14. srpna 2022
Na začátku druhého čtení nás Boží slovo upozorňuje na velmi důležitou věc: „Odhoďme všechno, co by nás mohlo zatěžovat – hřích, do kterého se člověk snadno zaplete“. Pokud máme dobře uspořádané svědomí, víme a vnitřně cítíme, že hřích přivádí na člověka pocit neklidu a nespokojenosti. Jak nás učí církev „Svědomí je nejtajnější střed a svatyně člověka v ní je sám s Bohem, jehož hlas mu zaznívá v nitru“ (KKC 1795). Bohu díky za výčitky svědomí, za ten Boží hlas, který nás upozorňuje, že něco není v pořádku, že jsem udělal něco špatného, že jsem zbytečně řekl něco zlého (nebo nemoudrého), že jsem se nechoval správně. Výčitky svědomí nás nemají vést k beznaději nebo strachu z Boha. V žádném případě. Svědomí je pro nás zárukou obrácení a naděje (srov. KKC 1797). Výčitky dobře uspořádaného svědomí nás vedou, skrz pokání, k novému začátku. Máme za sebou nechat naše hříchy, zklamaní, neúspěchy a soustředit se na novou šanci, které se nám dostává prostřednictvím Božího milosrdenství. Pamatujme na známý příběh z evangelia: Jidáš a Petr. První nedokázal přiznat svou chybu a své zklamání vyřešil tím nejhorším způsobem: sebevraždou. Petr projevil lítost; jeho slzy byly očistou a novým začátkem. Naše hříchy nás vedou k podobné situaci, ve které se ocitl prorok Jeremiáš. Jak jsme slyšeli v prvním čtení – ocitl se na dně studny, v bahně. Tma, vlhkost, špína – nikdo z nás by se nechtěl ocitnout v takovýchto podmínkách. A přece hřích nás vede k takovémuto stavu: vnitřní bahno. Proto na začátku dnešního kázání jsme si řekli, že hřích na nás přivádí neklid a pocit nespokojenosti. Hřích nás činí nešťastnými a pak to ovlivňuje naše vnímání světa, prožívání víry, ovlivňuje naše vztahy. A proto nám Ježíš dnes připomíná, že přišel na zem vrhnout oheň. Jedná se o oheň Boží lásky a milosti a sám přiznává: Jak si přeji, aby už vzplanul! My lidé nejsme vnímaví k projevům Boží lásky, místo toho abychom se utíkali k Božímu milosrdenství, potápíme se v naších hříších, zbytečně se trápíme, nechceme se vydat na cestu pokání a obrácení. A proto jsme na začátku dnešní bohoslužby žádali: „Bože, vlej nám do srdce vroucí lásku, abychom tě milovali za všech okolností a nade všechno!“ Bůh nechce a vůbec si nepřeje, abychom žili ve skepsi, abychom byli skleslí, abychom podléhali beznadějným myšlenkám a představám o životě. Proto nám Bůh nedaroval dar života, abychom jej promarnili; život se má prožít, ne přežít. A proto pamatujme na slovo antického filosofa: Dokud žijeme, učme se žít (Seneca). Bůh nás, prostřednictvím smrti a zmrtvýchvstání Ježíše, už osvobodil z otroctví hříchu. Snažme se žit tak, abychom se vyhnuli těm poutům beznaděje, a díky svědomí a každodennímu obráceni, žijme radostný život Bohem milovaných bytosti.
15. srpna 2022
„Radujme se všichni ve spojení s Pánem a oslavujme Pannu Marii; vždyť z jejího nanebevzetí se radují i andělé“. Tak zní jeden z liturgických textů dnešní slavnosti Nanebevzetí. Dnešní slavnost spojuje nebe i zemi. Opět nám připomíná, že smyslem a cílem našeho pozemského putování je nebe, věčný život, spása duše. Že to co pozemské, není všechno. Že jsou životní pravdy, které převyšují naše lidské chápání. Nanebevzetí Bohorodičky je jednou z pravd víry, kdy náš rozum musí v pokoře pokleknout před Boží všemohoucností. Ne že by tato pravda víry byla proti rozumu, ale naše lidské chápání je konfrontováno s tajemstvím víry. Opět můžeme oslavovat Boží milosrdenství, které se smilovává nad lidstvím. Samotná Marie (jak jsme před chvílí slyšeli v textu evangelia) oslavuje Boha slovy: „Velebí má duše Hospodina a můj duch jásá v Bohu (protože) ujal se (nás) a pamatoval na své milosrdenství“. A my jako farní společenství se můžeme zapojit do tohoto chvalozpěvu Panny Marie. Vždyť oslavovat Boha a jemu děkovat, prosít a odprošovat je základním a nejdůležitějším posláním křesťanů. V Národní syntéze synodálních skupin se na začátku píše: „Za východisko synodality v církvi účastníci pokládají osobní vztah k Bohu. Vyjadřují touhu po autentický žité víře, niterné modlitbě a duchovním růstu“. Není divu, že dnešní text evangelia, Mariin chvalozpěv (latinský Magnificat), církev se modlí každý den během modlitby nešpor (večerních chvál). Pokud toužíme po živém společenství, po společenství Bohem milovaných bratří a sester, bez žádných rozdílů a škatulkování, musíme začít u modlitby. Ve 20 let starém dokumentu Kněz, pastýř a vůdce farního společenství, se píše: „Dříve než začneme plánovat konkrétní iniciativy, je třeba rozvinout duchovní život společenství“. Tentýž římský dokument, schválený sv. papežem Janem Pavlem II., pokračuje: „Opravdová pastorační péče farního společenství předpokládá autentickou pedagogiku modlitby, katechezi o důležitosti nedělní a také každodenní mše svaté, o společné a individuální adoraci Nejsvětější svátosti, o častém přistupování ke svátosti smíření, o duchovním vedení, o mariánské úctě a následování příkladu světců. (…) duše každého apoštolátu vyrůstá z důvěrného vztahu s Bohem, z toho, že ničemu není přikládána vyšší důležitost než láska ke Kristu“. A všechny tyto duchovni prvky a nabídka nebude nám chybět. Se zájmem jsem v posledním čísle Studánky přečetl synodní závěry z