14. srpna 2022
Na začátku druhého čtení nás Boží slovo upozorňuje na velmi důležitou věc: „Odhoďme všechno, co by nás mohlo zatěžovat – hřích, do kterého se člověk snadno zaplete“. Pokud máme dobře uspořádané svědomí, víme a vnitřně cítíme, že hřích přivádí na člověka pocit neklidu a nespokojenosti. Jak nás učí církev „Svědomí je nejtajnější střed a svatyně člověka v ní je sám s Bohem, jehož hlas mu zaznívá v nitru“ (KKC 1795). Bohu díky za výčitky svědomí, za ten Boží hlas, který nás upozorňuje, že něco není v pořádku, že jsem udělal něco špatného, že jsem zbytečně řekl něco zlého (nebo nemoudrého), že jsem se nechoval správně. Výčitky svědomí nás nemají vést k beznaději nebo strachu z Boha. V žádném případě. Svědomí je pro nás zárukou obrácení a naděje (srov. KKC 1797). Výčitky dobře uspořádaného svědomí nás vedou, skrz pokání, k novému začátku. Máme za sebou nechat naše hříchy, zklamaní, neúspěchy a soustředit se na novou šanci, které se nám dostává prostřednictvím Božího milosrdenství. Pamatujme na známý příběh z evangelia: Jidáš a Petr. První nedokázal přiznat svou chybu a své zklamání vyřešil tím nejhorším způsobem: sebevraždou. Petr projevil lítost; jeho slzy byly očistou a novým začátkem. Naše hříchy nás vedou k podobné situaci, ve které se ocitl prorok Jeremiáš. Jak jsme slyšeli v prvním čtení – ocitl se na dně studny, v bahně. Tma, vlhkost, špína – nikdo z nás by se nechtěl ocitnout v takovýchto podmínkách. A přece hřích nás vede k takovémuto stavu: vnitřní bahno. Proto na začátku dnešního kázání jsme si řekli, že hřích na nás přivádí neklid a pocit nespokojenosti. Hřích nás činí nešťastnými a pak to ovlivňuje naše vnímání světa, prožívání víry, ovlivňuje naše vztahy. A proto nám Ježíš dnes připomíná, že přišel na zem vrhnout oheň. Jedná se o oheň Boží lásky a milosti a sám přiznává: Jak si přeji, aby už vzplanul! My lidé nejsme vnímaví k projevům Boží lásky, místo toho abychom se utíkali k Božímu milosrdenství, potápíme se v naších hříších, zbytečně se trápíme, nechceme se vydat na cestu pokání a obrácení. A proto jsme na začátku dnešní bohoslužby žádali: „Bože, vlej nám do srdce vroucí lásku, abychom tě milovali za všech okolností a nade všechno!“ Bůh nechce a vůbec si nepřeje, abychom žili ve skepsi, abychom byli skleslí, abychom podléhali beznadějným myšlenkám a představám o životě. Proto nám Bůh nedaroval dar života, abychom jej promarnili; život se má prožít, ne přežít. A proto pamatujme na slovo antického filosofa: Dokud žijeme, učme se žít (Seneca). Bůh nás, prostřednictvím smrti a zmrtvýchvstání Ježíše, už osvobodil z otroctví hříchu. Snažme se žit tak, abychom se vyhnuli těm poutům beznaděje, a díky svědomí a každodennímu obráceni, žijme radostný život Bohem milovaných bytosti.
