Slav. Matky Boží, Panny Marie – Nový rok 2023
Nový rok začínáme požehnáním. V prvním čtení jsme uslyšeli starozákonní text Aronova požehnání, který spojuje liturgické texty nejenom všech křesťanských církví, ale spojuje nás také se židovským národem. Najednou zjišťujeme, že krátký biblický text je pojivem různých generací, kultur a náboženství; spojuje lidstvo. Všichni si přejeme, aby Hospodin nás ochraňoval, aby k nám byl milostivý, aby nám ukázal svou jasnou tvář. Uprostřed všech bolestí, těch našich osobních i těch celosvětových, cítíme potřebu být ujištění, že jsou hodnoty, které nikdy nezničí lidská zloba. A tím je žehnání. Žehnat znamená přát to nejlepší: pokoj v srdci, úsměv a naději, bezpečí a prosperitu. A to nejenom v té duchovní úrovni, ale také té materiální. Do nového roku vstupujeme oslavou svátku Matky Boží, Bohorodičky Marie. A jak jsme slyšeli ona všechny betlémské události „uchovávala v srdci a rozvažovala o tom“. Ať také my, po vzoru Marie, se snažíme pamatovat a myslet na všechny dary a milosti, které nám dopřává milosrdný Pán. Ať toto rozjímání o Boží přízni a dobrotě je naší silou po celý nový rok. Vracejme se k nim v okamžicích strachu nebo nejistot a pamatujme, že existují hodnoty, které budou trvat věčně: víra, naděje a láska. Byly vždy silou lidí, v těch nejtěžších chvílích: války, politický útlak, nesvoboda, pronásledovaní. Dnes jsme také slyšeli, že když obřezali dítě, dali mu jméno Ježíš, které se překládá: Bůh zachraňuje a přináší plnost života. Obracejme se k našemu Bohu a Pánu, k našemu bratru Ježíši, vždy když budeme potřebovat se ujistit o Boží záchraně. Tak jak nám to připomněl dnešní žalm: „Bože, buď k nám milostiv a žehnej nám, ukaž nám svou jasnou tvář, kéž poznají všechny národy, jak zachraňuješ“. Přeji každému z nás milosti a radosti plný nový rok.
Křest Páně 2023
Obraz Ježíše, který sestupuje do vod Jordanu. Řeka, ve které putující za Janem Křtitelem symbolicky začínali nový život. Jakoby v té vodě nechávali své hříchy, svou minulost a začínali nový způsob života. Voda duchovní očisty. Většinou voda Jordanu je špinavá, tmavé barvy, vůbec nepřipomíná modrou oblohu nebo hladinu vodní plochy. Tak jakoby v té vodě opravu zůstávala celá špína lidských osudů. Do této vody vstupuje Ježíš, Svátý a Všemohoucí Bůh, Spasitel. Neoškliví se mu špinavá voda a ani se mu neoškliví lidská slabost a veškerá hříšná minulost každého z nás. Bere na sebe všechnu naši minulost. On, Boží služebník, kterého nám připomněl Izajáš: „Nebude křičet, hlučet, nalomenou třtinu nedolomí, doutnající knot neuhasí“. On na nás nikdy nebude řvát, nebude námi pohrdat, neřekne, že jsme beznadějní a ničeho schopní, že všechno děláme špatně, nebude nám vyčítat naše chyby, nebude se nám posmívat. Nedolomí a neuhasí. To já jsem tato třtina a knot, ze kterého na první pohled už nebude užitek. Bůh ví, že lidská slabost patří k životu. Ale jestli já to vím? A to ne slabost ostatních, o kterých tak rádi vykládáme, ale moje osobní slabost, moje selhání, moje chyby a nedokonalosti. Jak často skrývám svou slabost a zranitelnost. Skrývám se za masku úspěchů, nezranitelnosti, pohodlí, neřešení problémů. Prchám před sebou samotným, před životem plným omylů. Tichá a nenásilná přítomnost Ježíše ve mně probouzí pocit, že i kdybych před ním přiznal všechno, co jsem kdy pokazil, neodsoudí mě a dá mi novou naději. Kdybych se před ním vnitřně svlékl, zůstanu v bezpečí. My lidé toto neumíme. Všichni jsme slabí a zranitelní a přitom místo toho, abychom si navzájem byli oporou, podle příkladu Ježíše, dokážeme pouze zneužívat lidskou důvěru a navzájem se zraňovat. Dokážeme se ještě překonat, přemoci tuto lhostejnost a opravdu probudit v sobě soucit a solidaritu? Místo okamžitého komentování, hodnocení nebo posmívání zaměřit se na pokoru, trpělivost a moudrost? Chci pamatovat, že teprve když přijmu svou a ostatních slabost, mohu se skutečně setkat s druhým člověkem, navázat přátelství a probudit důvěru? Petr zahájil svou dnešní promluvu z druhého čtení slovy „Bůh nikomu nestraní, ale v každém národě se mu líbí, kdo ho ctí a koná spravedlnost“. Co znamená ctít a konat spravedlnost? Na to existuje velmi jednoduchá odpověď: Milovat Boha a bližního svého. Nic víc, nic míň. Tehdy teprve pochopím, co znamená, že Bůh nikomu nestraní. On to dokázal, když vstoupil do vod Jordanu, když se ponížil do mých hříchů, když pořád mi nabízí novou šanci, když se ne ptá na minulost, ale opakuje otázku, kterou kdysi položil u břehu jezera: „Miluješ mě?“ Podle svědectví přítomných svědků poslední slova emeritního papeže Benedikta XVI. zněly: „Ježíši, miluji tě“. Aby Pán i nám dopřál takovou milost: pochopit, že není nic lepšího na tomto světě, jak milovat Boha a bližního. Ano, bližního, kterému se posmívám, kterého kritizuji, kterého pomlouvám, který mi leze na nervy, kterému nerozumím, kterému vyčítám minulost a jeho pády. Ano, tohoto bližního. A nevymlouvej, se ostatní taktéž se tak chovají. Pokud sundáme masky přetvářky a ukážeme svou pravdivou slabost, nic nám nebude bránit v přijetí sebe sama a ostatních. Je dobré být člověkem, slabým člověkem, který celou svou naději vložil v toho, který vstoupil do hříšných a špinavých vod Jordánu, aby nás povzbudil a potěšil.
