25. 9. 2022


Kolik z nás žije bezstarostným způsobem. Nezajímáme se nejen o víru, ale také o obecní dění, o dějiny nebo kulturu. Opakujeme nepotvrzené fráze, pomluvy, šíříme polopravdy a lží. Nepřemýšlíme a neuvažujeme. Televize a internet se staly jednou z hlavních naplní života. Jak nešťastný je tak plytký a bezstarostný život. Nejsme jak ten boháč z dnešního evangelia, který se uměl pouze oblékat a pořádat hostiny? Nedbal na svou víru a lásku k chudým. Nedokázal se vymanit z otročení lenosti a nicnedělání. Teprve po smrti zjistil jak promarnil svůj život. Proto apoštol Pavel nám v druhém čtení připomíná: Dobře bojuj pro víru. Život a víra není pro lenochy a pasivní pozorovatele. Prorok Amos nám v prvním čtení připomněl: Běda bezstarostným a zpupným. Papež František nás během světového setkání mládeže v Krakově vyzval, abychom se zvedli z gaučů, abychom nebyli „gaučovými křesťany“. Každá vteřina je plná Boha a plná věčnosti. My máme bohužel možnost naplnit nejen vteřinu, ale i celé dny prázdnotou. A proto, podle slov Pavla, bychom měli následovat spravedlnost, zbožnost, víru, lásku, trpělivost a mírnost. V úvodní modlitbě dnešní bohoslužby prosili: Bože, ty nás nenecháváš bez pomoci; posiluj nás, abychom došli do nebeské slávy. Pamatujme, že nebudeme na tomto světě věčně. Máme omezený čas na to, abychom splnili poslání, které každému z nás svěřil Bůh. Poslání být dobrým knězem, dobrým rodičem, dítětem, dobrým občanem, veřejným činitelem, poctivým zaměstnavatelem a zaměstnancem. Potřebujeme každodenní obrácení, každý den začínat znova a nenechávat se ovládnout leností nebo nepodléhat skleslosti, že opět jsem něco nezvládl. Nepodléhat pokušení žít na 50 nebo méně procent. Kolik takových „neúplných“ lidí je kolem nás a neví, co chtějí od života, neví, co by chtěli od Boha a od víry. Kolik takových „neúplných“ kněží, rodičů, manželů nebo partnerů se toulá tímto světem a na sklonku života litují, že nedokázali dobře využít čas, který jim svěřil Bůh. Nejčastěji opomenutými hříchy jsou hříchy proti času a nevděčnost za dar života a víry. Snažme se využívat čas, snažme se využívat talenty, které nám svěřil Bůh. Děkujme za dar víry, za dar života, za krásu stvořeného světa, za přírodu, za přátelství, za objevování krásy památek a lidské kultury, umění a literatury. Bůh je naší oporou, tak jak nám to připomněl dnešní žalm: Hospodin otvírá oči slepým; napřimuje sklíčené; chrání přistěhovalce; miluje spravedlivé. To já jsem ten slepý a sklíčený pokud žiji bezstarostným, prázdným způsobem a promarňují příležitost, abych obohatil svou víru, svůj život, abych využil příležitost k něčemu dobrému a povzbuzujícímu. Tak jak nám to připomíná básník: Osud se usměje a v tom to všechno vězí / Náhle je v srdci milo už tolik smutné není / Že bude zítra líp se rázem snáze věří.  


 