15. srpna 2022
„Radujme se všichni ve spojení s Pánem a oslavujme Pannu Marii; vždyť z jejího nanebevzetí se radují i andělé“. Tak zní jeden z liturgických textů dnešní slavnosti Nanebevzetí. Dnešní slavnost spojuje nebe i zemi. Opět nám připomíná, že smyslem a cílem našeho pozemského putování je nebe, věčný život, spása duše. Že to co pozemské, není všechno. Že jsou životní pravdy, které převyšují naše lidské chápání. Nanebevzetí Bohorodičky je jednou z pravd víry, kdy náš rozum musí v pokoře pokleknout před Boží všemohoucností. Ne že by tato pravda víry byla proti rozumu, ale naše lidské chápání je konfrontováno s tajemstvím víry. Opět můžeme oslavovat Boží milosrdenství, které se smilovává nad lidstvím. Samotná Marie (jak jsme před chvílí slyšeli v textu evangelia) oslavuje Boha slovy: „Velebí má duše Hospodina a můj duch jásá v Bohu (protože) ujal se (nás) a pamatoval na své milosrdenství“. A my jako farní společenství se můžeme zapojit do tohoto chvalozpěvu Panny Marie. Vždyť oslavovat Boha a jemu děkovat, prosít a odprošovat je základním a nejdůležitějším posláním křesťanů. V Národní syntéze synodálních skupin se na začátku píše: „Za východisko synodality v církvi účastníci pokládají osobní vztah k Bohu. Vyjadřují touhu po autentický žité víře, niterné modlitbě a duchovním růstu“. Není divu, že dnešní text evangelia, Mariin chvalozpěv (latinský Magnificat), církev se modlí každý den během modlitby nešpor (večerních chvál). Pokud toužíme po živém společenství, po společenství Bohem milovaných bratří a sester, bez žádných rozdílů a škatulkování, musíme začít u modlitby. Ve 20 let starém dokumentu Kněz, pastýř a vůdce farního společenství, se píše: „Dříve než začneme plánovat konkrétní iniciativy, je třeba rozvinout duchovní život společenství“. Tentýž římský dokument, schválený sv. papežem Janem Pavlem II., pokračuje: „Opravdová pastorační péče farního společenství předpokládá autentickou pedagogiku modlitby, katechezi o důležitosti nedělní a také každodenní mše svaté, o společné a individuální adoraci Nejsvětější svátosti, o častém přistupování ke svátosti smíření, o duchovním vedení, o mariánské úctě a následování příkladu světců. (…) duše každého apoštolátu vyrůstá z důvěrného vztahu s Bohem, z toho, že ničemu není přikládána vyšší důležitost než láska ke Kristu“. A všechny tyto duchovni prvky a nabídka nebude nám chybět. Se zájmem jsem v posledním čísle Studánky přečetl synodní závěry z naší farnosti. Skupinky měly přemýšlet nad tématem: Dialog v církvi a ve společnosti. Je tam pár myšlenek a nápadů, které se určitě dají využít během příprav nového pastoračního plánu farnosti; zamyslíme se nad tím se členy farní rady (na toto setkání zvu v pátek 16. září). Mám osobní pocit, že mi v těchto závěrech chybělo upozornění a vyzdvižení pravdy, že veškerý dialog v církvi se začíná dialogem s Bohem, chybělo mi tam zdůraznění modlitebního a liturgického života ve farnosti. Žádná obnova nebude úspěšná, pokud nebude zahájená modlitbou. Je to stará pravda, která je potvrzována zkušeností církve. Přece nechceme z farnosti udělat pouhý spolek aktivit. Abych byl dobře pochopený: aktivity budou a těším se na příklad na obnovení přerušených setkávání (besed) seniorů, biblických hodin, chci se věnovat Charitě a spolupracovat na charitativních projektech města, pozvu na pravidelná setkávání vysokoškolskou a pracující mládež (samozřejmě těším se na pokračování spolča pro deváťáky a středoškolské žáky), před dvěma lety (na podzim před covidem) se objevila žádost o modlitební a formační setkávání pro mladé může. Budu pokračovat v přípravě mládeže na přijetí svát. biřmování (už dnes jim připomeňte, že setkání přihlášených a ještě nepřihlášených biřmovanců bude v sobotu 17.9.). Takže těch nápadů a návrhů určitě chybět nebude, ale také musíme pamatovat na