2. neděle v mezidobí; 15. 1. 2023
Boží slovo dnešní neděle nás vede ke svědectví. V prvním čtení Izajáš vyznal: „Hospodin si ze mě utvořil služebníka již v matčině lůně“. Apoštol Pavel v druhém čtení vyznává: „Pavel, z Boží vůle povolaný za apoštola Ježíše Krista“. To jsou osobní svědectví o Božím povolání a poslání. V evangeliu Jan Křtitel svědčí o Kristu a my toto svědectví opakujeme během každé eucharistie: „Hle, beránek Boží, který snímá hřích světa“. Slyšíme svědectví plné víry a důvěry o Božím působení v životě jednotlivců: Hospodin si mě vyvolil, Hospodin mě povolal. Bůh chce měnit tento svět k lepšímu, ale k tomu potřebuje spolupracovníky. A to jsme my. Na základě křtu jsme my všichni posláni, abychom měnili podobu tohoto světa, abychom se snažili o nápravu a obnovu církve. Tak jak to dělávali křesťané všech generaci. Víme, že církev a svět potřebují neustálou proměnu a obnovu. Tak jako život každého z nás. Nikdo z nás nemůže řící: v životě jsem už dosáhl všeho a nic nemusím měnit. Pokud beru život vážně a zodpovědně vím, že pořád jsou věci, kterým se musím učit, poznávat a objevovat. A taktéž je to s vírou. Také nikdo z církve nemůže řící: všechno je v pořádku, jsme ideální a dokonalé společenství. Nikdy jsme nebyli a nebudeme. Jsme poutníci, kteří by pořád měli myslet na svůj životní úkol a pamatovat na cíl cesty: věčný život. Už dost bylo v minulosti chybných a nešťastných okamžiků, kdy církevní a světoví představitele nám vnucovali myšlenku: všechno je v naprostém pořádku. A pak když se objevovaly (a objevuji) pohoršující a skandální události ze života církve nebo světové a státní politiky, jsme pohoršení a znechucení. Ani se tomu nedivím. Ale nemělo by nás to odradit od původní myšlenky dnešní bohoslužby slova: Ježíš je ten, který na sebe vzal celou bolest světa, a my jsme ti, kteří jsme do světa poslání, abychom o tom svědčili, že lidé jsou schopní se měnit k lepšímu a že církev a svět pořád potřebují obnovu a uzdravení. Pouze díky spolupráci s Boží milostí můžeme být v tomto povolání úspěšní. A pamatujme, že obnova církve a společnosti začíná od osobní nápravy každého z nás. Neuspějeme, pokud budeme pouze ukazovat a kárat. Nic se nezmění. Ani v církvi, ani ve státě. Pamatujme na osobní duchovní život, na modlitbu, na častou účast na eucharistii a přijímání svátosti oltářní, na uzdravující moc svátosti smíření. Už dost bylo quasi reformátorů církve a společnosti, kteří pouze o tom mluvili, ale nic nedokázali. Proč? Protože nebyli schopní se vydat na osobní cestu nápravy a polepšení. A to, že všichni máme co vylepšovat a s pokorou přijímat ostatní a sebe sama, to jsme si řekli minulou neděli. Proto v úvodní modlitbě dnešní bohoslužby jsme prosili: Bože, dej našim dnům svůj řád a mír. Dej nám sílu, abychom nebyli pouze pasivními pozorovateli, ale abychom využili sílu pramenící ze křtu a s odhodláním a radosti se zapojili do obnovy církve a společnosti. Však proto nás Pán posílá a proto si nás vyvolil za své služebníky a apoštoly.
3. neděle v mezidobí, 22. 1. 23
„Lid, který žil v temnotě, uviděl veliké světlo; světlo vzešlo těm, kdo sídlili v krajině a ve stínu smrti“. Lid, který čekal příchod Mesiáše nedokázal poznat toho, který přinesl světlo Božího slovo. Jak málo Ježíšových současníků poznalo v něm Mesiáše a Spasitele. Odradilo to nějak Ježíše? Vůbec. Pokračoval ve svém poslání. Pamatujme, že není podstatné kolik osob nás bude podporovat, bude nám fandit, ale je podstatné, abychom zůstali věrní našemu povolání. O tomto jsme si říkali minulou neděli – to my jsme ti, kteří jsou poslaní, abychom k lepšímu měnili náš život, život církve a světa. Ale abychom něco dokázali sami musíme přijmout světlo Božího slova. Jinak to nejde. Držet se Boží pravdy a rozlišovat co je správné a co nám přinese pouze škodu. Ano, rozlišovat, vzdělávat se, poznávat to co je pravdivé a krásné. Co nás bude přibližovat k Bohu a k ostatním lidem. Kolik z nás – křesťanů naletělo tomu politickému podvodníkovi, který mezí lidmi šíří pouze strach a neklid, tomu, který si pusu utírá soškou Jezulátka a přitom ani neví co je modlitba, posvátná úcta a věří kartářkám a ostatním pohanským praktikám. A není mezi námi málo těch, kteří se chovají stejným způsobem. Chodíme do kostela, povařujeme se za věřící a přitom rádi čteme a věříme horoskopům, věštcům a jakýmsi astrologickým blábolům. Nedokážeme rozlišovat mezi dobrem a zlem. Věříme a podporujeme politická hnutí a uskupení, které utočí nejenom na zdravý lidský rozum, na celosvětové hodnoty solidarity, spolupráce, tolerance a porozumění. Apoštol Pavel nás v druhém čtení vyzývá: „Buďte všichni za jedno a ať nejsou mezi vámi roztržky“. Pokud chceme, aby svět poznal světlo Boží pravdy, musíme se držet toho světla. Jít za ním a nenechat se odradit od toho, co nás sjednocuje a upevňuje lidskou spolupráci. Proto v těchto dnech se modlíme za jednotu křesťanů. Nejenom o jednotu mezi křesťanskými církvemi, ale (a to je možná důležitější) o jednotu mezi námi, v rodinách, farnostech a lokálních společnostech. Razantně odmítejme to a toho co rozděluje, vyvolává roztržky, šíří strach a neklid. Držme se světla Boží pravdy. Však standarta prezidenta republiky obsahuje heslo „Pravda vítězí“. A původně celé heslo znělo „Boží pravda vždy vítězí“. Ať tomu pevně věříme a vše pro to děláme.