naší farnosti. Skupinky měly přemýšlet nad tématem: Dialog v církvi a ve společnosti. Je tam pár myšlenek a nápadů, které se určitě dají využít během příprav nového pastoračního plánu farnosti; zamyslíme se nad tím se členy farní rady (na toto setkání zvu v pátek 16. září). Mám osobní pocit, že mi v těchto závěrech chybělo upozornění a vyzdvižení pravdy, že veškerý dialog v církvi se začíná dialogem s Bohem, chybělo mi tam zdůraznění modlitebního a liturgického života ve farnosti. Žádná obnova nebude úspěšná, pokud nebude zahájená modlitbou. Je to stará pravda, která je potvrzována zkušeností církve. Přece nechceme z farnosti udělat pouhý spolek aktivit. Abych byl dobře pochopený: aktivity budou a těším se na příklad na obnovení přerušených setkávání (besed) seniorů, biblických hodin, chci se věnovat Charitě a spolupracovat na charitativních projektech města, pozvu na pravidelná setkávání vysokoškolskou a pracující mládež (samozřejmě těším se na pokračování spolča pro deváťáky a středoškolské žáky), před dvěma lety (na podzim před covidem) se objevila žádost o modlitební a formační setkávání pro mladé může. Budu pokračovat v přípravě mládeže na přijetí svát. biřmování (už dnes jim připomeňte, že setkání přihlášených a ještě nepřihlášených biřmovanců bude v sobotu 17.9.). Takže těch nápadů a návrhů určitě chybět nebude, ale také musíme pamatovat na čas, lidské síly a také často na finanční možnosti. Myslíme na ostatní spolky a společenství, na ministranty a lektory, na všechny pečující o farní hudbu, výzdobu, technickou údržbu a úklid kostelů. Těším se na spolupráci s Orelskou jednotou a s Rodinným centrem. Chci, aby mezi-farní časopis Studánka byl místem povzbuzení a výměny zkušeností víry. Budu se těšit na farní poutní a poznávací zájezdy a výlety. Nezapomínejme na otevřenou otázku oprav kostelů a stav farní pokladny (přebírám farnost se stavem účtů 170.000 Kč). Jsem rád, že ve spolupráci s petrovskou obcí se podařilo zahájit dlouho připravovaný projekt oprav střechy kostela v Petrově, že na podzim budeme pokračovat v opravě kostela sv. Martina (letos to bude výměna elektroinstalace a příprava kostela na malování interiéru), samozřejmě nadále budeme hledat řešení technických problémů s vlhkostí v kostele Panny Marie (dnes už víme, že hlavním problémem je vysoký stav vody v Baťově kanálu). Velmi si vážím spolupráce se samosprávou, a to nejenom v oblasti oprav kostelů. V některém podzimním čísle Studánky se budu chtít podělit o nejnovější informace ohledně stavu oprav a stavebních projektů. S ekonomickou radou se vrátíme k otázce oprav Spolku a zahájení přestavby objektu na víceúčelový farní sál (jak jsem se informoval, projektová kancelář z Prahy, kterou jsme oslovili před 2 lety, má připravené dva návrhy projektů přestavby Spolku, ale zatím ještě nebyli osloveni, aby mohli tyto projekty předložit ekonomické radě). Jak sami vidíte těchto různorodých aktivit je hodně, a těším se na naši spolupráci. Myslím na naše nejmladší farníky a v první řádě prosím rodiče, aby pamatovali na „dětské“ mše sv. (ano, budeme pokračovat v projektu, který se rozjel na žádost mladých maminek a „dětské“ mše sv. budeme sloužit ve středu odpoledne) a mládež budu zvát na mládežnické mše sv. v sobotní večery. Tento týden chceme dořešit rozvrh náboženství (už teď děkuji katechetům, kteří v novém školním roce budou pokračovat ve výuce náboženství) a se spolubratry v komunitě chceme doladit a dopracovat pastorační podzimní plán. Jsem si vědom toho, že jsem nepojmenoval tady všechny důležité (nebo méně důležité, ale ne nepodstatné věci). Těším se na každou konstruktivní myšlenku, radu a nápovědu. Těším se na každého, kdo se bude chtít zapojit a pomáhat. Velmi vás žádám a prosím, abyste veškeré nápady a myšlenky, kterými chcete obohatit celou farnost v první řadě směřovali k naší řeholní komunitě, tak, abychom to mohli promýšlet a zapracovat do života všech nám svěřených farností. Prosím, mějte na zřeteli, že naše čtyřčlenná komunita slouží v 5 obcích. A abychom se vrátili k myšlence farnosti jako společenství modlitby, chci, abychom pamatovali na naše nemocné a nemohoucí farníky, kterých jedinou aktivitou je modlitba a přinášené oběti za celé naše společenství. To je ta nejdůležitější a nejpodstatnější aktivita a my, (jakž takž) zdraví, se učme od nich vytrvalosti v modlitbě. Prosím, pozdravujte vaše nemocné, pamatujte na nemocné ve vašem okolí, jestli je někdo, kdo potřebuje službu kněze, okamžitě nám to nahlaste – děkujeme! Snažme se všichni zapojit do živého společenství, abychom byli obohacením jeden pro druhého. Tak, jak jsme to slyšeli v dnešním evangelium: Maria, která svým chvalozpěvem děkuje Bohu, zároveň začíná pomáhat Alžbětě. Bohu díky za to, že víra se nevyjadřuje počtem a množstvím. Často slepé lpění na číslech a počtech je nejnápadnější alibi pro absenci víry. Varujme se toho! Místo počtů se snažme vidět a být vnímaví pro konkrétního člověka a jeho životní příběh. Víra spočívá v důvěrném vztahu s Bohem, v pohledu, v postoji, skutcích, v kvalitě úsměvu více než v prohlášeních a proklamacích. Ať dobrý Bůh nám k tomu pomáhá a naše patronka Panna Maria Nanebevzatá nás zahrnuje svou ochranou a přímluvou. Amen.
