2. adventní neděle, Strážnice 4. 12. 22

Advent je časem očekávání. To všichni víme: očekávání na Ježíšův druhý příchod na konci dějin a také očekávání na vánoční oslavu Jeho prvního příchodu. 
Ale co vůbec znamená očekávání? Všichni na něco čekáme. Čekáme na výsledky krve, na diagnózu, čekáme na navýšení platu, čekáme na nižší zálohy za plyn a elektřinu, čekáme na kurýra nebo pošťačku, čekáme na telefonát nebo zprávu, čekáme na vlak, čekáme na povánoční vyprodej atd. Co všechno společné má to naše čekání? Pasivitu. Čekáme, ale ve většině případů neovlivníme délku a způsob čekání. Neovlivníme výsledky krve (ale musíme udělat něco pro naše zdraví), neovlivníme hodinu příjezdu vlaku nebo kurýra (můžeme přeskakovat od okna k oknu, ale to neurychlí příjezd kurýra nebo nervózní běhání po nástupišti neurychlí příjezd vlaku), neovlivníme ceny elektřiny nebo výší povánočních slev v obchodech (ani to naše nadávání nezmění ceny ani výší záloh). 
A jak je to s očekáváním na Ježíše? Samozřejmě neovlivníme jeho druhý příchod, ale víme, že se na něj musíme připravit. Nebo, lepé řečeno, pořád musíme být připraveni. Ale ne tak, že budeme běhat od okna k oknu a vyhlížet „konec světa“ nebo budeme zanedbávat své povinnosti a celému světu říkat: Nic už nedělám, pouze čekám na Ježíše. Už od začátku křesťanství se objevovali podivíni, kteří si mysleli, že svým posvátným nicneděláním urychlí Pánův příchod. 
Čekání na Ježíše je těžká dřina. Není divu, že někteří to nezvládají, nechce se jim nebo se bojí víry a zesměšňují všechny, kteří se snaží o hluboký a opravdový vztah s Ježíšem. A to nemyslím osoby považující se za nevěřící. Kolik takového posmívání je mezi křesťany. Nesetkali jsme se už s poznámkami typu: zas jde ke zpovědi a pak pravidelně chodí ke přijímání; co ona/on dělá každý den v kostele; říká, že nemá čas na besedu, protože chce využít čas na modlitbu a duchovni četbu; prý v pátek se vážně postí a během postní doby nechodí na zábavy; on se za jízdy autem modlí růženec a poslouchá CD s duchovní přednáškou; dokáže strávit část dovolené na duchovní obnově atd. apod. Je to k hlubokému zamyšlení, když křesťané se posmívají ostatním křesťanům, že chtějí žít kvalitní duchovní život. A to je přesně příprava na Ježíšův příchod. Nic víc, nic míň. Poslechnout tvrdou výzvu Jana Křtitele, kterou jsme před chvílí slyšeli v čtení evangelia: „Obraťte se, čiňte pokání, Boží království je blízko. Připravte cestu Páně a vyrovnejte mu stezky“. Stačí tak málo, abychom byli připraveni: každodenní obrácení, pokání a smíření, modlitbou a duchovním životem připravit Mu cestu do našeho srdce, vyrovnat stezky našich hříchů a vyvarovat se opakování stejných chyb. 
Proto jsme v úvodní modlitbě dnešní bohoslužby prosili: „Bože, nedopusť, aby nám v stály cestě pozemské zájmy, ale ať nebeská moudrost zúrodní naše nitro, abychom došli k věčnému životu“. 
Tak jak to v biblickém aforismu vyjádřil básník: „Základním tématem křesťanství je změna – kdo se nechce měnit, měl by změnit náboženství“ (Pavel Kosorin). 
A mistr Jan Hus to v novoročním kázání roku Páně 1411 vyjádřil takto: „Vy se máte obnovovat duchem své mysli a obléct nového člověka. Mějte dobré touhy a přijměte Ježíše“. 
Každému z nás přeji hluboké a víry plné adventní očekávání. 



Půlnoční, Strážnice Vánoce 2022

Všechno se odehrává v noci. Uprostřed tmy.
Kolik nocí už máme za sebou? A to nemyslím noc jenom jako časový úsek.
Myslím na noc a tmu po ztrátě někoho blízkého, noc a tmu vnitřního zranění: když nás někdo podvedl, když se nám posmívali, když nás někdo ponížil. Myslím na tmu a noc neřešitelných problémů a starosti o sebe a své blízké. 
Kolik nepřepsaných nocí máme za sebou. Kolikrát jsme se bali usnout. Kolikrát jsme se nechtěli probudit a chtěli jsme, aby osvobozující sen trval věčně.
Anebo celosvětově známa betlémská noc. Na první pohled taková obyčejná. Všechno se tvářilo tak jako vždy: pastýři bděli u stád, rodiny odpočívaly po náročné práci, někdo bděl u lůžka nemocného, hospodští počítali peníze vydělané díky sčítání lidu, někdo někde umíral.
Rodí se Někdo, s velkým písmenem N.
Ten, o kterém biblická čtení dnešní noční bohoslužby říkají „světlo“.
Světlo uprostřed tmy a noci.
Světlo věčné a nehasnoucí.
Světlo naděje, radosti a jásotu.
Světlo útěchy a svobody.
Světlo pokoje, míru a porozumění. 
Světlo – Boží dobrota.
Přeji, abychom dokázali přijmout Ježíše – Světlo.
Ať nesvítí nadarmo a zbytečně. Jinak Vánoce nemají vůbec žádný smysl. 



Boží hod vánoční 2022

„Mnohokrát a mnoha způsoby mluvil Bůh“. Takto začíná dnešní druhé čtení z Listu Židům. Promlouval (a promlouvá) skrze proroky a především skrze svého Syna. Ježíš je Slovem, o kterém jsme slyšeli v dnešním evangelium. Bohužel „svět ho nepoznal a vlastní ho nepřijali“. A to není pouhé konstatovaní toho co bylo. Je to diagnóza současnosti. Stačí se podívat kolik naších spoluobčanů slaví Vánoce, ale slaví jakousi občanskou tradici. Pouhá tradice, která s vírou nemá nic společného. Máme s tím pohoršovat nebo se jim posmívat? Chraň Bůh! Musíme se zamyslet nad naší vírou a nad tím, kde v mém životě má místo slovo Boha. Není tomu náhodou tak jak tomu bylo v Betlémě. Někde na okraji, mimo centrum dění, mimo pozornost většiny lidí? Není slovo Boha a samotný Bůh někde na okraji našeho života? Nejsem jak většina obyvatel Betléma, kteří o narození Slova neměli tušení? Vůbec je to nezajímalo, měli tolik svých starostí, že ani hvězda, ani andělé nedokázali upoutat jejich pozornost. V mém životě se odehrává tolik zázraků a já nadále jsem nevnímavý a nevděčný. Zázrakem je to, že opět slavíme Vánoce, že jsme se dnes obudili a že můžeme slavit slavnostní bohoslužbu. Vánočním zázrakem je to, že – i přes všechna úskalí – se snažíme být vnímaví, chceme si být nablízku, pokoušíme se o odpuštění a smíření. Jak dlouho nám vydrží tento vánoční zázrak? Dočká se alespoň Nového roku? 
Dobrý Bože, děkujeme Ti za milost Vánoc a prosíme slovy úvodní modlitby dnešní liturgie: Ať tvé Slovo nás neustále prozařuje svým světlem. Ať jsme vnímaví na tvou přítomnost a blízkost. Ty sám buď středem našich životů.