4. neděle v mezidobí, 29. 1. 2023
Jak osvěžující a oživující je Boží slovo dnešní neděle! Hlavně teď když hlavy máme plné politických příslibů nebo také (bohužel) nadávek a lží. A to nemyslím pouze útočná a nesmyslná slova některých politiků, ale také urážky a nadávky v rodinách, mezi spolupracovníky nebo sousedy. Na pomoc nám přichází Písmo sv., které nás dnes ujišťuje, že ti, kteří jsou pokorní a hledají útočiště u Hospodina, jsou bezesporu na cestě ke svobodě a k bezpečí. Procházíme různými zkouškami a můžeme být opravdu unavení, znechucení, podráždění a Pán nám slibuje: Když budou odpočívat (v Pánu), nikdo je nebude děsit. Zkouškou nemusí být pouze nějaká tragická událost, se kterou těžko dokážeme smířit. Zkouškou může být chybějící víra, pokušení a hřích, naše nevěrnosti a pády, krize lásky a vztahů, pochybnosti o lidské dobrotě, vstřícností, vděčností, tolerancí a solidaritě. Můžeme se cítit osamělí, méněhodnotní, bez budoucnosti a opovrhování, bez jakési pozitivní nálady. A proto apoštol Pavel nám v druhém čtení připomíná: Bůh si vyvolil ty, kteří nejsou vůbec nic, méněcenné, aby zlomil moc těch, kteří jsou „něco“, aby se žádný smrtelník nemohl před Bohem vynášet. Víte, toto slovo nás ujišťuje o jedné velmi účinné zbraní proti těm, kteří se povyšují, myslí si o sobě Bůh ví co, a opovrhují ostatními; o takovémto člověku si klidně a s čistým svědomím můžeš myslet: Jsi nula, před Bohem jsi pouze šašek a politování hodný tvor. Klidně si to připomínejte, když se budete setkávat s lidskou nespravedlností, s pomluvami, se lží, s ponižováním a posmíváním. Nikdo z nás nemá právo se povyšovat jak před Bohem, tak před ostatními lidmi. Nikdo z nás nemá právo ostatní ponižovat, zesměšňovat a vnucovat mu myšlenku, že Bůh ho nemá rád. Bůh vždy bude a je na stráně trpících a nemocných, jak na těle, tak na duší. Bůh je vždy na straně plačících a pronásledovaných. Pokud bychom o tom někdy pochybovali, tak za prvé podívejme se na kříž, podívejme se na trpícího Boha. A za druhé připomínejme si text dnešního evangelia, Osm blahoslavenství: Šťastní – blahoslavení jsou chudí v duchu, plačící, tiší, lačnící po spravedlnosti, milosrdní atd.
Děkujme za slovo povzbuzení, za každé povzbuzení a útěchu. Tak jak to vyjádřil před dvěma lety zesnulý mlády český básník, hudebník a skladatel David Stypka:
Přišel mi účet. Dlužím prý Bohu – / Za nádech, za lásku, za báseň.
Prý že mi počká, když dostojím slovu, / Když budu splácet úsměvem.
Hned zrána přišpendlím na oblohu / Obrovskou plachtu s nápisem:
Děkuji ti, že ještě mohu / Děkuji ti, že ještě jsem.
Tolik básník. A co my k tomu můžeme ještě řičí:
Děkuji za to, co pro mne děláš Bože, děkuji ti, za tvé posilující slovo. Děkuji ti za dar víry, za dar eucharistie, která je pro mne posilou uprostřed každodenních bolestí a nejistot. Děkuji, ti, že nejsi jako my lidé, kteří tak často místo soucitu a milosrdenství máme pro ostatní pouze výčitky a výsměch. Děkuji a odpusť mi, pokud jsem se zatoulal v nesmyslných představách, že tě k ničemu nepotřebuji.
5. neděle v mezidobí, 5. února 2023
„Tvá jizva se brzy zacelí“. Prorok Izajáš nám v prvním čtení ukazuje cestu k uzdravení. A to jak k tomu duševnímu, tak k tomu tělesnému. Všichni v a na sobě nosíme nějaké jizvy. Ano, ty fyzické, tělesné, po operacích a zákrocích. Ale také jizvy našeho srdce a duše. Jsme schopní to přiznat nebo se budeme před světem tvářit jako nezranitelní a ničeho se nebojící? Takový postoj nám nikdy nedovolí, abychom začali proces uzdravení. Stejně jako lékař potřebuje znát všechny projevy nemoci a bolesti, tak i my bychom měli před Bohem řící o všech okolnostech, které vedly k duchovnímu zranění. Cesta k uzdravení není jednoduchá, ale je velmi zajímavá. Za prvé je to pravda. Pouze pravda nás přivede k uzdravení. A pak je to obětavost. Léčební proces úspěšně zahájíme v okamžiku, kdy se vydáme na cestu služby ostatním. Ano. Ne, že se pořád budeme litovat a soustředit se na sebe. Prorok nám ukazuje soucitnou a služebnou lásku jako nejlepší prostředek k uzdravení. Samotný Ježíš nám dnes řekl: Jste světlo a sůl. Světlo dobrých skutků a opravdové víry. A sůl? Víme, že vylepšuje chuť jídla, ale také konzervuje a pomáhá chránit před hnilobou. To znamená, že Ježíš po nás očekává, že budeme mít rádi život, že budeme žít s chutí, že nebudeme pouze vzpomínat na naše neúspěchy a zranění, ale že budeme ostatním účinně pomáhat. To je cesta k uzdravení. Jak k tomu osobnímu, tak i společnému. Proto jsme v úvodní modlitbě prosili, aby Bůh nás stále chránil svou mocí. Aby nám pomáhal uzdravovat jak naše životy, tak životy ostatních. Abychom zde nebyli jenom pro parádu, ale abychom pro tento svět byli užiteční. Tak jako sůl, která dává chuť a uzdravuje.