21. 8. 2022
„Ježíš se ubíral od města k městu, od vesnice k vesnici, učil a pokračoval v cestě do Jeruzaléma“ (Lk 13,22). Začátek dnešního evangelia nám ukazuje Ježíše, který lidem chce být nablízku. Jeho cílem je Jeruzalém, posvátné město židovského národa, aby tam mohl přinést spasitelnou oběť za každého z nás. Ježíšův kříž nám připomíná pravdu o blízkosti Boha. Připomíná pravdu, že Bůh nás bezpodmínečně miluje. Nehledí na to, jací jsme, ale důležité pro Něj je to, že jsme. Náš život je toho důkazem. Ale vraťme se k cestě, od které jsme začali dnešní kázání. Kolik měst a vesnic Ježíš navštívil to nejsme schopni spočítat. Desítky nebo stovky? Nevíme. Ale svou cestou chce jak největšímu počtu lidi připomenout pravdu o Boží lásce. Sám vyhledává lidi, nečeká, až někdo k němu přijde, ale sám jde a učí. Opět vidíme důkaz Boží vstřícnosti a otevřenosti. Je to Boží aktivita. Bůh není lenoch, který čeká, až se všechno udělá samo nebo ostatní něco zařídí. Tato Boží aktivita nás vede k odpovědnosti ze sebe, za ostatní, za farnost, za obec. Papež František kdysi použil takový slovní výraz „gaučoví křesťané“. To jsou ti křesťané, kteří pasivně očekávají, že někdo něco udělá, pasivně pozorují, kritizují, komentují. A to je celá jejich aktivita. Přiznáte, je to smutný pohled. A nevztahuje se to pouze na otázku víry. Kolik takových gaučových spoluobčanů je v naší obci, v našich městech, v rodinách, v zaměstnaní? Pohodlnost, lenost a nezodpovědnost ničí církev, ničí společnost. Kolik dobra jsme zanedbali jen proto, že se nám nechtělo? Kolik příležitostí jsme promarnili, jen proto, že se nám nechtělo zvednout z gauče pohodlí a lenosti? Kolik ještě je v nás necitlivosti, nevnímavosti k druhým? Jak často žijeme v pocitu, že církvi někdo křivdi a místo společenství, které je zde pro všechny se stáváme jakousi strachem naplněnou pevnosti, za které nikomu se nechce ven. Ježíš jde do toho světa, navštěvuje, vyhledává, jde vstříc. Jak smutný je obraz církve kde laici, kněží, zasvěcené osoby nedělají nic, nebo dělají jen málo. Neučí se od Ježíše, že to já / my jsme dnes poslaní, abychom navštěvovali vesnice a města, abychom vyhledávali lidi, nabízeli jim dobrou novinu o Boží lásce. Pouze pasivně čekají, až někdo přijde s nějakým nápadem a ještě budou drze kritizovat nebo posmívat se z nápadů, které mají oživit farnost nebo obec. Mají jednoduché odpovědi - klišé: nikdo se nebude zajímat, nikdo nepřijde, to nemá cenu, to nemá smysl. A tak místo toho, abychom oživovali společnost a církev, stáváme se hrobníky, kteří nejradši by všechno a všechny pohřbili, jenom aby měli svůj klid a pohodlí, aby je už nikdo nezvedal z gauče. Kolik je křesťanů, pro které důležitější je pohodlí než sdílení evangelia. A tak se stáváme karikaturou (nebo nepovedenou kopií) Ježíšových učedníků. Dnes jsme slyšeli jeden z nejkratších žalmů: Chvalte Hospodina, všichni lidé a oslavujte ho, všechny národy (Žl 117). Co jsem udělal pro to, aby opravdu všichni mohli chválit a oslavovat Hospodina? Jak se snažím, aby se šířila dobrá zpráva o Bohu? Dokážu se ještě zvednout z gauče pohodlnosti? Nebo jsem jak ten hrobník, který chce všechno a všechny pohřbít a mít klid? Ať Boží milost a Boží láska proměňují naše srdce, abychom byli hodni jména: Ježíšovi následovnici.
28. 8. 2022
Synu, dělej své práce v skromnosti, a budeš milován bohulibými lidmi (Syr 3,19). S pokorou, vděčností a s radostí jsme dnes připutovali do našeho mariánského kostela, abychom poděkovali za letošní úrodu. Víme, že to ještě není konec hospodářské práce; za celou letošní úrodu budeme děkovat během svatomartinských hodů. Ale už dnes chceme projevit naši vděčnost za úrodu ze zahrádek, vinic, z polí a sadů. Když vidíme to bohatství darů přírody najednou si uvědomujeme, že opravdu máme zač děkovat. Zvlášť v současné situaci, kdy Evropu sužuje nespravedlivá válka vyvolaná ruským agresorem, kdy všichni s napětím očekáváme, jaký bude ekonomický vývoj nejenom naší země, ale Evropy a celého světa. Uprostřed tohoto nechtěného zmatku se objevují hlasy populistů a politických podvodníků, kteří chtějí pouze vyvolat ještě větší zmatek, strach a nejistoty. Kolik lidí jim věří a v těchto politických a ekonomických lžích vyhledávají jakousi jistotu, které bohužel nikdy nedosáhnou. Tomáš Baťa v roce 1932 upozorňoval: Příčinou krize je morální bída. Mravní bída je příčina, hospodářský úpadek je následek. Je třeba překonat krizi důvěry a tou lze obnovit jen mravním hlediskem a osobním příkladem. Víme, že Baťa byl nábožensky založenou osobou a jednal podle křesťanských zásad. Není proto divu, že řešení veškeré krize viděl v návratu k duchovním hodnotám. A to je nápověda pro nás. Baťovy věty staré 90 let jsou velmi aktuální. My dnes děkujeme, ale zároveň prosíme, abychom dokázali zodpovědně přijímat a hospodařit se všemi Božími dary. Proto první čtení nás nabádá, abychom svou práci konali v skromnosti. Co to znamená? Být si vědom toho, že veškeré dobro, duchovní a materiální, je darem Boha. To co vytvořím je plodem lidské práce a Boží milosti. Tvoříme, protože žijeme, a žijeme proto, že to chtěl Bůh. Jednoduchá logická úvaha, která nás vede k Bohu jako počátku stvoření. Papež František nás ve své ekologické encyklice Laudato si učí: Lidský život je