5. neděle v mezidobí, 5. února 2023
„Tvá jizva se brzy zacelí“. Prorok Izajáš nám v prvním čtení ukazuje cestu k uzdravení. A to jak k tomu duševnímu, tak k tomu tělesnému. Všichni v a na sobě nosíme nějaké jizvy. Ano, ty fyzické, tělesné, po operacích a zákrocích. Ale také jizvy našeho srdce a duše. Jsme schopní to přiznat nebo se budeme před světem tvářit jako nezranitelní a ničeho se nebojící? Takový postoj nám nikdy nedovolí, abychom začali proces uzdravení. Stejně jako lékař potřebuje znát všechny projevy nemoci a bolesti, tak i my bychom měli před Bohem řící o všech okolnostech, které vedly k duchovnímu zranění. Cesta k uzdravení není jednoduchá, ale je velmi zajímavá. Za prvé je to pravda. Pouze pravda nás přivede k uzdravení. A pak je to obětavost. Léčební proces úspěšně zahájíme v okamžiku, kdy se vydáme na cestu služby ostatním. Ano. Ne, že se pořád budeme litovat a soustředit se na sebe. Prorok nám ukazuje soucitnou a služebnou lásku jako nejlepší prostředek k uzdravení. Samotný Ježíš nám dnes řekl: Jste světlo a sůl. Světlo dobrých skutků a opravdové víry. A sůl? Víme, že vylepšuje chuť jídla, ale také konzervuje a pomáhá chránit před hnilobou. To znamená, že Ježíš po nás očekává, že budeme mít rádi život, že budeme žít s chutí, že nebudeme pouze vzpomínat na naše neúspěchy a zranění, ale že budeme ostatním účinně pomáhat. To je cesta k uzdravení. Jak k tomu osobnímu, tak i společnému. Proto jsme v úvodní modlitbě prosili, aby Bůh nás stále chránil svou mocí. Aby nám pomáhal uzdravovat jak naše životy, tak životy ostatních. Abychom zde nebyli jenom pro parádu, ale abychom pro tento svět byli užiteční. Tak jako sůl, která dává chuť a uzdravuje.
6. neděle v mezidobí, 12. února 2023
V nové knize známého novináře a moderátora Jakuba Železného Kandidát z Oráčova je popsaná situace, kdy prezidentský kandidát Ondřej Bureš rozsudkem soudu se za daňové a dotační podvody ocitl ve vězení, ale nadále může kandidovat na post prezidenta republiky. Jeho volební manažer připravuje jediný rozhovor s kandidátem – vězněm, rozhovor, který povedou novináři z tisku, který patří do fondů Ondřeje Bureše. A o tomto rozhovoru je v knížce psáno takto: Otázky opět kladla dvojice nejprověřenějších redaktorů a byly pochopitelně taky prověřené. Odpovědi uhlazené, přitesané do formální i obsahové podoby tak, aby dávaly smysl. Při editaci textu jej napadlo, že by vlastně mohl celý ten rozhovor napsat rovnou celý sám. Tolik satirická novela známého novináře. Kolik krát jsme se už setkávali s podobnými situacemi. A to nejenom z politického prostředí. Neférové podmínky, dopředu inscenované scénáře a připravované otázky nebo podmínky, nepravdivé odpovědi a lživá rozhodnutí, podvodné, nekalé a nespravedlivé praktiky atd. Kolik krát jsme si už říkali: Takového jednání se nebudu zúčastňovat. S odporem jsme se dívali na všechny, kteří byli (nebo jsou) zapojení do takové praxe a to už jak na politické, ekonomické, sociální (nebo také) náboženské rovině. Zároveň si ale musíme položit důležitou otázku, jestli to my nejsme strůjci takových jednání nebo se do nich nezapojujeme? Jestli to my nejsme tvůrci různých podvodů, lží a nespravedlnosti? Ježíš nám dnes připomíná: Vaše řeč ať je: Ano, ano – Ne, ne. Co je nad to, je ze Zlého. Držet se čestného jednání a pravdy. Varovat se veškerých dvojsmyslných praktik a podvodných jednaní. První čtení z knihy Sirachovcovy nám dnes připomíná jak velkým darem je možnost svobodného rozhodování, ale zároveň nás upozorňuje, že Bůh zná každý lidský skutek. Nikomu neporučil, aby byl bezbožný, to znamená nespravedlivý. Proto apoštol Pavel v druhém čtení ukazuje jaký je