6. neděle v mezidobí, 12. února 2023
V nové knize známého novináře a moderátora Jakuba Železného Kandidát z Oráčova je popsaná situace, kdy prezidentský kandidát Ondřej Bureš rozsudkem soudu se za daňové a dotační podvody ocitl ve vězení, ale nadále může kandidovat na post prezidenta republiky. Jeho volební manažer připravuje jediný rozhovor s kandidátem – vězněm, rozhovor, který povedou novináři z tisku, který patří do fondů Ondřeje Bureše. A o tomto rozhovoru je v knížce psáno takto: Otázky opět kladla dvojice nejprověřenějších redaktorů a byly pochopitelně taky prověřené. Odpovědi uhlazené, přitesané do formální i obsahové podoby tak, aby dávaly smysl. Při editaci textu jej napadlo, že by vlastně mohl celý ten rozhovor napsat rovnou celý sám. Tolik satirická novela známého novináře. Kolik krát jsme se už setkávali s podobnými situacemi. A to nejenom z politického prostředí. Neférové podmínky, dopředu inscenované scénáře a připravované otázky nebo podmínky, nepravdivé odpovědi a lživá rozhodnutí, podvodné, nekalé a nespravedlivé praktiky atd. Kolik krát jsme si už říkali: Takového jednání se nebudu zúčastňovat. S odporem jsme se dívali na všechny, kteří byli (nebo jsou) zapojení do takové praxe a to už jak na politické, ekonomické, sociální (nebo také) náboženské rovině. Zároveň si ale musíme položit důležitou otázku, jestli to my nejsme strůjci takových jednání nebo se do nich nezapojujeme? Jestli to my nejsme tvůrci různých podvodů, lží a nespravedlnosti? Ježíš nám dnes připomíná: Vaše řeč ať je: Ano, ano – Ne, ne. Co je nad to, je ze Zlého. Držet se čestného jednání a pravdy. Varovat se veškerých dvojsmyslných praktik a podvodných jednaní. První čtení z knihy Sirachovcovy nám dnes připomíná jak velkým darem je možnost svobodného rozhodování, ale zároveň nás upozorňuje, že Bůh zná každý lidský skutek. Nikomu neporučil, aby byl bezbožný, to znamená nespravedlivý. Proto apoštol Pavel v druhém čtení ukazuje jaký je rozdíl mezí Božím a lidským chováním. Připomíná nám, že Boží moudrost není moudrostí tohoto světa ani těch, kteří tento svět ovládají. Mocní tohoto světa jej ovládají pomocí peněz a politických konexi. A Boží vláda se zakládá na spravedlnosti, soucitu, vstřícnosti a upřímnosti. I když na první pohled svět má daleko k tomuto Božímu jednání, existují tady prvky naděje a jsou mezi námi lidé, kteří se vážně snaží prosazovat ve veřejném a osobním životě Boží moudrost. To není tak, že celý svět je zlý, nebo že je pod vládou Zlého. Bohužel, kolik je nás křesťanů, kteří v Božím díle stvoření vidí pouze nástroj Zlého a mocí temnosti. Jsou rozsévači skepse, smutku a pesimismu. Nevidí, že se sami stávají nářadím v rukou Zlého, který do tohoto světa chce zaset semeno beznaděje. A přece sv. Augustin nás učí: Celé stvoření volá: Bůh nás stvořil. Tázavě a pozorně jsem se porozhlédl a odpovědí mi byla jeho krása. Proto jsme tady, abychom chránili krásu stvoření, abychom byli těmi, kdo budou do života vnášet optimismus a naději a to i přes všechny podvody, lží a nespravedlnosti. Proto jsme společně se žalmistou žádali: Otevři mé očí, ať pozorují divy tvého zákona. Nemůžeme být slepí na Boží působení, které se projevuje také dnes uprostřed veškerého snažení o znehodnocení lidského života, krásy přírody, lidské schopnosti milovat, prosazovat dobro a toleranci, být vnímavým na lidskou bídu, smutek a strach. Pokud alespoň jednou jsi byl pro někoho povzbuzením a útěchou, není ten svět tak špatný jak se může na první pohled zdát. Pokud kvůli tobě se jednou jeden člověk usmál a zmizela jeho slza, tak ten svět má budoucnost. Pamatujme na myšlenku Jana Masaryka: Život je příliš krátký, abychom si mohli dovolit být malí. Nebojme se stínů zla, které se projevují v tomto světě. Jsou to pouhé stíny a světlo Boží moudrosti vždy bude silnější než tma zla a nespravedlnosti.
7. neděle v mezidobí, 19. 2. 2023
Co mají společného první čtení a evangelium? Oba texty nám ukazují řečníky – Mojžíše a Ježíše, jak předstupují před obrovské množství lidi: Mojžíš během cesty z Egypta, Ježíš na svahu nad břehem Galilejského jezera. Davy jsou plné očekávání a touhy po slově naděje, pravdy, lásky a povzbuzení. Jsou unavení: v prvním čtení je to únava z dlouhé cesty pouští, očekávání kdy konečně spatříme zaslíbenou zemi a v evangeliu jsou unaveni římskou okupací, kolaborací elit národa s Římany. Oba davy jsou znechucené chudobou a skleslou náladou. Čekají povzbuzení. A teď na scénu vstupuje Boží slovo, živý Bůh uprostřed svého lidu: Buď svatý, neměj nenávist v srdci, nemsti se, miluj svého bližního, ba dokonce miluj své nepřátele, buď dokonalý.