darem, který musí být chráněn před různými formami úpadku. Autentický lidský rozvoj má mravní charakter. Přesně to nám připomíná Tomáš Baťa. Jedna z nejstarších českých duchovních písní (patrně z 13. stol.) Jezu Kriste štědrý kněže vyjadřuje lidskou vděčnost těmito slovy: Tvoje štědrost naše zboží. V této písní, která je jakýmsi středověkým vyznáním víry, vyznáváme naši víru v Boží vedení a Boží ochranu nad celým světem. Tak jak to vyjadřuji modlitby dnešní eucharistické liturgie: Bože, v tobě je plnost života / Rozmnož naši oddanost k tobě / Bože prosíme tě, ať tento pokrm nám dává sílu, abychom tě milovali. Dnešní evangelium nás vybízí: Měj na zřeteli všechny, kteří na první pohled nemají ti co nabídnout; připravuj pro ně místo ve svém srdci a tak se ti dostane nebeské odměny. Eucharistie a přijetí svátosti oltářní je nejlepším důkazem Boží přízně: však to já jsem ten slepý, žebrák a mrzák, který přistupuje ke stolu Páně. Eucharistie nás vede k vděčnosti, je nezaslouženým darem, posilou a útěchou. Proč tak často sám si znemožňují přistupovat ke stolu Páně. Zde na oltáři se spojuje Boží dobrota a lidská práce. Během každého obětování darů se kněz modlí: Z tvé štědrosti jsme přijali chléb a víno; je to plod země a lidské práce. Lidská práce a Boží štědrost. Eucharistie – nejkrásnější okamžik lidského života. Zde se spojuje nebe se zemi. Díky stolu Páně Bůh nás vede k štědrosti, abychom také my se dokázali rozdělit s těmi, kteří potřebují naši pomoc a solidaritu. Ve středu zazněl dramatický apel arcibiskupa ukrajinského Lvova: Prosíme vás (obyvatele Evropy) o zbytky z vašich stolů; to nám stačí. Když slyšíme tato slova není nám líto všeho promarněného jídla, těch zbytku z našich stolů, které končí v popelnících? Neovlivňuje nás konzumní společnost, která Bůh ví proč nám vnucuje: musíš to mít, za každou cenu, teď hned nakupuj. Nebude současná ekonomická krize šancí, abychom se naučili, že člověku opravdu stačí pramálo, aby vedl pokojný život. Abychom na prvním místě měli Boha? Tak jak to vyjadřuje píseň: Nedej našim duším ztráty. Ať dnešní dožínková oslava nás přivede k znovuobjevení Božích darů a učí nás dobře využívat Boží štědrost. Ať nás vede k životu hluboké a opravdové víry, která pramení z lásky k Bohu a k jeho stvoření. Tak jak to vyjádřil Jan Skácel: Z těch dobrých věcí miluji lásku, / tu starou, / která nerezaví, / a říkám ti znova a znova: / Je včera, / bude dnes / a byla zítra.
25. 9. 2022
Kolik z nás žije bezstarostným způsobem. Nezajímáme se nejen o víru, ale také o obecní dění, o dějiny nebo kulturu. Opakujeme nepotvrzené fráze, pomluvy, šíříme polopravdy a lží. Nepřemýšlíme a neuvažujeme. Televize a internet se staly jednou z hlavních naplní života. Jak nešťastný je tak plytký a bezstarostný život. Nejsme jak ten boháč z dnešního evangelia, který se uměl pouze oblékat a pořádat hostiny? Nedbal na svou víru a lásku k chudým. Nedokázal se vymanit z otročení lenosti a nicnedělání. Teprve po smrti zjistil jak promarnil svůj život. Proto apoštol Pavel nám v druhém čtení připomíná: Dobře bojuj pro víru. Život a víra není pro lenochy a pasivní pozorovatele. Prorok Amos nám v prvním čtení připomněl: Běda bezstarostným a zpupným. Papež František nás během světového setkání mládeže v Krakově vyzval, abychom se zvedli z gaučů, abychom nebyli „gaučovými křesťany“. Každá vteřina je plná Boha a plná věčnosti. My máme bohužel možnost naplnit nejen vteřinu, ale i celé dny prázdnotou. A proto, podle slov Pavla, bychom měli následovat spravedlnost, zbožnost, víru, lásku, trpělivost a mírnost. V úvodní modlitbě dnešní bohoslužby prosili: Bože, ty nás nenecháváš bez pomoci; posiluj nás, abychom došli do nebeské slávy. Pamatujme, že nebudeme na tomto světě věčně. Máme omezený čas na to, abychom splnili poslání, které každému z nás svěřil Bůh. Poslání být dobrým knězem, dobrým rodičem, dítětem, dobrým občanem, veřejným činitelem, poctivým zaměstnavatelem a zaměstnancem. Potřebujeme každodenní obrácení, každý den začínat znova a nenechávat se ovládnout leností nebo nepodléhat skleslosti, že opět jsem něco nezvládl. Nepodléhat pokušení žít na 50 nebo méně procent. Kolik takových „neúplných“ lidí je kolem nás a neví, co chtějí od života, neví, co by chtěli od Boha a od víry. Kolik takových „neúplných“ kněží, rodičů, manželů nebo partnerů se toulá tímto světem a na sklonku života litují, že nedokázali dobře využít čas, který jim svěřil Bůh. Nejčastěji opomenutými hříchy jsou hříchy proti času a nevděčnost za dar života a víry. Snažme se využívat čas, snažme se využívat talenty, které nám svěřil Bůh. Děkujme za dar víry, za dar života, za krásu stvořeného světa, za přírodu, za přátelství, za objevování krásy památek a lidské kultury, umění a literatury. Bůh je naší oporou, tak jak nám to připomněl dnešní žalm: Hospodin otvírá oči slepým; napřimuje sklíčené; chrání přistěhovalce; miluje spravedlivé. To já jsem ten slepý a sklíčený pokud žiji bezstarostným, prázdným způsobem a promarňují příležitost, abych obohatil svou víru, svůj život, abych využil příležitost k něčemu dobrému a povzbuzujícímu. Tak jak nám to připomíná básník: Osud se usměje a v tom to všechno vězí / Náhle je v srdci milo už tolik smutné není / Že bude zítra líp se rázem snáze věří.