18. 9. 2022


„(…) vést život pokojný a klidný, v opravdové zbožnosti a počestnosti“ (1 Tim 2,2). Vést pokojný a klidný život. Není to (náhodou) přání každého z nás? Není to vysněný stav všech lidí a celého světa? Tak proč nejsme schopní toho dosáhnout? Proč tolik nesvárů, neporozumění, nesnášenlivosti a netolerance? Odpověď nám na dvou místech přináší dnešní bohoslužba slova. Ta první opět zazněla v druhém čtení: máme zvedat své ruce k modlitbě „bez hněvu a svarů“ (1 Tim 2,8) a to znamená, že už první křesťané byli poznamenaní pokušením hněvu a sporů. A ta druhá odpověď zazněla v evangelium: „nemůžete sloužit Bohu a penězům“ (Lk 16,13). To jsou věci, které ničí naše životy, náš klid a mír: zloba a neřízená touha po majetku. Podívejme se na dva velmi aktuální příklady: kolik hádek a nedorozuměni vyvolává mezi námi epidemie covidu a ruská agrese na Ukrajinu. Kolik z nás se najednou stalo odborníky na medicínu, militární strategii a mezinárodní politiku? Kolik z nás poslouchá a šíří falešné zprávy internetových podvodníků, polopravdy dezinformátorů, předává dál lží ruského fašizmu, antidemokratických, nacionalistických skupin, kterých jediným cílem je vyvolat neklid a rozdělit společnost. Místo toho, abychom byli oporou všem, kteří se snaží uklidnit společnost, kteří do naší společnosti vnášejí kulturu a pravdu, duchovní hodnoty a demokratické principy, tvrdohlavě opakujeme nekřesťanské a nelidské spiklenecké, demagogické a xenofobní pseudoteorie. Je posedlostí dnešní doby, že všichni okamžitě chtějí všechno vědět, chtějí vyjádřit svůj názor, aniž by se naučili něčemu moudrému a pravdivému, poslechli skutečné odborníky a popřemýšleli nad smyslem svých slov. Odnaučili jsme se mlčet a přemýšlet, rozjímat a meditovat. Co nás k tomu vede? Za jedno lidská pýcha – považujeme se odborníky na všechno a tváříme se jako by se kolem nás točil celý svět;  za druhé (už dnes pojmenovaná) neřízená touha po majetku. Myslíme, že když máme peníze, tak máme všechno. Když si myslíme, že nemáme tolik kolik bychom chtěli mít, jsme naštvaní a nešťastní. Závist a nespokojenost nás vedou k nerozumnému jednání. Jak je politování hodné, když se nedokážeme rozdělit a uskromnit. Myslíme si, že to my máme peníze, ale to my otročíme dravému konzumu. Jak často přepočítáváme náš život pouze na peníze, na to kolik máme a kolik bychom ještě chtěli mít. Podívejme se na sebe a podívejme se na chudé národy Afriky, zvlášť na oblasti trápené pohromou sucha a hladomoru. Za všechno ať nám stačí jeden novinový titulek: V suchem postiženém Somálsku, Etiopii a Keni umírá jeden člověk hlady každých 48 sekund. Smrt jednoho člověka za necelou minutu protože neměl jídlo a ty si ještě dovoluješ tvrdit, že se máme špatně?! Není to do nebe volající? Dnes budeme v děkovné pouti putovat na Antonínek, před chvílí jsme v našich farnostech prožívali nádherné dožínkové bohoslužby. Je naše děkování pravdivé? Uvědomujeme si, kolik dobrodiní máme kolem sebe a kolik darů jsme zbytečně promarnili? A to nemyslím pouze materiální dary, ale ty duchovní, Boží milosti. Kolik dobra, lásky, přátelství, solidarity, tolerance a přijetí jsme zničili naší tvrdohlavostí a nevraživostí? Proto jsme v úvodní modlitbě dnešní bohoslužby prosili: Bože, dej nám sílu, abychom zachovávali tvá přikázání a naplnili je láskou. A ještě můžeme prosit: Bože, dej nám sílu, abychom odolávali pokušení hněvu, zloby, pohrdání, lpění na penězích. Otevři naše srdce, abychom byli vnímaví na potřeby ostatních, abychom viděli tvá dobrodiní a snažili se je dobře využívat k prospěchu našemu i ostatních. Ať jsme tvůrci mírumilovné společnosti, ve které nebude mít místo netolerance a xenofobie. Bože, i když se tváříme jako vládci světa a životů ostatních lidí, doopravdy jsme slabí a bojíme se. Proto tě prosíme slovy básníka: Dítěti srdce zprudka tluče / Však nepřemýšlí o tom proč / vrhlo se z výšky do náruče / Když otec dole řekl Skoč / V tom asi pravá víra bude / I naději v ní každý máš / Tak prostři stoly láskou chudé / Tu víru dej nám / Otče náš. 