čas, lidské síly a také často na finanční možnosti. Myslíme na ostatní spolky a společenství, na ministranty a lektory, na všechny pečující o farní hudbu, výzdobu, technickou údržbu a úklid kostelů. Těším se na spolupráci s Orelskou jednotou a s Rodinným centrem. Chci, aby mezi-farní časopis Studánka byl místem povzbuzení a výměny zkušeností víry. Budu se těšit na farní poutní a poznávací zájezdy a výlety. Nezapomínejme na otevřenou otázku oprav kostelů a stav farní pokladny (přebírám farnost se stavem účtů 170.000 Kč). Jsem rád, že ve spolupráci s petrovskou obcí se podařilo zahájit dlouho připravovaný projekt oprav střechy kostela v Petrově, že na podzim budeme pokračovat v opravě kostela sv. Martina (letos to bude výměna elektroinstalace a příprava kostela na malování interiéru), samozřejmě nadále budeme hledat řešení technických problémů s vlhkostí v kostele Panny Marie (dnes už víme, že hlavním problémem je vysoký stav vody v Baťově kanálu). Velmi si vážím spolupráce se samosprávou, a to nejenom v oblasti oprav kostelů. V některém podzimním čísle Studánky se budu chtít podělit o nejnovější informace ohledně stavu oprav a stavebních projektů. S ekonomickou radou se vrátíme k otázce oprav Spolku a zahájení přestavby objektu na víceúčelový farní sál (jak jsem se informoval, projektová kancelář z Prahy, kterou jsme oslovili před 2 lety, má připravené dva návrhy projektů přestavby Spolku, ale zatím ještě nebyli osloveni, aby mohli tyto projekty předložit ekonomické radě). Jak sami vidíte těchto různorodých aktivit je hodně, a těším se na naši spolupráci. Myslím na naše nejmladší farníky a v první řádě prosím rodiče, aby pamatovali na „dětské“ mše sv. (ano, budeme pokračovat v projektu, který se rozjel na žádost mladých maminek a „dětské“ mše sv. budeme sloužit ve středu odpoledne) a mládež budu zvát na mládežnické mše sv. v sobotní večery. Tento týden chceme dořešit rozvrh náboženství (už teď děkuji katechetům, kteří v novém školním roce budou pokračovat ve výuce náboženství) a se spolubratry v komunitě chceme doladit a dopracovat pastorační podzimní plán. Jsem si vědom toho, že jsem nepojmenoval tady všechny důležité (nebo méně důležité, ale ne nepodstatné věci). Těším se na každou konstruktivní myšlenku, radu a nápovědu. Těším se na každého, kdo se bude chtít zapojit a pomáhat. Velmi vás žádám a prosím, abyste veškeré nápady a myšlenky, kterými chcete obohatit celou farnost v první řadě směřovali k naší řeholní komunitě, tak, abychom to mohli promýšlet a zapracovat do života všech nám svěřených farností. Prosím, mějte na zřeteli, že naše čtyřčlenná komunita slouží v 5 obcích. A abychom se vrátili k myšlence farnosti jako společenství modlitby, chci, abychom pamatovali na naše nemocné a nemohoucí farníky, kterých jedinou aktivitou je modlitba a přinášené oběti za celé naše společenství. To je ta nejdůležitější a nejpodstatnější aktivita a my, (jakž takž) zdraví, se učme od nich vytrvalosti v modlitbě. Prosím, pozdravujte vaše nemocné, pamatujte na nemocné ve vašem okolí, jestli je někdo, kdo potřebuje službu kněze, okamžitě nám to nahlaste – děkujeme! Snažme se všichni zapojit do živého společenství, abychom byli obohacením jeden pro druhého. Tak, jak jsme to slyšeli v dnešním evangelium: Maria, která svým chvalozpěvem děkuje Bohu, zároveň začíná pomáhat Alžbětě. Bohu díky za to, že víra se nevyjadřuje počtem a množstvím. Často slepé lpění na číslech a počtech je nejnápadnější alibi pro absenci víry. Varujme se toho! Místo počtů se snažme vidět a být vnímaví pro konkrétního člověka a jeho životní příběh. Víra spočívá v důvěrném vztahu s Bohem, v pohledu, v postoji, skutcích, v kvalitě úsměvu více než v prohlášeních a proklamacích. Ať dobrý Bůh nám k tomu pomáhá a naše patronka Panna Maria Nanebevzatá nás zahrnuje svou ochranou a přímluvou. Amen.