18. 9. 2022
„(…) vést život pokojný a klidný, v opravdové zbožnosti a počestnosti“ (1 Tim 2,2). Vést pokojný a klidný život. Není to (náhodou) přání každého z nás? Není to vysněný stav všech lidí a celého světa? Tak proč nejsme schopní toho dosáhnout? Proč tolik nesvárů, neporozumění, nesnášenlivosti a netolerance? Odpověď nám na dvou místech přináší dnešní bohoslužba slova. Ta první opět zazněla v druhém čtení: máme zvedat své ruce k modlitbě „bez hněvu a svarů“ (1 Tim 2,8) a to znamená, že už první křesťané byli poznamenaní pokušením hněvu a sporů. A ta druhá odpověď zazněla v evangelium: „nemůžete sloužit Bohu a penězům“ (Lk 16,13). To jsou věci, které ničí naše životy, náš klid a mír: zloba a neřízená touha po majetku. Podívejme se na dva velmi aktuální příklady: kolik hádek a nedorozuměni vyvolává mezi námi epidemie covidu a ruská agrese na Ukrajinu. Kolik z nás se najednou stalo odborníky na medicínu, militární strategii a mezinárodní politiku? Kolik z nás poslouchá a šíří falešné zprávy internetových podvodníků, polopravdy dezinformátorů, předává dál lží ruského fašizmu, antidemokratických, nacionalistických skupin, kterých jediným cílem je vyvolat neklid a rozdělit společnost. Místo toho, abychom byli oporou všem, kteří se snaží uklidnit společnost, kteří do naší společnosti vnášejí kulturu a pravdu, duchovní hodnoty a demokratické principy, tvrdohlavě opakujeme nekřesťanské a nelidské spiklenecké, demagogické a xenofobní pseudoteorie. Je posedlostí dnešní doby, že všichni okamžitě chtějí všechno vědět, chtějí vyjádřit svůj názor, aniž by se naučili něčemu moudrému a pravdivému, poslechli skutečné odborníky a popřemýšleli nad smyslem svých slov. Odnaučili jsme se mlčet a přemýšlet, rozjímat a meditovat. Co nás k tomu vede? Za jedno lidská pýcha – považujeme se odborníky na všechno a tváříme se jako by se kolem nás točil celý svět; za druhé (už dnes pojmenovaná) neřízená touha po majetku. Myslíme, že když máme peníze, tak máme všechno. Když si myslíme, že nemáme tolik kolik bychom chtěli mít, jsme naštvaní a nešťastní. Závist a nespokojenost nás vedou k nerozumnému jednání. Jak je politování hodné, když se nedokážeme rozdělit a uskromnit. Myslíme si, že to my máme peníze, ale to my otročíme dravému konzumu. Jak často přepočítáváme náš život pouze na peníze, na to kolik máme a kolik bychom ještě chtěli mít. Podívejme se na sebe a podívejme se na chudé národy Afriky, zvlášť na oblasti trápené pohromou sucha a hladomoru. Za všechno ať nám stačí jeden novinový titulek: V suchem postiženém Somálsku, Etiopii a Keni umírá jeden člověk hlady každých 48 sekund. Smrt jednoho člověka za necelou minutu protože neměl jídlo a ty si ještě dovoluješ tvrdit, že se máme špatně?! Není to do nebe volající? Dnes budeme v děkovné pouti putovat na Antonínek, před chvílí jsme v našich farnostech prožívali nádherné dožínkové bohoslužby. Je naše děkování pravdivé? Uvědomujeme si, kolik dobrodiní máme kolem sebe a kolik darů jsme zbytečně promarnili? A to nemyslím pouze materiální dary, ale ty duchovní, Boží milosti. Kolik dobra, lásky, přátelství, solidarity, tolerance a přijetí jsme zničili naší tvrdohlavostí a nevraživostí? Proto jsme v úvodní modlitbě dnešní bohoslužby prosili: Bože, dej nám sílu, abychom zachovávali tvá přikázání a naplnili je láskou. A ještě můžeme prosit: Bože, dej nám sílu, abychom odolávali pokušení hněvu, zloby, pohrdání, lpění na penězích. Otevři naše srdce, abychom byli vnímaví na potřeby ostatních, abychom viděli tvá dobrodiní a snažili se je dobře využívat k prospěchu našemu i ostatních. Ať jsme tvůrci mírumilovné společnosti, ve které nebude mít místo netolerance a xenofobie. Bože, i když se tváříme jako vládci světa a životů ostatních lidí, doopravdy jsme slabí a bojíme se. Proto tě prosíme slovy básníka: Dítěti srdce zprudka tluče / Však nepřemýšlí o tom proč / vrhlo se z výšky do náruče / Když otec dole řekl Skoč / V tom asi pravá víra bude / I naději v ní každý máš / Tak prostři stoly láskou chudé / Tu víru dej nám / Otče náš.