 

11. 9. 2022


Děkuji tomu, který mi dál sílu, Kristu Ježíši, našemu Pánu (1 Tim 1,12). Na začátku druhého čtení jsme slyšeli toto důvěrné vyznání apoštola Pavla. Tato slova Pavel psal krátce před svým posledním uvězněním. Pavel měl za sebou pestrý život: od pronásledovatele církve po obětavého apoštola. Měl za sebou spoustu apoštolských cest, prošel několikátými zkouškami, byl v ohrožení života, obětavě a neúnavně pracoval pro církev. Věděl, že to všechno, co zažil, bylo darem Boží prozřetelnosti. Proto projevuje vděčnost. Uvědomuje si, že bez Boží síly, bez Boží přízně a pomoci, nic z toho by nedokázal. Také my kolem sebe máme osoby, které, i přes všechna omezeni, se snaží žit dobrý a obětavý život. Kolik lidi nehledí na svá zdravotní omezení, hendikep, snaží se překonávat životní problémy, bolesti, nepřízeň lidských osudů, zvedají se po svých selháních, zápasí s pokušením nicnedělání, nechtějí být lhostejní k ostatním lidem a k přírodě, dokážou překonat netoleranci a nepřijetí. Kolik takových hrdinů Boží síly a přízně žije v našem okolí? To ví pouze Bůh. Pokud to zrovna ty jsi ten, který v komůrce svého srdce cítíš, jak Bůh ti pomáhá, je ti oporou a pramenem naděje, neschovávej ten dar pouze pro sebe. Buď štědrým dárcem, buď povzbuzením pro toho, kdo nevidí světlo na konci tunelu. Kolik z nás se zbytečně trápí, ničí nás naše neúspěchy a omezení, deptá nás naše minulost, výčitky svědomí nám nedovolují klidně usínat nebo se bojíme života. Pamatuj, že Bůh je milosrdný Otec, který vyhlíží své milované dítě. Dno, které zažil marnotratný syn, jej mohlo totálně zničit. Ale nezoufal, zvedl se z toho bahna, vrátil se k otci. Netušil jaká radost nastane v okamžiku shledání. Nikdy si neříkej, že dno, na které jsi spadl, je koncem všeho. To není pravda! Tak jak marnotratný syn se můžeš zvednout a vrátit se. Vrátit se k víře, vrátit se k radosti a nadšení ze života. Takové nás chce vidět Bůh. Milosrdný otec připravil velkou hostinu, protože měl důvod se radovat. Nebuďme jak ten starší syn, který nerozuměl, co znamená odpuštění, milosrdenství, nechápal, co znamená se zvednout z bahna hříchů, neúspěchů, ponížení a beznaděje. Proto nám Pavel dnes připomíná: Ježíš Kristus přišel zachránit hříšníky a ukázal nám celou svoji shovívavost (srov. 1 Tim 1,15-16). Často opakuj modlitbu, kterou jsme se modlili na začátku dnešní bohoslužby: Bože, ujmi se nás, ať poznáme tvou moc a dobrotu. Nebo modli se takto: Otče, děkuji ti, že mi Ježíš otevřel cestu, abych se s tebou mohl plně usmířit. Jako zbloudilé dítě vrací se domů, vracím se dnes já do tvé milující náruče plné přijetí a obnovy. Právě tam patřím a právě tam mi bylo dáno přebývat po všechny dny mého života. A tak slzy smutku a lítosti se promění v slzy radosti a vděčnosti. 
 

