to co nás osobně, církev a společnost může bolet. Hody jsou proto, abychom děkovali, abychom hodovou radostí vzdávali díky za všechno dobré co s Boží a s lidskou pomocí dokážeme pro sebe navzájem vykonat, jak si pomáháme a jak spolupracujeme. To je nejlepší cesta jak šířit radostné a pozitivní poselství Božího slova a víry. Nesoustředit se na negativa, ale projevovat solidaritu, přijetí a konkrétní skutky lásky. Jak přitažlivé muselo být křesťanství pro Martina, který se dal pokřtít jako mladý muž (pravděpodobně mu tehdy bylo kolem 20 let). Měl za sebou úspěšnou kariéru v římské armádě – byl důstojníkem elitní jednotky císařských gardistů. Pamatujme, že v době kdy žil Martin křesťanství teprve získalo císařské uznání a křesťané konečně mohli začít svobodně, veřejně a bez žádného pronásledování vyznávat svou víru (Martin se narodil v roce 317 a zákon císaře Konstantina o svobodném vyznávání křesťanství – milánský edikt – je z roku 313). A pak sám, jako biskup, se snažil šířit křesťanskou lásku. A to nejenom jako biskup, ale jako syn, protože dovedl ke křtu své stárnoucí rodiče. Martinův odkaz byl tak silný, že po smrti byl církví svatořečený jako první ne-mučedník, ale jako vyznavač (do té doby církev svatořečila pouze mučedníky).
V čem může být pro nás sv. Martin povzbuzením? Za prvé nikdy není pozdě víru přijmout, nebo víru v sobě obnovit. Za druhé také dnes může křesťanství přitahovat a povzbuzovat; pouze my musíme víru prožívat pozitivním způsobem, být povzbuzením a útěchou pro tento svět. Za třetí, jak nám ukazuje dnešní evangelium a Martinův život, není těžké konat jednoduché skutky lásky. Těch věcí by bylo mnohem víc, ale ať nám postačí pouze tyto tři. Však už pro někoho z nás to může být náročný úkol, ale lepší bude se soustředit na maličkosti a tak budeme měnit k lepšímu náš osobní, a pak i společenský život.
V modlitbě po přijímání se budeme modlit: Bože, dej, ať tvoříme jedno společenství. Ať tato modlitba nezůstane pouhou fraškou, ale ať je naším opravdovým, společným cílem. Jak to vyjádřil básník (František Novotný; Listopadový chlad): Jde pára lidem od pusy / A listopad ji v slůvka mění / Bloud kdo říct Mám rád nezkusí / Kde láska je tam chladno není.
Ježíš Kristus Král, 26. 11. 2023
„Na prvním místě je Kristus“. Apoštol Pavel nám v druhém čtení velmi jasně vysvětlil smysl dnešní slavnosti Ježíše Krále. „Na prvním místě je Kristus“. On je středem života, On je středem vesmíru, On je středem církve. Ale jestli my jsme o tom přesvědčení a jestli tomu pravdivě věříme? Jak nám napovídá Bible – Ježíš sám, na jednom místě, potvrdil, že je Králem. Byl to soud u Piláta. Jak tehdy vypadal král? Osamocený, opuštěný, zesměšněný, zbitý, ponížený. A tehdy řekl Pilátovi: Mé království není z tohoto světa, není podle lidských představ o kralování a o královské moci. Lidé jednou chtěli Ježíše zvolit králem, ale On utekl, zmizel, nechtěl být zapojený do politických her tehdejších mocipánů. Také dnes jsou pokusy, abychom Ježíše „povýšili“ na post „krále“ států a národů. Ale On je Králem a nepotřebuje k tomu žádné lidské prohlášení, to je prostě fakt. Nejlepším důkazem toho, že Jej považujeme za Krále bude, když se v každodenním životě budeme řídit jeho slovem. A dnes se nás ptá na velmi jednoduché věci: prokázal jsi lásku, tomu kdo byl potřebný? Dal jsi napít, nakrmil jsi, oblekl jsi, navštívil jsi? Byl jsi ohleduplný, vstřícný, milosrdný, přející? Pokud těmto skutkům lásky se budeme vyhýbat, tak budeme dávat najevo, že nepovažujeme Ježíše za Krále a veškerá naše slova o tom jak jej máme rádi a jak jej obdivujeme, budou prázdná a falešná. Pokud se nebudeme snažit jednat podle jeho slov, On se opět ocitne před soudem Piláta: zesměšněný, nepochopený a osamocený. V modlitbě po přijímání budeme prosít, abychom ve službě Králi byli vytrvalí. Povzbuzujme se navzájem a pomáhejme si, aby už teď a tady se uskutečňovalo Ježíšovo království „pravdy a života, lásky a pokoje“. A to nastane pouze tehdy, když Jej nebudeme zesměšňovat prázdnými deklaracemi, ale konkrétními skutky lásky, soucitu a solidarity.