11. 9. 2022
Děkuji tomu, který mi dál sílu, Kristu Ježíši, našemu Pánu (1 Tim 1,12). Na začátku druhého čtení jsme slyšeli toto důvěrné vyznání apoštola Pavla. Tato slova Pavel psal krátce před svým posledním uvězněním. Pavel měl za sebou pestrý život: od pronásledovatele církve po obětavého apoštola. Měl za sebou spoustu apoštolských cest, prošel několikátými zkouškami, byl v ohrožení života, obětavě a neúnavně pracoval pro církev. Věděl, že to všechno, co zažil, bylo darem Boží prozřetelnosti. Proto projevuje vděčnost. Uvědomuje si, že bez Boží síly, bez Boží přízně a pomoci, nic z toho by nedokázal. Také my kolem sebe máme osoby, které, i přes všechna omezeni, se snaží žit dobrý a obětavý život. Kolik lidi nehledí na svá zdravotní omezení, hendikep, snaží se překonávat životní problémy, bolesti, nepřízeň lidských osudů, zvedají se po svých selháních, zápasí s pokušením nicnedělání, nechtějí být lhostejní k ostatním lidem a k přírodě, dokážou překonat netoleranci a nepřijetí. Kolik takových hrdinů Boží síly a přízně žije v našem okolí? To ví pouze Bůh. Pokud to zrovna ty jsi ten, který v komůrce svého srdce cítíš, jak Bůh ti pomáhá, je ti oporou a pramenem naděje, neschovávej ten dar pouze pro sebe. Buď štědrým dárcem, buď povzbuzením pro toho, kdo nevidí světlo na konci tunelu. Kolik z nás se zbytečně trápí, ničí nás naše neúspěchy a omezení, deptá nás naše minulost, výčitky svědomí nám nedovolují klidně usínat nebo se bojíme života. Pamatuj, že Bůh je milosrdný Otec, který vyhlíží své milované dítě. Dno, které zažil marnotratný syn, jej mohlo totálně zničit. Ale nezoufal, zvedl se z toho bahna, vrátil se k otci. Netušil jaká radost nastane v okamžiku shledání. Nikdy si neříkej, že dno, na které jsi spadl, je koncem všeho. To není pravda! Tak jak marnotratný syn se můžeš zvednout a vrátit se. Vrátit se k víře, vrátit se k radosti a nadšení ze života. Takové nás chce vidět Bůh. Milosrdný otec připravil velkou hostinu, protože měl důvod se radovat. Nebuďme jak ten starší syn, který nerozuměl, co znamená odpuštění, milosrdenství, nechápal, co znamená se zvednout z bahna hříchů, neúspěchů, ponížení a beznaděje. Proto nám Pavel dnes připomíná: Ježíš Kristus přišel zachránit hříšníky a ukázal nám celou svoji shovívavost (srov. 1 Tim 1,15-16). Často opakuj modlitbu, kterou jsme se modlili na začátku dnešní bohoslužby: Bože, ujmi se nás, ať poznáme tvou moc a dobrotu. Nebo modli se takto: Otče, děkuji ti, že mi Ježíš otevřel cestu, abych se s tebou mohl plně usmířit. Jako zbloudilé dítě vrací se domů, vracím se dnes já do tvé milující náruče plné přijetí a obnovy. Právě tam patřím a právě tam mi bylo dáno přebývat po všechny dny mého života. A tak slzy smutku a lítosti se promění v slzy radosti a vděčnosti.
4. 9. 2022
Na sklonku života se starý apoštol Pavel přimlouvá za otroka Onezima. Byl on otrokem Filemona, kterému Pavel adresuje nejkratší knihu celého Písma. Podle římských zákonů majitel mohl takového otroka utečence potrestat smrtí. Onezim přijal křest a Pavel prosí, aby Filemon, který byl blízkým spolupracovníkem apoštola, nejednal podle zvyků a zákonů, ale aby přijal Onezima, jako svého bratra v Kristu. Římští bohatí obyvatelé, kteří přijímali křest (a byly to velmi vzácné případy), nemohli najednou propustit všechny otroky, protože by to ohrozilo živobytí jak majitelů, tak samotných otroků. Otroci měli zajištěné živobytí a ochranu svých pánů a rodící se křesťanství muselo najít nějaký kompromis mezi učením Krista a současným stavem společnosti. A proto Pavel píše, aby Filemon netrestal Onezima, ale aby jej zase přijal a jednal s nim jako se svým bratrem. Onezim se mohl vrátit do bezpečí, mohl pokračovat ve své práci pro Filemona a on jej mohl zahrnout svou péči. Podle nám známých starověkých pramenů, křesťané často propouštěli otroky na svobodu, ale ti zůstávali u svých bývalých majitelů a pokračovali v dosavadní práci. Tak se tvořil jakýsi křesťanský sociální model společnosti. Nepotřebuje naše moderní společnost také takový systém soucitné spolupráce, stavěné na porozumění a uznávání nevyčíslitelné hodnoty každého člověka? Dokážu ze svého života odstranit veškeré vyděračství, ponižování a zesměšňování ostatních? Dokážu být poctivým zaměstnavatelem, zaměstnancem, dokážu být zodpovědným občanem? K tomu potřebujeme ne názory internetových všeznalců, pseudo odborníků na všechno, politických a sociálních kecalků a podvodníků, ale potřebujeme světlo Boží moudrosti. Kolikrát bychom zachránili naše jednání, chování a slova, kdybychom nehleděli na plytké a nicneříkající televizní a internetové zdroje, ale kdybychom se drželi Božího slova. Ale to se potřebujeme začíst do biblických textů, v modlitbě rozjímat a prosit o světlo Božího vedení a ne bezkryticky hledět na různé televizní podvody jako Nebezpečné vztahy, různé inscenované soudní příběhy, veškeré pořady, které zkreslují realitu, lžou a vymývají lidský mozek. Proto v prvním čtení nás Boží slovo upozorňuje: „Myšlenky smrtelníků jsou nejisté a záměry vratké“. Ale ti, kteří se chtějí přizpůsobit Božímu vedení „moudrostí se zachránili“. Ten, kdo objeví Boží moudrost bude jak moudrý král a prozíravý stavitel z dnešního evangelia. Ježíš nám dnes předkládá velmi náročný požadavek: „Nikdo, kdo se nezřekne všeho co má, nemůže být mým učedníkem“. A co máme? Co vlastníme? Těch pár věci, které si s sebou do hrobu nevezmeme. Evangelijní paradox: to, co musím mít, je nemít nic. Když vím, že nic nevlastním, dávám sebe sama a jsem sebou. Materiální věci, které nás obklopují, nás často klamou: Existuješ, protože něco máš. „Kdo nenese svůj kříž…“ jedna z nejznámějších Ježíšových vět. Často hledáme kříž v nemoci, v neúspěchu, v utrpění. A co když naším křížem je otročení materiálním věcem? Co když naším křížem je nehledaní Boží moudrosti a nechuť se odpoutat od falešných představ o štěstí, které nám vnucuje svět? Proto v úvodní modlitbě dnešní bohoslužby jsme prosili: Dej, abychom dosáhli pravé svobody a věčného dědictví. Dobrotivý Bože, vroucně Tě prosíme: Pomoz nám najít pravou moudrost, abychom se řídili Tvým slovem, abychom se nechávali osvítit Tvým světlem, abychom neotročili věcem, které nás činí nešťastnými, dej nám sílu, abychom se osvobodili ze všech pout, abychom na prvním místě měli Tebe samotného. Abys Ty sám byl pro nás důležitější než to, co my chceme, aby si o nás mysleli ostatní. Ať nám nápovědou bude básníkova věta: Nic ti tu nepatří / jsi láskou bohatá.