4. 9. 2022


Na sklonku života se starý apoštol Pavel přimlouvá za otroka Onezima. Byl on otrokem Filemona, kterému Pavel adresuje nejkratší knihu celého Písma. Podle římských zákonů majitel mohl takového otroka utečence potrestat smrtí. Onezim přijal křest a Pavel prosí, aby Filemon, který byl blízkým spolupracovníkem apoštola, nejednal podle zvyků a zákonů, ale aby přijal Onezima, jako svého bratra v Kristu. Římští bohatí obyvatelé, kteří přijímali křest (a byly to velmi vzácné případy), nemohli najednou propustit všechny otroky, protože by to ohrozilo živobytí jak majitelů, tak samotných otroků. Otroci měli zajištěné živobytí a ochranu svých pánů a rodící se křesťanství muselo najít nějaký kompromis mezi učením Krista a současným stavem společnosti. A proto Pavel píše, aby Filemon netrestal Onezima, ale aby jej zase přijal a jednal s nim jako se svým bratrem. Onezim se mohl vrátit do bezpečí, mohl pokračovat ve své práci pro Filemona a on jej mohl zahrnout svou péči. Podle nám známých starověkých pramenů, křesťané často propouštěli otroky na svobodu, ale ti zůstávali u svých bývalých majitelů a pokračovali v dosavadní práci. Tak se tvořil jakýsi křesťanský sociální model společnosti. Nepotřebuje naše moderní společnost také takový systém soucitné spolupráce, stavěné na porozumění a uznávání nevyčíslitelné hodnoty každého člověka? Dokážu ze svého života odstranit veškeré vyděračství, ponižování a zesměšňování ostatních? Dokážu být poctivým zaměstnavatelem, zaměstnancem, dokážu být zodpovědným občanem? K tomu potřebujeme ne názory internetových všeznalců, pseudo odborníků na všechno, politických a sociálních kecalků a podvodníků, ale potřebujeme světlo Boží moudrosti. Kolikrát bychom zachránili naše jednání, chování a slova, kdybychom nehleděli na plytké a nicneříkající televizní a internetové zdroje, ale kdybychom se drželi Božího slova. Ale to se potřebujeme začíst do biblických textů, v modlitbě rozjímat a prosit o světlo Božího vedení a ne bezkryticky hledět na různé televizní podvody jako Nebezpečné vztahy, různé inscenované soudní příběhy, veškeré pořady, které zkreslují realitu, lžou a vymývají lidský mozek. Proto v prvním čtení nás Boží slovo upozorňuje: „Myšlenky smrtelníků jsou nejisté a záměry vratké“. Ale ti, kteří se chtějí přizpůsobit Božímu vedení „moudrostí se zachránili“. Ten, kdo objeví Boží moudrost bude jak moudrý král a prozíravý stavitel z dnešního evangelia. Ježíš nám dnes předkládá velmi náročný požadavek: „Nikdo, kdo se nezřekne všeho co má, nemůže být mým učedníkem“. A co máme? Co vlastníme? Těch pár věci, které si s sebou do hrobu nevezmeme. Evangelijní paradox: to, co musím mít, je nemít nic. Když vím, že nic nevlastním, dávám sebe sama a jsem sebou. Materiální věci, které nás obklopují, nás často klamou: Existuješ, protože něco máš. „Kdo nenese svůj kříž…“ jedna z nejznámějších Ježíšových vět. Často hledáme kříž v nemoci, v neúspěchu, v utrpění. A co když naším křížem je otročení materiálním věcem? Co když naším křížem je nehledaní Boží moudrosti a nechuť se odpoutat od falešných představ o štěstí, které nám vnucuje svět? Proto v úvodní modlitbě dnešní bohoslužby jsme prosili: Dej, abychom dosáhli pravé svobody a věčného dědictví. Dobrotivý Bože, vroucně Tě prosíme: Pomoz nám najít pravou moudrost, abychom se řídili Tvým slovem, abychom se nechávali osvítit Tvým světlem, abychom neotročili věcem, které nás činí nešťastnými, dej nám sílu, abychom se osvobodili ze všech pout, abychom na prvním místě měli Tebe samotného. Abys Ty sám byl pro nás důležitější než to, co my chceme, aby si o nás mysleli ostatní. Ať nám nápovědou bude básníkova věta: Nic ti tu nepatří / jsi láskou bohatá.