21. 8. 2022
„Ježíš se ubíral od města k městu, od vesnice k vesnici, učil a pokračoval v cestě do Jeruzaléma“ (Lk 13,22). Začátek dnešního evangelia nám ukazuje Ježíše, který lidem chce být nablízku. Jeho cílem je Jeruzalém, posvátné město židovského národa, aby tam mohl přinést spasitelnou oběť za každého z nás. Ježíšův kříž nám připomíná pravdu o blízkosti Boha. Připomíná pravdu, že Bůh nás bezpodmínečně miluje. Nehledí na to, jací jsme, ale důležité pro Něj je to, že jsme. Náš život je toho důkazem. Ale vraťme se k cestě, od které jsme začali dnešní kázání. Kolik měst a vesnic Ježíš navštívil to nejsme schopni spočítat. Desítky nebo stovky? Nevíme. Ale svou cestou chce jak největšímu počtu lidi připomenout pravdu o Boží lásce. Sám vyhledává lidi, nečeká, až někdo k němu přijde, ale sám jde a učí. Opět vidíme důkaz Boží vstřícnosti a otevřenosti. Je to Boží aktivita. Bůh není lenoch, který čeká, až se všechno udělá samo nebo ostatní něco zařídí. Tato Boží aktivita nás vede k odpovědnosti ze sebe, za ostatní, za farnost, za obec. Papež František kdysi použil takový slovní výraz „gaučoví křesťané“. To jsou ti křesťané, kteří pasivně očekávají, že někdo něco udělá, pasivně pozorují, kritizují, komentují. A to je celá jejich aktivita. Přiznáte, je to smutný pohled. A nevztahuje se to pouze na otázku víry. Kolik takových gaučových spoluobčanů je v naší obci, v našich městech, v rodinách, v zaměstnaní? Pohodlnost, lenost a nezodpovědnost ničí církev, ničí společnost. Kolik dobra jsme zanedbali jen proto, že se nám nechtělo? Kolik příležitostí jsme promarnili, jen proto, že se nám nechtělo zvednout z gauče pohodlí a lenosti? Kolik ještě je v nás necitlivosti, nevnímavosti k druhým? Jak často žijeme v pocitu, že církvi někdo křivdi a místo společenství, které je zde pro všechny se stáváme jakousi strachem naplněnou pevnosti, za které nikomu se nechce ven. Ježíš jde do toho světa, navštěvuje, vyhledává, jde vstříc. Jak smutný je obraz církve kde laici, kněží, zasvěcené osoby nedělají nic, nebo dělají jen málo. Neučí se od Ježíše, že to já / my jsme dnes poslaní, abychom navštěvovali vesnice a města, abychom vyhledávali lidi, nabízeli jim dobrou novinu o Boží lásce. Pouze pasivně čekají, až někdo přijde s nějakým nápadem a ještě budou drze kritizovat nebo posmívat se z nápadů, které mají oživit farnost nebo obec. Mají jednoduché odpovědi - klišé: nikdo se nebude zajímat, nikdo nepřijde, to nemá cenu, to nemá smysl. A tak místo toho, abychom oživovali společnost a církev, stáváme se hrobníky, kteří nejradši by všechno a všechny pohřbili, jenom aby měli svůj klid a pohodlí, aby je už nikdo nezvedal z gauče. Kolik je křesťanů, pro které důležitější je pohodlí než sdílení evangelia. A tak se stáváme karikaturou (nebo nepovedenou kopií) Ježíšových učedníků. Dnes jsme slyšeli jeden z nejkratších žalmů: Chvalte Hospodina, všichni lidé a oslavujte ho, všechny národy (Žl 117). Co jsem udělal pro to, aby opravdu všichni mohli chválit a oslavovat Hospodina? Jak se snažím, aby se šířila dobrá zpráva o Bohu? Dokážu se ještě zvednout z gauče pohodlnosti? Nebo jsem jak ten hrobník, který chce všechno a všechny pohřbít a mít klid? Ať Boží milost a Boží láska proměňují naše srdce, abychom byli hodni jména: Ježíšovi následovnici.