Je to opravdu to slovo, které čekali? Neměli by radši slyšet: msti se Římanům, nenáviď kolaboranty, nič všechny a všechno, co ti bude stát v cestě do zaslíbené země. Nic takového na štěstí neuslyšeli. Proč? Protože nenávist rodí pouze nenávist. Nepřijetí rodí nepřijetí. Nepochopení rodí netoleranci. Pouze láska člověku přináší klid, pokoj, naději, usmíření a novou naději. V každém okamžiku ponížení potřebujeme slovo povzbuzení. Slovo, které nám ukáže ideály, po kterých ve skrytosti srdce pořád toužíme. Možná si připadáme jako ve snu, když slyšíme o takových ideálních stavech, ale výzva dnešní bohoslužby slova „buďte svatí“ přesně znamená „nebojte se snít“. Snít o lepší společnosti, o obnově církve, o nápravě vztahů, o záchraně životního prostředí, o toleranci a shodě mezi lidmi a mezi národy. Nebojme se snít, nebojme se myslet o dokonalejších věcech a o změně života k lepšímu. Tak jak to vyjádřil básník: Neboj ty se nic / Trable jsou jen proto / Aby bylo líp (Frant. Novotný).
Za pár okamžiků vstoupíme do postní doby, do času nápravy, rozeznávání a obnovy. Možná to je pro nás ta nejlepší příležitost přijmout slovo povzbuzení a opět začít snít a konkrétně jednat.
1. postní neděle, 26. 2. 2023
Zajímavá jsou tří místa, kde se odehrává pokoušení Ježíše: poušť, jeruzalemský chrám a vysoka hora. Co mají společné? Všechny jsou Ježíšovi velmi blízké. Často chodil na poušť, aby se tam o samotě modlil. Jeruzalemský chrám je jedním z míst kde, Ježíš vyučuje a uzdravuje, kde probíhají jeho slovní střety s členy židovské náboženské elity. Vysoké hory byly opět místem, kam se Ježíš vracel na modlitbu a také tam vedl své učedníky a konečně na hoře – na Kalvárii – přijímá kříž a přináší oběť za naše vykoupení. A vidíme Ježíše, který po náročném zapasu, vítězí nad pokušitelem. Však pokušitel od začátku neměl žádnou šanci. On bude utočit, bude nás pokoušet, bude nám lhát, tak jak to začal už v ráji. Chudinka Eva podlehla prvnímu pokušení, protože začala věřit jeho lžím. První čtení nám to dnes připomnělo. Eva neměla takovou výzbroj, jakou měl Ježíš. Ale o vině prvních rodičů (to nebyl jenom osobní prohřešek Evy, ale obou – Adama a Evy) se říká „šťastná vina“, protože díky ní můžeme objevovat krásu a bohatství Božího slitování a odpuštění. To je ten velikonoční paradox: Ježíš se obětuje za něco, co stát se nemuselo, ale stalo se. Kolikkrát nám Bůh odpouštěl věci, které se staly, ale stát se nemusely? Proto je tady postní doba, abychom zpytovali svědomí. Kolikkrát jsme už zbytečně plakali nad našim špatným rozhodnutím, nad – řekněme si to narovinu – naši blbostí. Kolikkrát už jsme si v srdci říkali: Blbečku, proč jsi to udělal? Proč jsi to řekl? Proč ses tak choval? Bohu díky za slzy lítosti. Bohu díky za místa kam se můžeme vracet, abychom opět pocítili Boží blízkost. Tak, jak Ježíš měl rád a často pobýval na poušti, na horách a v chrámě. Možná to je pro nás nějaká nápověda, abychom se snažili vyhnout střetu se zbytečným pokušením nebo pak s případnou prohrou – někteří ji budou říkat hřích, pro mě je to prohra. Vracet se do míst, k osobám, k věcem, k vzpomínkám díky kterým budu cítit Boží blízkost a pomoc. Však každý máme takové osoby, místa a vzpomínky, díky kterým se cítíme líp a jsme plní optimismu, víry a naděje. Víte, Bůh po nás nechce nadlidské výkony. Jemu stačí naše dobrá vůle, naše rozhodnutí držet se toho, co nás povzbuzuje k dobrému. Krásně to popsal Karel Čapek v knize Továrna na absolutno: Poledne na boudě v Medvědím důle. Inženýr Marek sedí na verandě, dívá se do novin a zase je skládá, aby se rozhlédl po širém pásu Krkonoš. Je klidno a zhroucený muž se narovnává, aby zhluboka vydechl. „Jak je tu čistý vzduch“, myslí si Marek na verandě. „Bůh hluboce a tiše přítomný, ani nedýchá, jen mlčí a po očku se dívá“. Tu sepjal Marek ruce v němé modlitbě díků. „Jak, Bože, jak je tu čistý vzduch“. Tolik spisovatel a my si pamatujme, že se vždy najde místo, prostor, osoba a místo, které nám pomohou zvednout se, očistit, nabrat svěží dech, nový pohled na sebe sama a na život a pokračovat dál. Ale také my se snažme být těmi, kteří ostatním budou povzbuzením a ne přítěží. A proto v modlitbě po přijímání budeme vyznávat: Bože, ty živíš naši víru, upevňuješ naději a posiluješ lásku. Živ nás Bože, abychom si už nemuseli vyčítat: Blbečku, proč zas ses choval tak, že se na sebe nemůžeš ani podívat? Opakujme, to co slyšíme během každé mše sv.: Vzhůru srdce! Vzhůru!
