Svátek Proměnění Páně, 6. 8. 2023 (neděle)
V úvodní modlitbě dnešní bohoslužby jsme slyšeli: „Bože, tys při slavném proměnění svého Syna upevnil víru apoštolů“. Pokud někdo měl to štěstí, že mohl vystoupit na horu Tábor, tam, kde podle tradice se odehrálo proměnění, spatří nádherné panorama Galileje. Celé území kde Ježíš žil a působil je jako na dlani. Zakulacený tvar dodává Táboru jakousi přirozenou auru důstojnosti. Pokud bychom mohli přirovnat Tábor k nějaké hoře, která má podobný tvar a zároveň nese v sobě jakýsi odkaz minulosti a duchovna, tak to bude náš český Říp. Ale proč to říkám? Nejsme přece na přednášce ze zeměpisu. Kdo alespoň jednou vystoupil na nějakou horu ví, že je to spojené s určitou námahou, ale odměnou je panorama okolí a pocit štěstí, že se (i přes občasnou únavu nebo neochotu) dosáhlo cíle. Je to zázrak! Překonat lenost, potit se, trpělivě stoupat, kochat se okolní přírodou a děkovat Bohu za dar stvoření. Stejně tak je to s vírou. Abychom, jak jsme to říkali v úvodní modlitbě, upevnili svou víru potřebujeme trpělivost, dávku námahy a vnímat každodenní zázraky. Zázrak Eucharistie a modlitby, zázrak odpuštění a smíření, a to nejenom ve zpovědi, ale v každodenním životě, zázrak lásky, přátelství a vztahů, zázrak přijetí, blízkosti a pochopení. Apoštol Petr nám v druhém čtení dnes připomněl, že víra není o tom, že se držíme „nějakých chytrácky vymyšlených bájí“. I když někteří křesťané se takto chovají – vyhledávají jakési pseudonáboženské „vzrůšo“ nebo jakousi pseudokřesťanskou magii, a tak modernímu světu připadají spíš jako mimozemšťané a ne reální lidé. Ne, víra nejsou báje, ale velmi náročný úkol a dar, o který musíme pečovat. Na hoře Tábor se ozval hlas: „Toho poslouchejte“. Držet se Ježíše a jeho pohledu na člověka a na svět, držet se pohledu plného lásky, slitování a milosrdenství. To je ta nejlepší cesta na horu, to je to nejlepší „turistické“ značení na cestě víry. Toho se držme a určitě nezabloudíme. Jak říká jedno čínské přísloví: Náboženství vám slibuje, že dorazíte bezpečně do cíle, ale neslibuje vám, že vaše cesta bude pohodlná.
19. neděle v mezidobí, 13. 8. 2023
Malověrný. Slovo, kterým Ježíš oslovil Petra v okamžiku, kdy se začal bát vln a větru. V evangeliu se píše doslova: „Dostal strach“. Kdo z nás by se nebál. Ale slovíčko „malověrný“ nese v sobě jakýsi negativní odkaz. Bible kralická to překládá: „O malé víry“, a jeden z moderních biblických překladů: „Kde je tvoje víra?“. „Ježíš hned vztáhl ruku“ a okamžitě mu pomohl. Tak jedná Bůh. Pomáhá, aby zachránil naši víru. Proč se nám tak často zdá, že nepociťujeme Boží pomoc? Asi proto, že neprosíme, protože si myslíme, že všechno zvládneme sami. Potápíme se v našich starostech, v našem strachu a nevnímáme vztaženou Boží ruku. Pýcha nám nedovoluje křičet, tak jako Petr: „Pane, zachraň mě!“. Možná je to pýcha, možná nedůvěra v Boží blízkost, možná pochybnosti o Boží přítomnosti. Ale vše má svůj pramen v slabé víře. Je to jako spojené nádoby. On chce zachránit naši víru, ale my tomu moc nevěříme. Často se vymlouváme, že stejně se chovají ostatní. To jsou naše výmluvy. Velmi dojemný byl obraz ze setkání mládeže v Lisabonu, kdy mladí lidé zvedli nad hlavy ostatních invalidní vozík s mladým, postiženým klukem z Brazílie, aby mohl spatřit papeže Františka. To je pravý obraz společenství církve, kde jsme si nablízku a společně si pomáháme. Také v okamžiku kdy někdo z nás cítí, že z jeho srdce se vytrácí víra. Nebojme se požádat o pomoc, anebo když vidíme někoho, kdo se potápí ve svých pochybnostech, snažme se mu pomoct. Spousta lidí se odvrací od institucionální církve, protože mezi námi nevidí víru a přijetí, ale vidí politiku, nicneříkající rituály, odmítání slabých, netoleranci a pohrdání. Bohužel. Pokud to chceme změnit, musíme přiznat naši slabou víru a vroucně prosit: „Pane, zachraň mě, zachraň nás“. Teprve když osobně pocítím uzdravující a láskyplnou blízkost Ježíše, budu moci pomoct ostatním. Pamatujme na slova sv. Jana Pavla II.: „Kdo vidí budoucnost jen černě, kdo tvrdí, že lidé a svět už nemají žádný smysl, ten zapomněl na Boha“. Proto v úvodní modlitbě dnešní bohoslužby jsme prosili: „Bože, upevni, co jsi v nás započal“. Přiznat slabou víru a prosit o pomoc a zároveň pomáhat ostatním, to je cesta obnovy.