28. 8. 2022
Synu, dělej své práce v skromnosti, a budeš milován bohulibými lidmi (Syr 3,19). S pokorou, vděčností a s radostí jsme dnes připutovali do našeho mariánského kostela, abychom poděkovali za letošní úrodu. Víme, že to ještě není konec hospodářské práce; za celou letošní úrodu budeme děkovat během svatomartinských hodů. Ale už dnes chceme projevit naši vděčnost za úrodu ze zahrádek, vinic, z polí a sadů. Když vidíme to bohatství darů přírody najednou si uvědomujeme, že opravdu máme zač děkovat. Zvlášť v současné situaci, kdy Evropu sužuje nespravedlivá válka vyvolaná ruským agresorem, kdy všichni s napětím očekáváme, jaký bude ekonomický vývoj nejenom naší země, ale Evropy a celého světa. Uprostřed tohoto nechtěného zmatku se objevují hlasy populistů a politických podvodníků, kteří chtějí pouze vyvolat ještě větší zmatek, strach a nejistoty. Kolik lidí jim věří a v těchto politických a ekonomických lžích vyhledávají jakousi jistotu, které bohužel nikdy nedosáhnou. Tomáš Baťa v roce 1932 upozorňoval: Příčinou krize je morální bída. Mravní bída je příčina, hospodářský úpadek je následek. Je třeba překonat krizi důvěry a tou lze obnovit jen mravním hlediskem a osobním příkladem. Víme, že Baťa byl nábožensky založenou osobou a jednal podle křesťanských zásad. Není proto divu, že řešení veškeré krize viděl v návratu k duchovním hodnotám. A to je nápověda pro nás. Baťovy věty staré 90 let jsou velmi aktuální. My dnes děkujeme, ale zároveň prosíme, abychom dokázali zodpovědně přijímat a hospodařit se všemi Božími dary. Proto první čtení nás nabádá, abychom svou práci konali v skromnosti. Co to znamená? Být si vědom toho, že veškeré dobro, duchovní a materiální, je darem Boha. To co vytvořím je plodem lidské práce a Boží milosti. Tvoříme, protože žijeme, a žijeme proto, že to chtěl Bůh. Jednoduchá logická úvaha, která nás vede k Bohu jako počátku stvoření. Papež František nás ve své ekologické encyklice Laudato si učí: Lidský život je darem, který musí být chráněn před různými formami úpadku. Autentický lidský rozvoj má mravní charakter. Přesně to nám připomíná Tomáš Baťa. Jedna z nejstarších českých duchovních písní (patrně z 13. stol.) Jezu Kriste štědrý kněže vyjadřuje lidskou vděčnost těmito slovy: Tvoje štědrost naše zboží. V této písní, která je jakýmsi středověkým vyznáním víry, vyznáváme naši víru v Boží vedení a Boží ochranu nad celým světem. Tak jak to vyjadřuji modlitby dnešní eucharistické liturgie: Bože, v tobě je plnost života / Rozmnož naši oddanost k tobě / Bože prosíme tě, ať tento pokrm nám dává sílu, abychom tě milovali. Dnešní evangelium nás vybízí: Měj na zřeteli všechny, kteří na první pohled nemají ti co nabídnout; připravuj pro ně místo ve svém srdci a tak se ti dostane nebeské odměny. Eucharistie a přijetí svátosti oltářní je nejlepším důkazem Boží přízně: však to já jsem ten slepý, žebrák a mrzák, který přistupuje ke stolu Páně. Eucharistie nás vede k vděčnosti, je nezaslouženým darem, posilou a útěchou. Proč tak často sám si znemožňují přistupovat ke stolu Páně. Zde na oltáři se spojuje Boží dobrota a lidská práce. Během každého obětování darů se kněz modlí: Z tvé štědrosti jsme přijali chléb a víno; je to plod země a lidské práce. Lidská práce a Boží štědrost. Eucharistie – nejkrásnější okamžik lidského života. Zde se spojuje nebe se zemi. Díky stolu Páně Bůh nás vede k štědrosti, abychom také my se dokázali rozdělit s těmi, kteří potřebují naši pomoc a solidaritu. Ve středu zazněl dramatický apel arcibiskupa ukrajinského Lvova: Prosíme vás (obyvatele Evropy) o zbytky z vašich stolů; to nám stačí. Když slyšíme tato slova není nám líto všeho promarněného jídla, těch zbytku z našich stolů, které končí v popelnících? Neovlivňuje nás konzumní společnost, která Bůh ví proč nám vnucuje: musíš to mít, za každou cenu, teď hned nakupuj. Nebude současná ekonomická krize šancí, abychom se naučili, že člověku opravdu stačí pramálo, aby vedl pokojný život. Abychom na prvním místě měli Boha? Tak jak to vyjadřuje píseň: Nedej našim duším ztráty. Ať dnešní dožínková oslava nás přivede k znovuobjevení Božích darů a učí nás dobře využívat Boží štědrost. Ať nás vede k životu hluboké a opravdové víry, která pramení z lásky k Bohu a k jeho stvoření. Tak jak to vyjádřil Jan Skácel: Z těch dobrých věcí miluji lásku, / tu starou, / která nerezaví, / a říkám ti znova a znova: / Je včera, / bude dnes / a byla zítra.