rozdíl mezí Božím a lidským chováním. Připomíná nám, že Boží moudrost není moudrostí tohoto světa ani těch, kteří tento svět ovládají. Mocní tohoto světa jej ovládají pomocí peněz a politických konexi. A Boží vláda se zakládá na spravedlnosti, soucitu, vstřícnosti a upřímnosti. I když na první pohled svět má daleko k tomuto Božímu jednání, existují tady prvky naděje a jsou mezi námi lidé, kteří se vážně snaží prosazovat ve veřejném a osobním životě Boží moudrost. To není tak, že celý svět je zlý, nebo že je pod vládou Zlého. Bohužel, kolik je nás křesťanů, kteří v Božím díle stvoření vidí pouze nástroj Zlého a mocí temnosti. Jsou rozsévači skepse, smutku a pesimismu. Nevidí, že se sami stávají nářadím v rukou Zlého, který do tohoto světa chce zaset semeno beznaděje. A přece sv. Augustin nás učí: Celé stvoření volá: Bůh nás stvořil. Tázavě a pozorně jsem se porozhlédl a odpovědí mi byla jeho krása. Proto jsme tady, abychom chránili krásu stvoření, abychom byli těmi, kdo budou do života vnášet optimismus a naději a to i přes všechny podvody, lží a nespravedlnosti. Proto jsme společně se žalmistou žádali: Otevři mé očí, ať pozorují divy tvého zákona. Nemůžeme být slepí na Boží působení, které se projevuje také dnes uprostřed veškerého snažení o znehodnocení lidského života, krásy přírody, lidské schopnosti milovat, prosazovat dobro a toleranci, být vnímavým na lidskou bídu, smutek a strach. Pokud alespoň jednou jsi byl pro někoho povzbuzením a útěchou, není ten svět tak špatný jak se může na první pohled zdát. Pokud kvůli tobě se jednou jeden člověk usmál a zmizela jeho slza, tak ten svět má budoucnost. Pamatujme na myšlenku Jana Masaryka: Život je příliš krátký, abychom si mohli dovolit být malí. Nebojme se stínů zla, které se projevují v tomto světě. Jsou to pouhé stíny a světlo Boží moudrosti vždy bude silnější než tma zla a nespravedlnosti.
7. neděle v mezidobí, 19. 2. 2023
Co mají společného první čtení a evangelium? Oba texty nám ukazují řečníky – Mojžíše a Ježíše, jak předstupují před obrovské množství lidi: Mojžíš během cesty z Egypta, Ježíš na svahu nad břehem Galilejského jezera. Davy jsou plné očekávání a touhy po slově naděje, pravdy, lásky a povzbuzení. Jsou unavení: v prvním čtení je to únava z dlouhé cesty pouští, očekávání kdy konečně spatříme zaslíbenou zemi a v evangeliu jsou unaveni římskou okupací, kolaborací elit národa s Římany. Oba davy jsou znechucené chudobou a skleslou náladou. Čekají povzbuzení. A teď na scénu vstupuje Boží slovo, živý Bůh uprostřed svého lidu: Buď svatý, neměj nenávist v srdci, nemsti se, miluj svého bližního, ba dokonce miluj své nepřátele, buď dokonalý.
Je to opravdu to slovo, které čekali? Neměli by radši slyšet: msti se Římanům, nenáviď kolaboranty, nič všechny a všechno, co ti bude stát v cestě do zaslíbené země. Nic takového na štěstí neuslyšeli. Proč? Protože nenávist rodí pouze nenávist. Nepřijetí rodí nepřijetí. Nepochopení rodí netoleranci. Pouze láska člověku přináší klid, pokoj, naději, usmíření a novou naději. V každém okamžiku ponížení potřebujeme slovo povzbuzení. Slovo, které nám ukáže ideály, po kterých ve skrytosti srdce pořád toužíme. Možná si připadáme jako ve snu, když slyšíme o takových ideálních stavech, ale výzva dnešní bohoslužby slova „buďte svatí“ přesně znamená „nebojte se snít“. Snít o lepší společnosti, o obnově církve, o nápravě vztahů, o záchraně životního prostředí, o toleranci a shodě mezi lidmi a mezi národy. Nebojme se snít, nebojme se myslet o dokonalejších věcech a o změně života k lepšímu. Tak jak to vyjádřil básník: Neboj ty se nic / Trable jsou jen proto / Aby bylo líp (Frant. Novotný).