23. 10. 2022
Evangelium, které jsme před chvílí slyšeli, nás vede k dialogu se samým sebou a k hledání odpovědi na otázku: Kým jsem? Koho v sobě poznávám? Farizeje nebo celníka? Samozřejmě, první odpověď, která nás napadá: jsem jako ten celník. Nikdo z nás se nebude chtít přiznat, že to já jsem ten farizej. Od začátku textu cítíme, že je to negativní postava. Ježíš opět ukazuje na farizejské přetvářky, lži, sebeoslavování a namyšlenost. Co nás může zachránit před farizejským životem? Každodenní zpytování svědomí. Přesně tak, jak to dělal nešťastný celník - bil se v prsa a říkal: Bože, buď milostiv mně hříšnému. Je to nejkrásnější modlitba vyjadřující slabost a hříšnost; nejlepší projev lítosti: Bože, buď milostiv mně hříšnému. Každý den se musím podívat do svého svědomí a ptát se: všechno jsem udělal dobře? Nepromarnil jsem nějakou příležitost k dobrému skutku nebo slovu? Pamatuji, že jsem pouze slabý člověk, kterého jedinou ochranou je Boží spravedlnost, kterou nám připomíná dnešní první čtení: Pán je spravedlivý Bůh, nestraní nikomu. Zpytování svědomí není pouze součást příprav na svátost smíření. Je to každodenní duchovní cvičení, které nám pomáhá v duchovním zrání. Příkladem a povzbuzením ať je nám svědectví apoštola Pavla. Dnes jsme opět četli jeho duchovní závěť, kterou poslal Timotejovi. Apoštol ví, že za krátkou chvílí bude násilně ukončena jeho pozemská pouť a vyznává: Dobrý boj jsem bojoval, svůj běh jsem skončil, víru jsem uchoval. Pán stál při mně a dal mi sílu a osvobodí mě ode všeho zlého. Jsou to dobré náměty, jak provést každodenní zpytování svědomí: bojoval jsem dnes se zlem, s pokušením? Snažil jsem se o duchovní růst? Pečoval jsem o víru? Žiju s vědomím, že Pán je při mně a že s jeho pomocí dokážu měnit život k lepšímu? Pokud pravdivě budeme odpovídat na tak položené otázky, zachráníme se před postavou farizeje, který je obrazem pýchy a nedůvěry v Boží milosrdenství a spravedlnost. Ať dobrý Bůh nás chrání před takovýmto smyšlením a chováním. Pamatujme: v životě je lepší být posledním, jako celník, a s vědomím své slabosti se bít v prsa, než být namyšleným a egoistickým farizejem, který o svém životě lže sobě samému a svému okolí. A jak dobře víme: lež má krátké nohy. Proto opakujme prosbu dnešní úvodní modlitby: Bože, rozmnož naši víru, naději a lásku! Držme se víry a dobrých předsevzetí, na příklad toho, že každý den budu dělat zpytování svědomí, abych se uchránil před farizejskou pýchou, tak jak to vyjádřil básník: Až dáme si to předsevzetí / Že nikdo nebude sám / Že vsadíme všechno na smích dětí / Smutek a pýcha zavřou krám.
9. 10. 2022
Pokud nás něco opravdu zajímá, zaměstnává, baví nebo udivuje, dokážeme na tuto věc, nebo událost, pořád myslet. Může to být oblíbená skladba, zajímavá knížka, nějaký kulturní zážitek nebo objev krásného místa v přírodě. Samozřejmě nejedná se pouze o kulturní nebo přírodní zážitky. Takto nás samozřejmě může „zaměstnat“ druhý člověk. Zamilovaní, kteří nedokážou myslet na nic jiného jenom na toho, do koho se zamilovali. A zamilovanost není omezena věkem. Stejným zamilovaným pohledem se mohou na sebe dívat jak mládi lide, tak i dospělí, nebo na sklonku života. Jak milým povzbuzením jsou rodiče a prarodiče, kteří se zamilovaným pohledem dívají na své dětí nebo vnoučata. Nebo mládí lidé, kteří láskyplným pohledem projevují vděčnost svým rodičům. A co nám dnes vzkazuje sv. apoštol Pavel? Opět jsme se vrátili k jeho poslednímu listu, který z římského vězení poslal mladému Timotejovi: „Milovaný, mysli na Ježíše Krista“. Pavel pak popisuje svůj stav: „Právě kvůli němu trpím, jako zločinec v poutech“. Beznadějná situace: vězení, pouta, perspektiva blížící se popravy a Pavel nenaříká, nestěžuje si, ale myslí na Pána Ježíše a k tomu vybízí Timoteje. Dále pak píše: „Když jsme s ním umřeli, budeme s ním také žít. Když vytrváme, budeme s ním i kralovat“. Není to nádherné svědectví člověka, který celý svůj dospělý život zasvětil Kristu, Božímu slovu a církvi? Pavel se ze všech sil snažil myslet na Ježíše, On byl středem jeho života. Pro něj žil a pro něj umíral mučednickou smrtí. Dokážeme takto soustředěně a obětavě myslet na Boha a na víru? Není náhodou někde na okraji našeho života a zájmů? Nejsme jako těch devět uzdravených malomocných, kteří se nevrátili k Ježíšovi a nepoděkovali mu? Ať Bůh nás chrání před nevděčností a před náhodným a okrajovým prožíváním víry. Proto jsme v úvodní modlitbě dnešní bohoslužby prosili: „Bože, dej nám svou milost, aby nás vždy předcházela a provázela“. Nelze se vydat na cestu za Bohem, pokud u Něj nezačneme. Bůh, který „jaksi a kdesi“ existuje, ale námi není poznán? Barokní básník a filosof mého rodného Slezska Angelus Silesius svou hlubokou víru vyjádřil takto: „Věz, Kristus je můj chléb i nápoj, pravda, slovo a život, stezka, vchod i místo poutníkovo“. Dokážu se ztotožnit a podepsat pod těmito slovy?