2. postní neděle, 5. 3. 2023
První čtení nám dnes připomnělo povolání Abraháma. Bůh jej oslovil. Byla to náročná zkouška: Vyjdi ze své země, za svého otcovského domu. Ale zajímavé (a překvapující) je Abrahámovo mlčení. Přijímá Boží pozvání. Tady se nepočítají slova, ale konkrétní gesto, jednání. Svými činy projevil souhlas. Tak stejně apoštolové: Petr, Jakub a Jan souhlasili s Ježíšovou nabídkou vystoupit na vysokou horu. Ale nebyla to jenom obyčejná procházka. I když apoštolové neznali důvod cesty, tak souhlasili a šli s Ježíšem. Abrahám a apoštolové nevěděli, co všechno mají očekávat, co se stane, co se bude odehrávat. Přijali pozvání a projevili důvěru. Neptali se, nebyli zvědaví, neřešili okolnosti nebo pozitiva a negativa rozhodnutí. Prostě mlčky šli. Jsem přípraven projevit stejnou důvěru? Má vůbec Bůh nějakou šanci mi sdělit svou vůli? Není to náhodou tak, že sám chci všechno řídit a vůbec nenaslouchám Božímu volání? A proč se tomu tak děje? Protože se bojíme, nedůvěřujeme a jenom si namlouváme, že všechno je v pořádku. Pokud nechci slyšet a netoužím po slově Boha, tak nic není v pořádku. Není jednoduché tak stoprocentně věřit, ale jak říká básník a písničkař, zesnulý evangelický farář Svatopluk Karásek: V Boha jde těžko uvěřit, / nelze v něj nevěřit. / Přijď, o Bože, přijď už k nám, / přijď, nebuď skrytý. Možná se Bůh skrývá, protože nechce, aby jeho slovo bylo jedním z mnohých slov, které dnes vyrábíme. Jeho slovo a jeho pozvání jsou výjimečná. Abrahám a apoštolové nebyli zklamaní, i když nevěděli, co se stane. Ale přijali pozvání. Možná to bude nejdůležitější postní předsevzetí: konečně začít věřit a ne pouze si hrát na věřícího, který se drží jakýchsi náboženských tradic, ale doopravdy nechce slyšet slovo a nechce přijmout Boží pozvání. Věřím nebo jsem pouhým údržbářem náboženských tradic?
3. postní neděle, 12. 3. 2023
Naděje neklame. Tuto větu z druhého čtení – z listu Římanům, bychom si měli opakovat každé ráno, když začínáme nový den. Často se budíme a místo díku za dar nového dne promítáme černé myšlenky, jaké trable a potíže nás tento den čekají. Stejně takto mohla začít svůj nový den žena z města Sychar, ta která v pravé poledne se u studny setkala s Ježíšem. Co o ní víme a jak mohl vypadat začátek jejího dne? Mohla si povídat sama se sebou: Opět nový náročný den, domácí práce, pro vodu zas budu muset jít kolem poledne, kdy je největší vedro, abych se nemusela setkávat s lidmi, kteří se mi budou posmívat a za zády pomlouvat, že žiji už se šestým mužem. Ani víra mi nepřináší útěchu, pořád slyšíme, že přijde nějaký Mesiáš, ale nikde nikdo. Žádná naděje na změnu. Bože, jak mi je těžko. A nevím si s tím rady. Každý nový den je prokletím a už ani nevím co je to radost ze života. Tolik žena ze Sychar. Kolik z nás by se mohlo ztotožnit s těmito slovy. A přece nevěděla, jak obrovskou změnu jí přinese setkání u studny. Nesetkala se opovrhováním, s posmíváním, s pletkami. Setkala se s pochopením, s vlídným slovem, s milosrdenstvím, se slovem naděje. Je tak míle překvapena, že už si nepamatuje, proč přišla ke studni, nechává tam džbán na vodu a rychle běží do města, aby ostatním zvěstovala zprávu: Mesiáš je tady! Už se nebojí, nemá strach z lidí, je přeplněna optimismem a vírou. Její slovo a svědectví bylo tak přesvědčivé, že Ježíš tam zůstal dva dny a mnoho obyvatel města v něj uvěřilo. Ježíš – Žid zůstává v samařském městě. Dva se sebou sousedící národy, které nenávist k sobě měly v popisu práce. Ježíš je ten, který dokáže smířit nesmiřitelné; oživit naděje, tam kde vládne skepse a nedůvěra; utěšit, tam kde všechno zastínila nenávist a závist; srdce oživit lásku, tam kde převládá netolerance a nepřijeti. Ježíš, svým chováním odstraňuje veškeré předsudky: on, muž a Žid se setkává se ženou, se Samařankou, k tomu se ženou žijící už po nekolikáté v neformálním vztahu. Pro Ježíše neexistují žádné předsudky, které by nedokázal odstranit, jenom aby mohl člověku přinést světlo dobré zprávy. Bourá všechny stereotypy. Každý člověk má k němu přístup; bez rozdílů barvy pleti, vzdělání, sociálního postavení, sexuální a politické orientace, zdravotního stavu, ba, dokonce nepokřtěný a považující se nevěřící osobu. Kdybychom se tak opravdově ztotožnili s osobou a postavou Ježíše, kolik zlá bychom odstranili z tohoto světa. Ale to potřebujeme se přesvědčit, že naděje neklame a že – opět si připomeňme druhé čtení – máme přístup k milosti a Boží láska je nám vylita do srdce. Tak (opět) si připomeňme, co slyšíme během každé eucharistické hostiny: Vzhůru srdce, vzhůru!