Za pár okamžiků vstoupíme do postní doby, do času nápravy, rozeznávání a obnovy. Možná to je pro nás ta nejlepší příležitost přijmout slovo povzbuzení a opět začít snít a konkrétně jednat.
1. postní neděle, 26. 2. 2023
Zajímavá jsou tří místa, kde se odehrává pokoušení Ježíše: poušť, jeruzalemský chrám a vysoka hora. Co mají společné? Všechny jsou Ježíšovi velmi blízké. Často chodil na poušť, aby se tam o samotě modlil. Jeruzalemský chrám je jedním z míst kde, Ježíš vyučuje a uzdravuje, kde probíhají jeho slovní střety s členy židovské náboženské elity. Vysoké hory byly opět místem, kam se Ježíš vracel na modlitbu a také tam vedl své učedníky a konečně na hoře – na Kalvárii – přijímá kříž a přináší oběť za naše vykoupení. A vidíme Ježíše, který po náročném zapasu, vítězí nad pokušitelem. Však pokušitel od začátku neměl žádnou šanci. On bude utočit, bude nás pokoušet, bude nám lhát, tak jak to začal už v ráji. Chudinka Eva podlehla prvnímu pokušení, protože začala věřit jeho lžím. První čtení nám to dnes připomnělo. Eva neměla takovou výzbroj, jakou měl Ježíš. Ale o vině prvních rodičů (to nebyl jenom osobní prohřešek Evy, ale obou – Adama a Evy) se říká „šťastná vina“, protože díky ní můžeme objevovat krásu a bohatství Božího slitování a odpuštění. To je ten velikonoční paradox: Ježíš se obětuje za něco, co stát se nemuselo, ale stalo se. Kolikkrát nám Bůh odpouštěl věci, které se staly, ale stát se nemusely? Proto je tady postní doba, abychom zpytovali svědomí. Kolikkrát jsme už zbytečně plakali nad našim špatným rozhodnutím, nad – řekněme si to narovinu – naši blbostí. Kolikkrát už jsme si v srdci říkali: Blbečku, proč jsi to udělal? Proč jsi to řekl? Proč ses tak choval? Bohu díky za slzy lítosti. Bohu díky za místa kam se můžeme vracet, abychom opět pocítili Boží blízkost. Tak, jak Ježíš měl rád a často pobýval na poušti, na horách a v chrámě. Možná to je pro nás nějaká nápověda, abychom se snažili vyhnout střetu se zbytečným pokušením nebo pak s případnou prohrou – někteří ji budou říkat hřích, pro mě je to prohra. Vracet se do míst, k osobám, k věcem, k vzpomínkám díky kterým budu cítit Boží blízkost a pomoc. Však každý máme takové osoby, místa a vzpomínky, díky kterým se cítíme líp a jsme plní optimismu, víry a naděje. Víte, Bůh po nás nechce nadlidské výkony. Jemu stačí naše dobrá vůle, naše rozhodnutí držet se toho, co nás povzbuzuje k dobrému. Krásně to popsal Karel Čapek v knize Továrna na absolutno: Poledne na boudě v Medvědím důle. Inženýr Marek sedí na verandě, dívá se do novin a zase je skládá, aby se rozhlédl po širém pásu Krkonoš. Je klidno a zhroucený muž se narovnává, aby zhluboka vydechl. „Jak je tu čistý vzduch“, myslí si Marek na verandě. „Bůh hluboce a tiše přítomný, ani nedýchá, jen mlčí a po očku se dívá“. Tu sepjal Marek ruce v němé modlitbě díků. „Jak, Bože, jak je tu čistý vzduch“. Tolik spisovatel a my si pamatujme, že se vždy najde místo, prostor, osoba a místo, které nám pomohou zvednout se, očistit, nabrat svěží dech, nový pohled na sebe sama a na život a pokračovat dál. Ale také my se snažme být těmi, kteří ostatním budou povzbuzením a ne přítěží. A proto v modlitbě po přijímání budeme vyznávat: Bože, ty živíš naši víru, upevňuješ naději a posiluješ lásku. Živ nás Bože, abychom si už nemuseli vyčítat: Blbečku, proč zas ses choval tak, že se na sebe nemůžeš ani podívat? Opakujme, to co slyšíme během každé mše sv.: Vzhůru srdce! Vzhůru!