2. 10. 2022
První čtení bylo vyňato z jedné nejméně známé knihy Písma sv., z knihy proroka Habakuka. Prorok žil a působil v 7. st. před Kristem. Bylo to jedno z nejtěžších období židovského království. Od roku 609 před Kr. vládl král Jojakim, za kterého vlády se šířil společenský chaos a nespravedlnost, odvrátil se od náboženské tradice, byl zapletený do politické kolaborace s nepřátelskými sousedy (na trůn byl dosazen egyptským faraonem Nékem a poddal království do babylonského područí, které vyústilo babylonským zajetím), královstvím se šířilo zlo. Proto před okamžikem jsme slyšeli svědectví proroka: „Jak dlouho již volám o pomoc, Hospodine. Proč mi dáváš hledět na bezpráví? Můžeš se dívat na soužení, zpustošení a násilí, hádky a svár“. Nepřipomínají nám tato slova a situace židovského království současnou situaci u nás? Rozpolcená společnost, sváry, politický extremismus a populismus hraničící s národní zradou, místo držení se evropského společenství demokratických národů vyhlížení na východ, směrem k totalitnímu, lživému a agresivnímu Rusku. Tolik krát jsme slyšeli slova přísloví: „Těm, kdo si nepamatují historii, je souzeno ji opakovat“. Co dělali Židé? Bohužel, prohráli zápas o obnovu národní a náboženské tradice. Celý národ šel do babylonského zajetí. Ale přesto nepřišli o víru. Pamatovali na Boží příslib z dnešního prvního čtení: „Spravedlivý bude žít pro svou věrnost“. Přes všechna ponížení, neúspěchy a prohry se nevzdali a vrátili se do své vlasti. Mohli obnovit náboženskou tradici. Čekali, protože věřili, že Bůh je nemůže zklamat. Pamatovali, jak jejich předky Bůh vedl pouští a mořem, jak je osvobodil z prvního (egyptského) zajetí. Tak proč teď by jim neměl pomoci? Věděli, že musí být trpěliví, posilovali se vírou a nedali se odradit tím, že někteří z nich se vykašlali na Boha, na tradice, na víru a Boží zákon. Je to pro nás ponaučení, že i kdyby zlo mělo vyhrát nějaký politický nebo vojenský zápas, kdyby většina národa opustila rodné tradice, kdyby politické špičky se spojili proti celému národu, tak víru, kulturu, tradice si nadále můžeme předávat, i kdyby se to mělo dít ve velmi těžkých podmínkách. To zas si pamatujeme z moderních dějin, ale nejenom z dějin, současně mnozí křesťané si předávají víru uprostřed pronásledování a náboženské nesnášenlivosti. Apoštol Pavel nám dnes připomněl: „Bůh nám nedal ducha bojácnosti, ale ducha síly, lásky a rozvážnosti! Proto se nestyď veřejně vyznávat víru“. Dnes jsme četli Pavlův druhý list Timotejovi a je to poslední list, který Pavel nadiktoval těsně před svou popravou a mučednickou smrtí. Je to jakási duchovní závět. Stařičký Pavel v římském vězení vybízí mladého biskupa Timoteje. „Oživ plamen Božího daru“. Měli bychom si tato slova opakovat každé ráno: Bože, pomoz mi oživit tvůj plamen, který byl mi dán prostřednictvím daru křtu. Dej mi sílu, abych překonal pokušení zakrýt víru. Pomoz mi oživovat víru, aby nebyla darem, který jsem svou lhostejností uhasil. Vždyť skrze víru mi přinášíš světlo, odhodlání, trpělivost a statečnost. Pán Ježíš nás v dnešním evangeliu ujistil, že kdo věří, dokáže nemožné věci. Ale nejedná se tady o nějaké nadlidské zázraky, ale o věrnost v maličkostech. Tak, jak ve své službě je věrný služebník z dnešního evangelia: „Jsem jenom služebník; udělal jsem, co jsem byl povinen udělat“. Sloužíme Lásce. Nemusíme se bát, ale musíme být vytrvalí a věrní. Kolik krát člověk promarní dar víry, protože nechce sloužit. Služba není dnes oblíbeným slovíčkem. Většina by chtěla poroučet, řídit, diktovat a nařizovat. Ale podřídit se, to už velmi těžko. Bojíme se ponížení, zesměšnění. Ale služba Bohu nevede k nějakému otroctví. Bůh nám nechce vzít svobodu. Václav Renč to vyjádřil slovy: „Pán, který ví a volá, aniž nutí“. On je tím, který chrání lidskou důstojnost a povolání lidí ke svobodě. Přece netrestá nikoho, kdo se od něj odvrátil. Netrestá nás za naši nevěrnost, lhostejnost, lenost. On trpělivě čeká a každou chvíli nám nabízí možnost obrácení, milost pokání a lítosti. V dnešním žalmu jsme slyšeli: „