Květná neděle, 2. 4. 2023
„To byl opravdu Syn Boží“. Stručná věta, kterou pronesl římský důstojník, který byl svědkem velkopátečních událostí. Plnil své povinnosti, dohlížel na správný průběh popravy. Kolikátá poprava to byla? Nevíme. Pravděpodobně to pro něj byla rutina. Dohlížel nejen na vojáky, aby dobře odvedli svou práci, ale také hlídal pořádek a klid mezi zvědavými diváky. A přece na této popravě bylo něco výjimečného. Nejen zemětřesení a zatmění slunce. Nejen matka a pár statečných přátel, kteří doprovázeli odsouzeného. Samotný odsouzený. Na rozdíl od těch, které popravy už viděl, nenadával vojákům, neurážel kolemjdoucí, neproklínal císaře a celý svět. Byl tichý, pokorný a v jeho očích viděl lásku a soucit. Viděl, že odsouzený přijímá kříž a krutou smrt s jakýmsi vnitřním smířením. A přece pár okamžiků před posledním výdechem odsouzený pronesl několik vět. Odevzdal svou matku do péče jednoho ze svých následovníků. Pak řekl: “Žízním”. Ale nepřijal nabízenou mu směs, která měla zmírnit jeho bolest. A pak dramatický výkřik: “Bože můj, proč jsi mě opustil”. Pak už nastalo ticho a přišla smrt. Důstojník nemohl ve svém nitru najít klid po dobře odvedené práci. Něco mu tady nesedělo. Cítil potřebu promluvit, ale chyběly mu slova. Najednou, když opět začalo svítit slunce, když ustalo zemětřesení, pocítil obrovský příliv klidu a jakési vnitřní uspokojení. Nikdy moc vážně o náboženství nepřemýšlel. Ve svém profesním životě vojáka viděl už tolik utrpení a nespravedlnosti, že nevěřil, že jacísi římští a řečtí bohové jsou schopni lidem něco nabídnout. Teprve, když započal službu v Jeruzalémě, se dozvěděl, že Židé vyznávají pouze jednoho Boha – Stvořitele a Otce všech. A že očekávají příchod Spasitele. A že on v lidech obnoví důvěru v Boží milosrdenství a slitování. A že přinese oběť za hříchy celého světa. Najednou mu to všechno začalo svítat. Slyšel, že ten odsouzený byl náboženským učitelem, že putoval celým regionem, učil lidi o Boží lásce, o bratrství, odpuštění. Ba, do konce slyšel, že konal zázraky. Nemohl si pomoci a pronesl větu: “To opravdu byl Syn Boží”. Sám byl překvapený, že vyslovil jakési vyznání víry. Už věděl, že když se vrátí do města, bude muset začít pátrat po stoupencích toho odsouzeného. Chce se dozvědět mnohem víc. Ale ve svém srdci děkoval, že byl na Kalvárii, že byl přímým svědkem ukřižování. Věděl, že tato událost změní jeho život. Do kasáren se vracel plný naděje a pokoje. Věděl, že tato poprava měla větší smysl, než se zdálo na první pohled.
Tolik příběh setníka, římského důstojníka.
Co nám říká? Bůh si vždy najde cestu k člověku. Kvůli tomu přijal smírnou oběť svého milovaného Syna. Pro Boha neexistuje člověk, kterému by nemohl nabídnout svou lásku. To my lidé se od něj odvracíme, zapomínáme a nechceme s Ním mít něco společného. A Bůh vždy trpělivě bude čekat, vyhlížet a toužit po setkání s člověkem. Bůh vždy bude první. A o tomto jsou Velikonoce.
Zelený čtvrtek 6.4.2023
Je zajímavé, že během dnešní liturgie, kterou si připomínáme poslední večeří Páně, slyšíme evangelium o tom jak Ježíš, během poslední večeře, svým učedníkům umýval nohy. Slavení první Eucharistie nám dnes připomněl apoštol Pavel, když v druhém čtení jsme slyšeli nejstarší biblický opis této události. Ale evangelium nám ukazuje scénu, která se odehrává na začátku poslední večeře, když už všichni leželi kolem stolu a připravovali se zahájit slavnostní večer. Ježíš vzal na sebe úkol, který byl určený služebníkům – „začal učedníkům umývat nohy a utírat jim je zástěrou, kterou měl uvázanou kolem pasu“. Ani se nedivíme překvapeným učedníkům, kteří nechápali význam tohoto okamžiku. A co nám, obyčejným pojídačům Těla Páně, kteří jsme si tak zvykli na eucharistické shromáždění, že těžko můžeme uvěřit, že se zúčastňujeme božské hostiny, nám říká toto Ježíšovo gesto? Pouze služba nám může ukázat krásu a bohatství Eucharistie. Ano, služba. Ne moudré knihy, ne teologické disputace, ne duchovní obnovy, ne teoretické přednášky jak se slaví Eucharistie, ale služba. Nezištná, obětovná, láskyplná a milosrdná. Služba, která začíná doma, v rodině a mezi příbuznými, služba společnosti, farnosti, národu, cizincům, vyloučeným, přehlíženým. Ježíš služebník, je našim vzorem. Jeho služba působí neklid mého svědomí. Proč já nechci sloužit? Proč se braním, proč vnitřně nesouhlasím s tímto posláním? Proč v církvi ještě slyšíme hlasy, že církev není tady od toho, aby byla pokornou služebnici společnosti? Proč v našem společenství jsou ještě osoby, které touží po církvi vládnoucí, majestátní, politický vlivné a bohaté? Proč se tak těžko dokážeme ztotožnit s Ježíšem služebníkem? Proč nechceme Ježíše vidět v nezaměstnaných, chudých, nevzdělaných, bez domova, bez perspektiv? Vidim ještě Ježíše v uprchlicích z Ukrajiny a z ostatních zemí, v Romech, v osobách homosexuálních a ostatních nebinárních orientacích, v muslimech nebo příslušnících ostatních náboženství, nebo v osobách, které se deklaruji jako nevěřící, v týraných a bitých dětech a ženách? Dokázal bych jim nabídnout svou službu? Dokážu v nich vidět Boží děti, kterým společnost odepírá důstojnost a přijeti? Tváříme se jako liberální a demokratická společnost, ale kolik je mezí námi netolerance a xenofobie? Proč mezi námi jsou voliči a příznivci stran, které zneužívají lidský strach, šiří nenávist nebo propaguji dezinformace? Kolik ještě mezi námi je výsměchu, pohrdání, lenosti, neochoty, počítání pouze se svým osobním úspěchem, kolik je pýchy a závisti? Tak dlouho, pokud se budeme tvářit, že se nic neděje, že všechno je v pořádku, že služba Ježíše je okrajovou události jeho života, a že církev v tomto směru nic nemusí měnit, nepochopíme čím je Eucharistie. Pokud přicházíme k oltáři a uchováváme ve svém srdci nenávist, výsměch, odpor k ostatním a k službě, nemáme tady co dělat. Pamatujme na podobenství, když z chrámu ospravedlněn odešel celník – hříšník, kolaborant a zloděj a ne zbožný, bohatý a zároveň falešný a pokrytecký farizeus. A pamatujme na Ježíšovo upozornění, že pokud nezměníme naše smýšlení, tak celnici a prostitutky nás předejdou do nebeského království. Změnit své smýšlení a dát se na cestu služby. Především osobně a pak se bude měnit smýšlení společnosti. Neříkejme, že nemáme čas, když jsou mezi námi osoby, které i přes všechny své povinnosti, dokážou nezištně pomáhat a aktivně se zapojovat. Eucharistie je nejlepší školou služby. On je tady pořád a neustále čeká. Mám chuť se s nim setkávat, nebo mi jeho přítomnost ve svátosti oltářní je lhostejná? Pokud sem přicházím s touhou po setkání s ním, pokud se těším na každou eucharistii, pokud se těším na naše společenství s ním a mezi sebou navzájem, pokud k oltáři přicházím jako hříšný poutník, pokud kolem sebe vidím stejně slabé a nedokonalé bytosti, které touží po Božím milosrdenství, pokud sem přicházím abych uléčil svou pýchu, lenost a načerpal novou sílu a odhodlání sloužit, tak jsem na té nejlepší cestě, abych pochopil, že pouze služba – po vzoru Ježíše – může přinést mně osobně, církvi a světu, obnovu a uzdravení.