20. neděle v mezidobí, 20. 8. 2023
V úvodní modlitbě jsme prosili: „Bože, vlej nám do srdce vroucí lásku“. Ano, láska nám často schází. Může to být naší vinou, neochotou, leností, nebo to může být vlivem okolností, chováním ostatních, znechucením kvůli tomu jak funguje společnost. Bohu díky, pokud se dokážeme zamyslet na svým chováním, přiznat a napravit chybu – ano, je to náš zápas o lásku. Ta má tisíce podob. Neomezujme lásku pouze na náboženství nebo rodinu. Vzpomeňme (pouze) lásku k přátelům, k přírodě, k umění atd. Kdybychom chtěli pojmenovat všechny podoby lásky, tak budeme tady (v kostele) sedět hodně dlouho. Dnes nám Boží slovo ukazuje velmi náročný příklad lásky: milovat osoby, kultury a názory, kterým nerozumíme, které jsou nám cizí. V prvním čtení Židé, kteří se vracejí z babylonského zajetí, jsou konfrontovaní s realitou, že na jejich území žijí cizí kmeny a k tomu všemu jim Pán říká: Pokud ti ostatní se budou držet posvátné smlouvy se mnou, budu jim žehnat a „dám jim radost ve svém domě (…) a můj dům se bude nazývat domem modlitby pro všechny národy“. Neexistuje jeden vyvolený národ. V Božích očích každý člověk a národ má stejnou důstojnost. Jak je důležité si to připomínat zvlášť teď, když opět sílí xenofobní a antidemokratické nálady. Opět jsme svědky, jak sílí dezinformace, nenávist vůči menšinám nebo cizincům. Jak je důležité si opakovat myšlenku apoštola Pavla z druhého čtení: „Když Bůh někomu něco daruje nebo když někoho povolá, je to neodvolatelné“. A víme, že Bůh je spravedlivý dárce a nikomu nestraní. Tak jak nám to připomněl dnešní žalm: „Ať tě, Bože, velebí národy, ať tě velebí kdekterý národ“. Tak proč my bychom měli dělat mezi sebou rozdíly, proč je mezi námi pořád tolik netolerance, nepřijetí, pohrdání? Proč, my křesťané, nasloucháme extremistům, kteří šíří pouze nenávist, politické lži a strach, kterým chtějí ovládat společnost. Pamatujme, že největší zločinné totalitní režimy 20. století – nacismus a komunismus – budovaly svou sílu na strachu a na omezování občanských svobod pro všechny. Nezapomínejme na oběti těchto režimů, zvlášť oběti komunismu, když si v těchto dnech připomeneme tragické události roku 1968. Nenávist a nesnášenlivost nikdy lidstvu nepřinesla nic dobrého. Pouze bolest a slzy. Pamatujme na slova Mistra Jana Husa: „ Prosím, abyste se navzájem milovali, nedovolili násilné utlačování (…) Kristův zákon učí, aby se všichni křesťané spolu laskavě ctili“. Ježíš dnes prokazuje milosrdenství příslušnici cizího národa. I když na první pohled jeho chování a slova jsou tvrdá, tak na konec – díky vytrvalosti této ženy – prokazuje ji laskavost a smilování. Vroucně prosila a nebyla odmítnutá. Potřebujeme ještě nějaký vzor, jak se máme chovat k lidem jiných kultur nebo náboženství? „Všude, kde si lidé prokazují lásku, je nablízku Bůh“. Ať tato myšlenka je nám majákem během každodenních zápasů o lásku, v jejich různých podobách.