Velký pátek 7.4.2023
Bůh je nahý. To naše lidová zbožnost oblekla Ukřižovanému roušku, která zahaluje jeho intimní údy. Ukřižovaný na sobě neměl nic. Byl nahý. Chudoba Boha. Nic neskrývá. Ponížený a bezbranný. Krvácející a umučené tělo. Boží tělo. Pokorný služebník, který pro sebe nic neponechává. Obětuje se za moje hříchy. Neuvěřitelná potupa, abych já opět mohl přijmout hodnost Božího dítěte. Uprostřed našeho Božího hrobu je zpovědnice. A myšlenka Ze smrtí do života. Během každé zpovědi se znovu rodím. Přijímám život. Přijímám život od umučeného a mrtvého. Velikonoční paradox. Během zpovědi to já před Bohem stojím nahý, bez tajemství, v pravdě. Jak často zneužíváme svátost smíření, když vyznáváme se s toho, co není podstatné, když si myslíme, že největší urážkou Boha je naše nesoustředění v modlitbě nebo páteční pojídání masa. Je to výsměch Ukřižovanému. Myslíme si, že jej můžeme ošidit, že stejně dostanu rozhřešení, že zatajení závažných hříchů mi prospěje. Výsměch Ukřižovanému. Pokud se před ním neukážu nahý, pokud mu neukážu své rány, utrpení, bolestí, strach a hříchy, nebude moci mi pomoci. Vysvléct se před nahým Bohem. Jeho rány nás uzdravuji. Jestli se chci dotknout jeho zkrváceného těla a přijmout dar života?
Vzkříšení 8.4.2023
Kolikrát jsme naříkali, jak svět a lidi jsou zlí a nevděční? Kolik je podvodů, závisti, nactiutrhání, zloby a netolerance. Kolikrát jsme neměli chuť se setkávat s druhým člověkem nebo chtěli jsme proklet celý svět? Podléháme iluzi, že svět a lidé jsou v moci Zlého a všechno řídí jakýsi osudový bůžek neštěstí. Místo vděčnosti a radosti všechno musíme kritizovat, všude vyhledávat chyby. Stačí, když se podíváme na posty a komentáře na sociálních sítích: špatné jídlo, malá porce, moře nebylo dost teplé, šaty neměly takovou barvu jako v reklamě, prácí prášek nevoní, jak si přejeme, už neměli zlevněné zboží, zas byla fronta, úředník se na nás neusmíval a neplnil naše požadavky, všechno drahé a nekvalitní atd. apod. Jak by to řekla petrovská tetička Růžena Bučková, která dlouhá leta pracovala na strážnické faře a teď si připomínáme 10. výročí její smrti: Že vás huba nebolí. Že nás huba nebolí. Přesně tak! Vůbec nemyslíme na to, co jsme slyšeli v prvním čtení dnešní vigilie: Bůh viděl, že je to dobré. Tato stručná věta se tam opakuje jako refrén písničky. Opakuje se, abychom na to nikdy zapomínali. Vše co stvořil Bůh je dobré. To, že my lidé občas něco pokazíme, že občas nám to nejde podle našich představ, to, že děláme chyby, neznamená, že všechno je špatné. Nikdy se nemůžeme ztotožnit touto myšlenkou. Pamatujme – svět je v Božích rukou a Bůh všechno má ve své péčí. Nejsme jak ženy, které šly ke hrobu. Měly spoustu starostí: Kdo nám odvalí kamen? A pak překvapení. Ten, kterého tělo chtěly umýt, a pomazat vonnými mastmi tam nebylo. Vstal z mrtvých. Tolikrát o tom slyšely od samotného Ježíše, že musí projít utrpením a smrti, aby pak mohl ukázat božskou životodárnou moc. Ale ne. Tak se soustředily na problémy, že vůbec nepamatovaly na jeho slova. Nebuďme jako ženy, nebuďme těmi, kteří všude budou pouze vyhledávat problémy. Bůh nás vždy překvapí tím nejlepším řešením. Bůh je dobrý a dobré je veškeré jeho dílo. Pokud chceme opravdově slavit Velikonoce, musíme odstranit pesimismus a věřit, že v Bohu pramení vždy vítězné dobro a život. Tak jak to ústy slečny Marplové vyjádřila Agatha Christie: Víte – je důležité, aby zlo nikdy netriumfovalo.
Boží hod velikonoční, 9.4.2023
„Skrze něho dostane odpuštění hříchů každý, kdo v něho věří“. Velmi důležitá a povzbudivá věta z dnešního prvního čtení. Apoštol Petr jí přednesl během promluvy v domě římského důstojníka Kornélia. Tak často si myslíme, abychom získali odpuštění, Boží přízeň a požehnání, musíme vykonat něco dobrého, jakýsi záslužný skutek. Takové naše obchodování s Bohem: já ti Bože něco d&aacut
